Ruská invaze a limity vojenské síly: Rozdíly mezi realitou a iluzemi západní politiky v kombinaci s možnou vypočítavostí

V týdnech předcházejících invazi 24. února se západní představitelé, analytici i mezinárodní tisk přirozeně soustředili na ohromné vojenské síly, které ruský prezident Vladimir Putin shromažďoval na hranicích Ukrajiny. K invazi do země bylo připraveno až 190 000 ruských vojáků, organizovaných do 120 taktických praporů, z nichž každý disponoval obrněnou technikou, dělostřelectvem a leteckou podporou. Jen málokdo si představoval, že by ukrajinské síly mohly ruské přesile vzdorovat.  

Vojenská převaha na vítězství nestačí

Vojenská síla ovšem nespočívá pouze v číslech a množství výzbroje. V úvahu musí být brány také zdroje protivníka, management zásobování a podpora spojenců. Ať už ve formě praktické pomoci, či přímých zásahů. A přestože jsou vojenské schopnosti státu často hodnoceny především na základě palebné síly a velikosti jeho armády, námořnictva a letectva, záleží také na kvalitě vybavení.

Jakožto i na výcviku a motivaci samotného personálu, který ho využívá. Čím déle se válka táhne, tím více je navíc třeba posilovat ekonomiku a odolnost logistiky, jež zajišťují nezbytné zásoby na frontové linii, čímž podporují hladký průběh válečného úsilí. Zcela nejdůležitějším prvkem každé armády je však efektivní velení.

To zahrnuje jak politické vůdce země, kteří působí ve vrchních sférách, tak i operační velitele, již se snaží dosáhnout určených vojenských cílů. V tomto ohledu poskytuje válka mezi Ruskem a Ukrajinou pozoruhodný kontrast. Putinova invaze na Ukrajina opakovaně potvrzuje, že právě velitelé sehrávají při určování konečného vojenského úspěchu hlavní roli.

Samotná hrubá vojenská síla totiž zastává jen zlomek práce. O čemž se mimo jiné přesvědčili i západní představitelé v Afghánistánu a Iráku, kde vynikající vojenská technika a palebná síla umožnily Západu získat kontrolu nad územím, ovšem při správě daného území nebyly nic moc platné. Totiž velitel, který kombinuje rozhodnost s pronikavým strategickým rozumem, může dosáhnout působivých výsledků. Zatímco rozhodnost v kombinaci s pošetilostí je zaručeným receptem na katastrofu.

Přísná velitelská hierarchie ruských sil

Velitelská filozofie Západu, kterou přejaly také ukrajinské síly, dalece předbíhá hierarchicky centralizované ruské velení. Západní velitelé a vojáci jsou povzbuzováni k tomu, aby na bojišti převzali iniciativu v závislosti na daných okolnostech. Neboť nikdo jiný nemá nad situací takový přehled jako člověk, jenž danou situaci prožívá na vlastní kůži. Západ důvěřuje vojákovi, který je schopen dělat zásadní rozhodnutí a zároveň je připraven zasáhnout, pokud se události zvrtnou.

Dalo by se tedy říci, že západní velení je do jisté míry decentralizované, což je přesný opak ruského přístupu. Ruská doktrína je postavena na přísné hierarchii a dává velitelům svobodu v rozhodování pouze na lokální úrovni. Zavedené velitelské struktury nepodporují iniciativu jednotlivců, nepružný systém velení tak často vede až k přílišné opatrnosti a lpění na určité taktice, třebaže je nevhodná. Vojáci se navíc neodvažují hlásit nastalé problémy a raději trvají na tom, že je vše v pořádku, i když skutečnost je mnohdy jiná.  

V případě Ruska se problémy s velením odvíjí zejména od současného politického vedení. V podobných autokratických systémech si úředníci a důstojníci musí dvakrát rozmyslet, zda se chtějí svým nadřízeným postavit, či zda si problém nechají radši pro sebe. V praxi to pak vypadá tak, že na bojišti rozhodují jednotlivci, již se snaží ukočírovat nepředvídatelné události se záměrem dosáhnout cíle určeného někým nad nimi. Cíle, který daní jednotlivci mnohdy ani nesdílí.  

Putinova nedotažená strategie

Během bojů o Donbas a nyní i během invaze na Ukrajinu však byla ruská velitelská struktura nepatrně nalomena. Na rozdíl od událostí na Krymu, při pokusu o dobytí Donbasu Putin nejednou zaváhal. Zatímco Ukrajina se nadále přibližovala Západu, donbaské enklávy zůstávaly po mnoho let v nejistotě.  

Po více jak sedmileté patové situaci na Donbase se Putin rozhodl uvést věci opět do pohybu. Poté, co se mu nepodařilo využít pohraniční regiony k přímému ovlivnění Kyjeva, se snažil využít jejich těžké situace k tomu, aby v Kyjevě zažehl změnu režimu. Čímž by rozšířil sféru vlivu Moskvy a zároveň zabránil rozpínání NATO a EU. Plán plnohodnotné invaze na Ukrajinu tak byl na světě. 

Západní analytici do značné míry akceptovali ruská tvrzení o rostoucí vojenské síle země, včetně nových systémů a výzbroje, jako jsou „hypersonické zbraně“. Jejichž označení zní přinejmenším impozantně a bezpochyby budí respekt. Objemné ruské finanční rezervy navíc dovolovaly Rusku do jisté míry obejít případné trestní sankce. Všechno nasvědčovalo tomu, že Rusko bude mít v konfliktu navrch.  

Ovšem Putinova největší strategická chyba spočívala v předpokladu, že Ukrajina jednak nebude schopna vzdorovat ruské síle, a jednak nebude mít zájem zapojit se do protiruských aktivit. Podcenění těchto skutečností a následná neschopnost vyjednat kapitulaci Ukrajiny tak přijde Rusko, jakožto předního světového hráče, přinejmenším draze. Lze předpokládat, že osud Ruska na Ukrajině rozhodne o jeho budoucím postavení mezi vedoucími vojenskými mocnostmi. 

Rostoucí ukrajinské ztráty

Války mezi dvěma zeměmi jsou sice vždy určovány relativní asymetrií vojenských schopností, avšak jejich konečné výsledky jsou často zastřeny falešnými iluzemi a mylně interpretovaným veřejným míněním. Lidé mají tendence podléhat umělým konstruktům, které se tváří jako jakési evangelium pravdy. I když se nakonec mnohdy ukáže, že pravdivé ve skutečnosti nejsou. Probíhající rusko-ukrajinská válka je jedním z takových příkladů.

Navzdory rostoucím obtížím, kterým ukrajinská armáda momentálně čelí, západní média otevřeně vyzdvihují možné vítězství Ukrajiny. Zatímco internet je doslova zaplaven články o ruské neschopnosti. Válku sledujeme již několik měsíců a ačkoli se zdá, že je zdlouhavá, ztráty na životech a vojenském materiálu jsou enormní. A to nejen na straně Ruska, nýbrž také na straně Ukrajiny. Každý den ztrácí Ukrajina v bojích proti invazním vojskům 100 až 200 vojáků a více než 20 % ukrajinského území je nyní pod ruskou okupací.  

Ukrajinská vojensko-průmyslová základna je silně poškozena a její osamocená bitva proti vojenskému Leviatanovi pokračuje, aniž by bylo v dohlednu nějaké diplomatické řešení. Západ se nepohnul dále než k dílčí materiální podpoře, sem tam k nějaké slovní gymnastice, která však ani dohromady s přísnými sankcemi neměla doposud na Rusko příliš valný efekt. Přesto nás západní média nutí vnímat a představovat si zcela jinou realitu. 

Západní iluze a degradace konfliktu

Důvodů, proč jsou mezi realitou v oblasti válečného konfliktu, intelektuálním bádáním a politickými iluzemi chrlenými v západních publicistických článcích tak velké rozdíly, může být samozřejmě mnoho. Tím nejvýraznějším je však to, že Ukrajina již od samého počátku konfliktu slouží jako testovací pole, kde jsou pomalu odhalovány taktické chyby Ruska i vnitřní trhliny v systému. Jednotlivé slabiny naoko neporazitelného státu i jeho vůdce tak bolestivě vyplouvají napovrch. 

Je přirozené, že při střetu dvou stran nabude silnější strana pocitu přehnaného sebevědomí, pravděpodobně i iluzí o svém vítězství. Stejně tak však může iluze vítězství nabýt i strana slabší. A přesně tak je nyní Ukrajina vyobrazována – jako země, jež jistě vyhraje. Jedná se však spíše o masáž západních médií, nikoliv o přesvědčení Ukrajiny, která den co den bojuje za vlastní svobodu. 

Místo toho, aby se mezinárodní společenství zabývalo obrysy přijatelného diplomatického řešení, jsou syndikované dezinformace a falešné naděje o blížícím se vítězství Ukrajiny přinejlepším hravým válečným pošťuchováním. Což v konečném důsledku jen degraduje a prodlouží vojenské neštěstí Ukrajiny. Při analýze a vyvozování výsledků válek, zejména těch, které ještě nejsou u konce a jejichž důsledky jsou stále v nedohlednu, je tak třeba být nanejvýš opatrný.

Je Ukrajina pouze nástrojem k vojenskému oslabení Ruska?

Zdroj: ForeignAffairs