Bitva o Anglii: Hitlerovo největší selhání a pokoření Třetí říše

Anglie byla jedním z Hitlerových cílů, kterého nikdy nedosáhl. Ostrovní země úspěšně odolávala německým výpadům a stála nacisty spoustu sil i armádní techniky.

i Zdroj fotografie: Depositphotos
                   

V momentě, kdy na jaře 1940 během šesti týdnů padlo Lucembursko, Belgie, Nizozemsko i Francie, ležela západní Evropa Třetí říši u nohou. Zbývalo pokořit jen jedno území a porazit největšího protivníka Německa – Velkou Británii. Vzhledem k tomu, že Britové nemohli čekat pomoc odnikud a důvěra generálů v Hitlera byla na naprostém vrcholu, se očekávalo, že dobytí Anglie bude mít hladký průběh.

Letecké šílenství nad východní Anglií

Hlavní srpnový úder nazvaný grandiózně Adlerangriff (Orlí útok) ležel na bedrech pýchy německých ozbrojených sil – Luftwaffe. Prvotním plánem bylo absolutní zničení britského letectva (RAF) a získání letecké kontroly nad Anglií. K tomu měla posloužit nejen nově obsazená letiště na severu Francie, odkud by vzlétaly německé letouny, ale také strategické bombardování důležitých cílů jako jsou továrny, přístavy a sklady potravin. Ve výsledku se jednalo o ambiciózní a nepředstavitelný způsob vedení boje, který do té doby neměl obdoby.

iZdroj fotografie: Depositphotos
Junkers Ju 88 v akci.

Egoistický vrchní velitel Hermann Göering byl přesvědčen, že výsledku bude dosaženo do čtyř dnů, a operace tak přejde do druhé fáze s názvem Lvoun. V té mělo dojít k vylodění 13 pěchotních, 6 obrněných a 3 motorizovaných divizí. Třetí den invaze se mělo na anglické půdě ocitnout zhruba 260 000 německých vojáků. Jelikož Británie měla jasnou převahu na moři, Luftwaffe bylo klíčem k úspěšnému výsadku.

Rozložení sil

Situace na papíře vypadala pro Němce více než příznivě. Německo na začátku operace disponovalo 2550 stroji. Páteř Luftwaffe byla tvořena dvoumotorovými bombardéry Junkers Ju 88, které se vyznačovaly doletem 2000 km, a nejrychlejšími stíhačkami Messerschmitt Bf 109, které dosahovaly rychlosti až 570 km/h. Dalšími stroji byly dvojmístný stíhací letoun Messerschmitt Bf 110, který se později používal jako průzkumný letoun a bombardér, a střední bombardér Heinkel He 111. Do operace byly taktéž zapojeny střemhlavé bombardéry Ju 87 Štuky.

iZdroj fotografie: Depositphotos
Ilustrace Messerschmittu Bf 109. Ve výrobní verzi E střílel jeden z pěti kulometů MG-17 osou vrtule.

RAF zaostávalo jak v množství, tak i v rozličnosti letounů. V srpnu 1940 bylo k dispozici 704 stíhacích letounů. Až na několik dvouplošníků Gladiator se jednalo o stíhače Hawker Hurricane a slavné Supermarine Spitfiry s motorem Rolls-Royce Merlin, které dokázaly vyvinout rychlost více než 580 km/h. Britové tak sice vypadali jako outsideři, ale výkonnější stroj a léta bojových příprav na typ akce, kterou právě Göering připravoval, se ukázaly jako jeden z rozhodujících faktorů.

Díky technologii a disciplíně k vítězství

Předzvěst katastrofy se rýsovala už v samotné koncepci operace. Němečtí generálové upřednostnili bombardéry a nepočítali s tím, že hlavní práci budou zastávat stíhací letouny. Mezi červencem a říjnem 1940 ztratilo Luftwaffe 1700 strojů, přičemž RAF zaznamenalo ztrátu asi 700 strojů. Vzhledem k tomu, že cesta z Francie přes kanál La Manche na pobřeží Anglie trvala asi 30 minut, Messerschmitty se nemohly nad britskou pevninou dlouho zdržovat. V případě, že byla letka napadena, „stodevítky“ ztrácely cenné palivo a k tomu, aby se stihly vrátit zpět, musely často nechat bombardéry bez ochrany.

iZdroj fotografie: Depositphotos
Trosky Messerschmittu Bf 110. Stroj se v boji příliš neosvědčil.

Německo v průběhu operace také udělalo řadu nepochopitelných taktických chyb. Mezi ty nejzávažnější patří nesmyslné odvolání útoků na radiolokátorové pozice. Britská síť radarů, umožňující velmi přesné zjištění poloh letadel, představovala zásadní výhodu proti německým náletům. Göering se domníval, že ničení radarů je neefektivní. Pokud by však útoky na radary pokračovaly, Angličané by pravděpodobně prohráli.

iZdroj fotografie: Depositphotos
Německý „vlakový“ kanón Krupp K5 byl součástí Atlantického valu.

Navzdory pravidelnému nočnímu bombardování neztráceli Britové morálku. Jejich odhodlanost při bránění a rychlé nahrazování ztrát se v konečném důsledku projevilo jako rozhodující. I když měli obrovské ztráty, stejně tak trpělo i Německo. Moment zvratu nastal 15. září. Luftwaffe si stanovilo, že je potřeba odpor zlomit nadobro, a provedlo masivní nálet. Ten skončil naprostým fiaskem a Hitler se krátce na to vzdal plánu dobýt Anglii námořním výsadkem. I když nálety na britská města pokračovaly dále, Angličany to nezlomilo. Německo upřelo svůj zrak na východ a bitva o Británii oficiálně skončila.

Zdroj: Britannica

Diskuze Vstoupit do diskuze
109 lidí právě čte
Autor článku

Petr

Zobrazit další články