Záhada čtyřicátníků

Kurganovova teze, publikovaná v knize Rjurikoviči: Istoričeskije portrety, nestojí na jediné diagnóze ani na jednom hrobě. Stojí na statistickém shluku. Když se podíváte na alexandrovskou větev Rurikovců, uvidíte sérii mužů, kteří se dožili produktivního věku, převzali moc, vládli, a pak zemřeli dřív, než by odpovídalo tehdejší elitě. Historickodemografické odhady pro vyšší vrstvy středověké Evropy přitom ukazují, že muž, který se dožil pětadvaceti let, mohl reálně počítat s dalšími třiadvaceti až šestadvaceti lety života. Tedy s věkem kolem pozdních čtyřiceti či časných padesáti. Rurikovci z této větve ale opakovaně umírali o pět až deset let dřív.

Důležité je říct, co číslo 43 není. Není to biologický práh, za nímž by organismus automaticky selhal. Je to symbol, zhuštěný výraz pro opakující se vzorec předčasných úmrtí, který si žádal vysvětlení.

Sňatky, které zabíjely pomalu

Vysvětlení, ke kterému se přiklání paleopatologové i genealogové, má jméno: endogamie. Dynastické sňatky ve středověké Evropě nebyly o lásce ani o zdraví. Byly o moci, aliancích a legitimitě. A právě tady se skrývala past.

Výběr partnera pro Rurikovce určovaly tři věci:

• Stejný status – kníže si nemohl vzít dceru kupce, potřeboval princeznu.
• Politická užitečnost – sňatek musel přinést alianci, území nebo mír.
• Omezený okruh – vhodných kandidátek bylo v daném geopolitickém prostoru jen několik desítek.

Výsledek? Geograficky široký, ale statusově extrémně úzký sňatkový trh. Jak ukazuje studie Natalii Zajac z University of Manchester, církevní zákazy příliš blízké příbuznosti v Kyjevské Rusi sice existovaly, ale nebyly jediným ani rozhodujícím faktorem. Rozhodoval status. A status znamenal, že se Rurikovci opakovaně ženili s příbuznými, bratrankami, sestřenicemi, příbuznými z vedlejších větví téhož rodu.

V moderní klinické genetice se za konsangvinní svazek považuje spojení druhých bratranců a bližších příbuzných. První bratranci sdílejí v průměru 12,5 % DNA. Při opakování takových svazků napříč generacemi roste takzvaná homozygocita, tedy pravděpodobnost, že se u potomka sejdou dvě kopie téže škodlivé recesivní varianty genu. Právě to je mechanismus, který Rurikovci nemohli znát, ale jehož důsledky nesli na vlastních tělech.

Jaroslavovo kulhání a sarkofág plný otázek

Nejčastěji citovaným příkladem dědičné zátěže v rodu je Jaroslav Moudrý, velkoknížete kyjevský z 11. století. Starší výzkumy popisovaly mužský skelet s celoživotní kulhavostí a patologickými změnami pravého kyčelního kloubu. Paleopatologové z toho vyvodili Perthesovu chorobu, avaskulární nekrózu hlavice stehenní kosti, která vede ke kulhání, bolesti a postupné deformaci kyčle.

Jenže tady příběh dostává trhlinu. Novější antropologické přezkoumání obsahu sarkofágu v Sofii Kyjevské došlo k závěru, že nalezené ostatky patřily ženě ve věku 45 až 55 let. Nikoli muži. To výrazně komplikuje všechny populární formulace o „genetickém výzkumu Jaroslava Moudrého“ jako o hotové věci.

Sama Perthesova choroba navíc v moderní medicíně není typicky přímou příčinou smrti. Jde o dlouhodobý, často samoomezující se proces, který způsobuje kulhání a pozdější artrózu, ale nezabíjí přímo ve čtyřiceti. Pokud se v rodu Rurikovců skutečně vyskytovala, byla spíš viditelným markerem širší dědičné zátěže, signálem, že něco v genofondu rodu není v pořádku, než samotným „zabijákem“.

Habsburský zrcadlový případ

Rurikovci nebyli jediní. Nejtvrdší evropský důkaz o tom, kam vede dynastická endogamie, poskytují španělští Habsburkové. Studie publikovaná v PLOS ONE analyzovala rodokmen čítající přes tři tisíce osob a ukázala dramatický nárůst koeficientu inbreedingu: od hodnoty 0,025 u Filipa I. až po 0,254 u Karla II., posledního španělského Habsburka, neschopného zplodit potomka. Řada jejich sňatků probíhala mezi strýci a neteřemi.

Srovnání je poučné. Habsburkové měli přístup k princeznám z celé Evropy, a přesto si opakovaně vybírali z vlastního rodu. Rurikovci čelili navíc geografickému omezení, okruh vhodných partnerů na východoevropském sňatkovém trhu byl ještě užší. Ani občasný „vnější“ sňatek s cizí princeznou nedokázal nahromaděnou zátěž zvrátit, protože i zahraniční nevěsty často pocházely z genealogicky propojeného okruhu evropských elit.

Co knížata nevěděla a vědět nemohla

Středověká knížata neznala genetiku. Neměla pojem pro recesivní dědičnost, homozygocitu ani koeficient inbreedingu. Nejvýš mohla pozorovat, že se v rodu opakuje kulhání, slabost nebo předčasná smrt. Ale přeložit pozorování do příčiny? To bylo za hranicí tehdejšího vědění.

Formulace „uvědomili si příliš pozdě“ je proto zpětná interpretace, nikoli doložený výrok samotných Rurikovců. Nikdo z nich si jednoho dne nesedl nad rodokmen a neřekl: děláme chybu. Dynastické sňatky fungovaly jako nástroj moci a legitimity, ne jako zdravotní prevence. A právě v tom spočívala skutečná past: systém, který rod držel u moci, ho zároveň pomalu ničil zevnitř.

Dnes víme, že konsangvinní svazky zvyšují riziko recesivních poruch, porodní úmrtnosti i novorozeneckých komplikací. Podle britské NHS začíná výrazný nárůst genetického rizika právě u prvních bratranců a sestřenic. Rurikovci tuto hranici překračovali opakovaně, po celé generace, aniž tušili proč.

Číslo 43 nebylo prokletí. Bylo účtenkou za politiku, která z výhody udělala past, a z pasti neexistovala cesta ven, kterou by středověk dokázal najít.

Článek Věk 43 let byl pro ruská knížata smrtelnou pastí. Rurikovci si uvědomili příliš pozdě, že upadli do pasti „čisté krve“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kateřina Veliká: 36,6 bilion Kč

Ruská carevna mezi lety 1762 a 1796 měla pod svou kontrolou 5 procent HDP ruského impéria. Byla přitom velmi úspěšná, pokud šlo o vojenská tažení, jejím armádám se podařilo porazit třeba poměrně vyspělé Turky, a k Rusku připojit Krym nebo některá polská území.

Císař Augustus: 100 bilionů Kč

První římský císař převzal říši v dobách její největší slávy poté, co zvítězil nad svým sokem Markem Antoniem. V té době představovala Říše římská asi 30 % celkové ekonomiky na světě, z čehož samotnému císaři patřila zhruba pětina. A jelikož se mu podařilo říši rozšířit například o relativně bohatý Egypt, jeho jmění i díky bojům rychle rostlo.

Josif Stalin: 163 bilionů Kč

Josif Vissarionovič Džugašvili, spíše známý jako Stalin, vedl Sovětský svaz v době druhé světové války, kdy se také podařilo Rudé armádě ubránit jeho impérium před nacisty, a co víc, měla nakonec i klíčový podíl na jejich porážce. Ačkoliv byl Josif Stalin komunistický vládce, ještě více byl diktátor, který ovládal zemi do posledního detailu. I proto bylo tehdejší bohatství SSSR vlastně jeho, neboť jenom on o něm rozhodoval, i když ho právně nikdy nevlastnil.

Císařovna Wu Ce-tchien: 350 bilionů Kč

Velice úspěšná čínská císařovna vládnoucí na přelomu 7. a 8. století, tedy v době, kdy Čína představovala téměř čtvrtinu světového hospodářství. Byla velmi nekompromisní, a díky její politice a výbojům rostla jak její moc, tak i bohatství. Vojska císařovny podnikala rozsáhlé výboje do střední Asie, ale bojovala i na Korejském poloostrově, stejně jako se zmocnila celého dnešního Vietnamu, přičemž veškeré bohatství soustředila v Číně.

Džaláluddín Muhammad Akbar: 458 bilionů Kč

Vládce Mughalské říše v druhé polovině 16. století byl známý spíše jako Akbar Veliký; aby se dostal k moci, musel porazit některé soupeře, a následně se pokoušel sjednotit celý Indický poloostrov. Území pod jeho kontrolou nakonec představovala v té době 25 % celosvětového HDP. Svého bohatství si prý dokázal velmi užívat i spolu s rodinou, měl přitom 30 manželek.

Císař Šen-cung: 655 bilionů Kč

Také čínský císař z druhé poloviny 11. století musel válčit, ale moc se mu v tom nedařilo, takže mu to ani nepřineslo bohatství, jakého nakonec dosáhl. Šel zcela jinou cestou, byl totiž velmi schopný reformátor a organizátor, takže ekonomika pod jeho vládou rostla a stát se ukázal jako velmi efektivní. Tehdy mohla jeho říše tvořit až 30 procent světového HDP.

Čingischán: 2,62 biliardy Kč

Sjednotitel mongolských kmenů dokázal vytvořit svým válečným tažením historicky největší (a dodnes nepřekonanou) říši světa, která se rozkládala od Číny a Vietnamu až po Polsko (někdy je udáváno, že došel nejdále na Ukrajinu), v níž bylo jeho slovo a přání zákonem. Ačkoliv sice nebylo bohatství jenom jeho, fakticky ho ovládal, čímž byl nejspíše historicky nejbohatším vojevůdcem i člověkem na světě; svému bohatství přitom vděčil armádě.

Mansá Músa: „nepochopitelné bohatství“

V žebříčku by neměl nakonec chybět ani „král králů“ (potažmo v řadě desátý Mansá), který vládl na přelomu 13. a 14. století velmi bohaté západoafrické Malijské říši. Některé zdroje uvádí, že měl majetek v hodnotě zhruba 11 bilionů Kč, čímž by se propadl i pod Kateřinu Velikou, jiní ale tvrdí, že byl tak nesmírně bohatý, až to nešlo popsat. Jeho bohatství přitom spočívalo hlavně ve zlatu, mušlích, soli, půdě a jiných tehdy ceněných komoditách.

A zrovna zlata měl údajně tolik, že ho při pouti do Mekky utratil a rozdal tolik, až tím na několik desetiletí srazil jeho hodnotu v zemích, jimiž procházel. Jeho bohatství se dopočítat nelze, a i když byla jeho říše v jednom čase největším producentem zlata na světě, nedosahovala zdaleka takových rozměrů jako v případě Čingischána nebo Muhammada Akbara. Vedle toho také záleží, jak přesně je tehdejší majetek přepočítáván na dnešní částky.

Článek 7 nejbohatších vládců historie: třeba Čingischánovi se už nejspíše nikdy nikdo ani nepřiblíží, jeho jmění dosahovalo biliard se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.