Představitelé Severní Koreje stáhli svůj podpis ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a nadále aktivně pokračují v atomovém programu i jaderném testování.
Od samého počátku atomového věku určovaly jaderné zbraně podobu válečných konfliktů a vesměs diktovaly i dění na politické scéně. A není se čemu divit, i při omezeném užití mohou způsobit strašlivou zkázu. Strach z jaderné války je však částečně vyvážen vědomím, že se jaderné arzenály nacházejí pod kontrolou lidí zodpovědných. A k jejich použití může tudíž dojít jen ve skutečně krajním případě. I přesto však nad světem visí hrozba, že se jaderné zbraně jednou dostanou do rukou těch, kteří se nemusí světu nikterak zodpovídat.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní
Dostat se k jaderným zbraním nebylo a není podle tvrzení dnešních i minulých vrcholových politiků jaderných zemí vůbec lehké, a tak se hrozba jaderných zbraní ve špatných rukou nemusí zdát příliš reálná. Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní vlastní atomový arzenál pouze pět světových mocností. Jedná se o USA, Rusko, Francii, Čínu a Velkou Británii.
Další tři státy – Pákistán, Indie a Izrael – se podepsání smlouvy zdržely. Izrael, na rozdíl od Pákistánu a Indie, nejenže nikdy jaderné zbraně netestoval, ve skutečnosti představitelé státu ani nikdy nepřiznali, že by měli jaderné zbraně ve svém arzenálu. Je však velice pravděpodobné, že je vlastní.
A pak je tady Severní Korea, která nejprve Smlouvu o nešíření jaderných zbraní podepsala, následně však svůj podpis stáhla a ve vývoji i testování jaderných zbraní pokračuje dodnes. Pokud nebudeme brát v potaz spekulace o jaderných zbraních Jihoafrické republiky, kde byl atomový program ukončen po nástupu černošské většiny k moci, žádná jiná země na světě by jaderné zbraně ve svém držení mít neměla.
Dalo by se tedy říci, že se „jaderný klub“ skládá z velké části z poměrně slušných členů. I když to mezi vládami jaderných mocností občas dosti vře a ze strany některých padají jaderné výhružky už tak nějak pravidelně, ve skutečnosti to vypadá, že představitelé oněch států dělají vše, co je v jejich silách, aby atomové arzenály zůstaly nedotčeny.
Když tedy pomineme snad plané ruské výhružky, největší pochybnosti vzbuzují pouze poněkud výstřední severokorejští vůdci. Ovšem ani ti zatím jaderný terorismus nijak aktivně nepodporují, stejně jako ostatní jsou si dobře vědomi hrůzných dopadů případného jaderného konfliktu. Vývoj jaderných zbraní by se tak dal považovat spíše za jakousi snahu o politický triumf, kterým se mocnosti udržují navzájem na uzdě. Skutečná hrozba se skrývá jinde.
Hrozba zlomených šípů
I přes přísná bezpečnostní opatření byla od začátku atomové éry kontrola nad řadou jaderných zbraní nenávratně ztracena. Pro incidenty týkající se jaderných hlavic používá americká vláda kódové označení „Broken Arrow“ neboli česky „zlomený šíp“. Například dne 5. února 1958 došlo ke srážce strategického bombardéru B-47 se stíhačkou F-86.
Letouny se srazily nedaleko pobřeží Georgie, poblíž města Savannah. Bombardér nesl na palubě jadernou pumu Mark 15, kterou pilot v obavě, že by 3 400 kilogramů vážící nálož mohla při havárii explodovat, shodil do vod mělké zátoky Wassaw Sound. Všechny pokusy o nalezení bomby byly neúspěšné.
K dalšímu znepokojivému incidentu došlo 5. prosince 1965 na palubě letadlové lodi USS Ticonderoga. Loď se vracela z Vietnamu na americkou námořní základnu v japonské Jokosuce, když se letoun Douglas A-4 Skyhawk, který byl vyzdvižen na palubu z podpalubí, náhle převrátil a spadl přes palubu.
Kvůli velké hloubce se nedalo k letounu dostat. Ztráta letounu je již sama o sobě docela znepokojivá, ještě nepříjemnějším překvapením však bylo zjištění, že se na palubě útočného letounu nacházela bomba B43 s jadernou hlavicí. Letoun ani bombu se nepodařilo nalézt a dodnes zůstávají pohřbeny v hlubinách.
Jaderný materiál na černém trhu
Další zlomený šíp zaryl svůj hrot do grónských ledovců. V roce 1968 se poblíž letecké základny Thule v Grónsku zřítil americký strategický bombardér B-52. Letoun nesl na palubě několik termonukleárních bomb. Některé z nich při nárazu detonovaly a zamořily zasaženou oblast radioaktivním odpadem. Pozdější průzkumy oblasti odhalily, že jedna z hlavic pronikla ledem a klesla hluboko na mořské dno, kde od té doby odpočívá. Americká armáda přiznala ztrátu celkem 11 hlavic, některé neoficiální zprávy však naznačují, že počet může být mnohem vyšší.
Podobných incidentů bylo napříč historií celá řada a hrozba jaderného terorismu je proto brána po celém světě opravdu vážně. Ještě větší obavy nežli nalezení či odcizení hotových zbraní však vzbuzuje pro budoucnost bezpečnost jaderných materiálů používaných k výrobě hlavic, který je uložen v celkem čtyřiceti zemích po celém světě. Jedinou skutečnou zárukou jaderné bezpečnosti je proto zamezení prodeje uranu a plutonia na černém trhu.
Skutečným problémem je však v současné době řada geopolitických změn, které se nevyhýbají ani zemím – majitelům jaderného arzenálu. Například Pákistán, země, která vlastní atomové zbraně a je silně nábožensky zaměřená a vládnou zde muslimští politici. Nad pákistánskými atomovými zbraněmi drží zatím ochrannou ruku armádní pákistánští velitelé a generálové.
Ti jsou ve svém mocenském postavení v Pákistánu sice neveřejně, ale velmi intenzívně podporováni především americkou tajnou službou. Co se však stane, jestliže i v Pákistánu proběhne to, co kdysi v Íránu, totiž ona pověstná islámská revoluce? Pákistán má k tomu dnes velmi nakročeno. A fanatici u moci v zemi, která vlastní atomové zbraně, to vyvolává mrazení v zádech.
Nebezpečí islamismu v Evropě
Ale nemusíme chodit zase tak daleko z Evropy. Stačí se podívat do Francie. Velká imigrační vlna především z muslimských zemí zcela mění demografický obraz země jako evropské. Již dnes voliči islámského vyznání, kteří jsou díky kázáním v nových mešitách v celé Francii velmi ukáznění, tvoří téměř 15-20% občanů Francie s volebním právem. Prostý odhad podle současné porodnosti této skupiny francouzských obyvatel říká, že není daleko doba, kdy budou evropští Francouzi menšinou ve své vlastní zemi.
Jak kdysi řekl nebožtík Kaddáfí, my muslimové dobýváme Evropu skrze dělohy našich žen. Ve Francii je tento proces nejviditelnější, ale stejný probíhá v Itálii, Velké Británii, Německu a nejdále je kupodivu ve Švédsku. Koluje neověřená informace, že pro tento případ má Británie dohodu s USA o zabezpečení britských jaderných zbraní. Takováto dohoda však s Francií údajně neexistuje. Takže je otázkou času, kdy se ujmou legálně moci islámské politické strany ve Francii prostou většinou ve volbách.
Jejich francouzští imámové budou najednou rozhodovat o velkém atomovém arsenálu naprosto nekontrolovatelně. Poslední kategorií hrozeb je možnost, že si některá země či nekontrolovatelná mocenská skupina prostě jadernou zbraň vyvine sama. V současné době jsme ubezpečováni světovými politiky, že to prakticky není možné, že jde o technologicky tak složitou záležitost, že v primitivních podmínkách nelze atomovou zbraň vyrobit. Jenže toto tvrzení pro uklidnění světové populace má několik háčků.
Především existují země, které na „to“ technologicky a ekonomicky mají. Například Írán. A protože existují další země či korporace, pro které jsou peníze až na prvním místě, přes pokusy o celosvětová embarga na potřebné materiály a technologie, které potřebuje a které jinak lze na světovém trhu nakoupit bez problému, Írán zcela zřetelně postupuje ve svém atomovém programu a je pravděpodobně velmi blízko fáze, kdy atomovou zbraň bude schopen vyrobit a pak i použít.
Primitivní jaderná zbraň
A když se podíváme na další premisu předchozího tvrzení, je nutno si uvědomit, že první atomový reaktor doktora Fermiho v USA nebylo nic jiného, než víceméně pyramida z kostek přírodního uranu. Když před 75 lety, 2. prosince 1942, provedl italský vědec Enrico Fermi první jadernou řetězovou reakci na světě, spustil první atomový reaktor umístěný na fotbalovém stadionu Chicagské univerzity Stagg Field.
Ten se skládal z uranu a jako moderátor (zpomalovač) neutronů byl použit grafit. Reaktor označovaný jako CP-1 o velikosti průměru aktivní reakční válcové zóny cca 3,7 metru na necelých 6 metrů výšky byl postaven doslova jako lego ze stavebního řeziva, grafitových cihel, oxidů přírodního uranu a nevelkého množství kovových slitků stejného kovu na squashovém kurtu Chicagské univerzity. Dnešní komisaře Mezinárodní agentury pro atomovou energii IAEA by při pohledu na něj klepla pepka.
Místní univerzitní mladí hráči amerického fotbalu tehdy odtahali na zádech podstatnou část dovezeného materiálu z aut do stadionu a neměli ani nejmenší tušení, s čím přítomným vědcům pomáhají. A ani vědci si nebyli ničím jisti a obávali se rozeběhnutí neřízené řetězové reakce. Obávali se oprávněně. Stačilo odstranit některé grafitové cihly a hlavně všechny kadmiové tyče, které sloužily jako moderátor, a atomový výbuch by nešlo zastavit.
Velmi jednoduchá až primitivní atomová zbraň tak byla na světě. A technicky není problém ji v nějaké hale znovu sestavit. Jen v oblasti dohadů a možná, že i velmi utajovaných informací jsou tvrzení, která se občas objeví na veřejnosti a jsou tvrdošíjně označovány médii za fámy, že existují jiné jednodušší technologie výroby malých atomových zbraní. Ale tady už zabředáme do království fake news. Tedy, autor v to doufá……
Jak reálná je jaderná hrozba podle vás?
Události
|
PŘEČTENÍ: 11845
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 13305
