Snaha o zajištění bezpečnosti ve městech ze strany politiků roste. Přibývá elektronických sledovacích zařízení. Otázka zní, kde jsou hranice.
Ještě před pár lety jsme si města budoucnosti představovali trochu jako technoparty, nekonečný večírek stimulující lidské smysly, kde se o nás postarají supermoderní technologické vychytávky, které budou umět o poznání více než současní hlasoví asistenti, jako jsou Siri nebo Alexa. Zdá se, že tato vize nicméně v posledním roce přestala být lákavá, dost možná se v plné parádě už nikdy nevrátí. Politici začali prosazovat jinou vizi – hlavní devízou budoucnosti by měla být bezpečnost.
Hygiena a bezpečnost
Jako hlavní důvod naprosté změny kursu vývoje společnosti udávají dnešní mocní zkušenost, kterou lidé na Zemi prodělali s onemocněním Covid-19. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že nový koronavirus může být jen předvojem dalších virových onemocnění, jež budou v nejbližších letech a desetiletích mutacemi vznikat. Otázkou podle nich není, zda se některé nové mutaci podaří prosadit podobně jako kmenu Covid-19, ale kdy se tak stane.
Města budoucnosti proto budou muset své obyvatelstvo chránit před přenosem různých nakažlivých nemocí. Podle vizí, šířených v mnoha světových médiích, to lze zajistit celou sadou opatření. Trochu paradoxně je první na ráně hromadná doprava, která byla dosud prosazována jako ekologická a šetrná alternativa k cestování osobním autem. Cestování hromadnou dopravou podle některých teoretiků však v nových podmínkách buďto téměř zanikne, nebo se bude muset razantně změnit, například:
- Namísto vagonů metra a vozů tramvají budou jakési „buňky“ s kapacitou jen několik osob
- Všechny vozy hromadné dopravy, ale i řadu veřejných míst, bude třeba pravidelně dezinfikovat – i několikrát denně
Pokročilé sledování občanů?
Jenže alternativa svobodného pohybu po městě není v automobilech, a to ani v elektromobilech individuálního charakteru. Prostě pro ně nebude dost místa a energie. Takže zbývá poslední možnost, tedy většina občanů měst bude muset zůstávat doma, vyjma cest do zaměstnání a z něho. To je dosti strašidelná vize, kterou sice již v minulosti popsali mnozí autoři sci-fi, ale pouze jako katastrofickou vizi budoucnosti lidstva.
Máme proto přijmout konec svobody pohybu v zájmu „ochrany” a „bezpečnosti” občanů? Kontrola a vymáhání tohoto stavu ve městech však již není sci-fi. Stačí se podívat do Číny a některých jiných asijských zemí. Tento bod vyvolává mnoho otázek. V asijských státech, kterým se zatím úspěšně daří koronaviru čelit, toho místní představitelé docílili zejména díky nástrojům ke sledování pohybu občanů a přísnými zákazy, jež tvrdě vymáhají.
Zdůvodňuje se to tím, že je třeba zajistit ve velkoměstě budoucnosti bezpečí ze zdravotního hlediska, podrobně sledovat, kde se nemocný nakazil a koho mohl sám infikovat. Taková vize sice zavání totalitarismem, ale jak je vidět v reálu, tak občanská společnost v některých politicky „sešněrovaných” zemích se tomu neumí bránit. A to zdá se velice láká politiky i v jiných zemích, kde dosud takovéto praktiky nejsou politicky průchozí.
Nicméně útoky na různé formy občanských svobod pod heslem „větší bezpečnosti” se dnes v naší civilizaci množí v médiích geometrickou řadou. Je bohužel patrné, že zvláště mladí lidé si na tuto myšlenku „potřeby bezpečnosti za každou cenu” dosti zvykají. Pro lidskou civilizaci to nevypadá dobře.