Pro odpálení jaderných zbraní americký prezident žádné červené tlačítko nemá, ale disponuje speciálním kufříkem

Před několika lety se uskutečnila možná humorná, ale vážná slovní přestřelka mezi severokorejským vůdcem Kim Čong-unem a americkým prezidente Donaldem Trumpem. Komunistický diktátor vyhrožoval, že má červené tlačítko k jaderným střelám. Trump kontroval, že má tlačítko větší, a navíc funkční. Vůdce Severní Koreje možná opravdu takové tlačítko má. Americký prezident ale v žádném případě ne. Od Trumpa to byl jen slovní obrat diametrálně se lišící od reality.

K odpálení slouží kufřík

Mnoho lidí sice žije v představě, že prezident USA zmáčkne nějaké tlačítko a vzápětí vyletí rakety. Způsob, jakým se odpaluje americký jaderný arzenál, je ale odlišný. Prezident má k dispozici takzvaný jaderný kufřík nebo spíše speciální černou aktovku, které se také přezdívá fotbal a která k podobnému účelu slouží. Ve skutečnosti je to ovšem velmi sofistikované komunikační zařízení (bez červeného tlačítka).

Po zapnutí nejdříve ověří identitu hlavy státy a s jeho pomocí pak president vydá rozkaz k nějakému druhu odpálení střel s jadernou hlavicí či hlavicemi, a to buď z podzemních sil (strategické rakety), z ponorek či z letících nosičů (např. křižující střely s plochou dráhou letu apod.), např, z B-2 či B-52. Vlastní vypuštění střel pak provedou pověření a speciálně vycvičení členové ozbrojených sil.

iZdroj fotografie: Pexels

Černý kožený kufřík, jehož hmotnost je přes 20 kilogramů, vznikl po kubánské raketové krizi. Fotbal se mu přezdívá kvůli plánu z doby studené války, který se nazýval Dropkick, což je termín z amerického fotbalu. Kufřík nosí aktuálně pověřený člen pětičlenného týmu složeného z příslušníků pěti složek ozbrojených sil USA. Musí být neustále v blízkosti prezidenta, například s ním jezdí i ve výtahu. Existují další dva stejné kufříky. Jeden má americký viceprezident a druhý je náhradní.

Pokud chce prezident použít jaderné zbraně, musí pomocí terminálu v kufříku ověřit svoji totožnost. To se dělá prostřednictvím takzvaných zlatých kódů vytištěných na speciálních plastových kartách, kterým se říká sušenka. Ty má mít prezident neustále u sebe. I když se tradují historky, že Bill Clinton a Jimmy Carter karty ztratili. Karta Ronalda Reagana se po atentátu na něj ocitla v nemocničním plastovém sáčku. Občas ji prý některý prezident zapomene třeba v autě.

Prezident potřebuje kód

V kufříku má být i jakýsi manuál, který nabízí možnosti jaderného útoku. Od zničení nějakého vybraného cíle po různé druhy odpovědí, zničení konkrétní země až po odpálení celého arzenálu. Údajně se to podobá jakémusi počítačovému menu. Dále jsou zde například instrukce, kam se může prezident v době ohrožení uchýlit do bezpečí. Je zde i návod, jak používat systém nouzového varování, jímž by prezident upozornil obyvatele USA na akutní hrozbu blížícího se nebezpečí například atomového útoku či přímo už letících hlavic s atomovými náložemi.

Podle pravidel je prezident tou osobou, kdo o odpálení zbraně rozhodne. Obecně se ale předpokládá, že by měl toto rozhodnutí konzultovat s viceprezidentem a dalšími důležitými členy svého týmu, jako je ministr obrany. Ti ale bývají v krizových situacích většinou odděleni od týmu prezidenta ve svých vlastních štábech a jsou pouze v on-line spojení. Rozhodnutí prezidenta USA v této oblasti ale nikdo nemá možnost zvrátit. Samozřejmě je otázka, co by se stalo za nějaké krizové situace, když by členové vlády s rozhodnutím nesouhlasili.

Ministr obrany James Schlesinger z dob vlády Richarda Nixona údajně soukromě po linii velitelské struktury Pentagonu podřízené instruoval, aby si u něj takový pokyn ověřili. Není jisté, zda je to pravda, takový rozkaz omezující de facto pravomoci prezidenta USA by byl rozhodně nezákonný.

Nicméně americký spisovatel Tom Clancy, který se mimo jiné o tuto problematiku velmi intenzivně zajímal a velmi důkladně studoval skutečné reálie, se při sbírání a ověřování informací pro své značně realistické, byť fiktivní politické romány-thrillery dostal velmi blízko ke skutečným strukturám rozhodování o použití jaderných zbraní v systému americké vládní administrativy.

Ve své knize Nejhorší obavy ze série o Jacku Ryanovi, agentovi CIA, velmi věrně popsal možný postup a doprovodnou tíživou atmosféru při rozhodování svého literárního presidenta USA a jeho nejbližších poradců o zahájení atomového útoku na cizí zemi. A byť se jedná o literární licenci a fabulaci, rozhodně jde o velmi sugestivní líčení a stojí za to si to přečíst.