Kvůli malému hornatému území Náhorního Karabachu mezi Arménií a Ázerbájdžánem zahynuly tisíce lidí, konflikt neutichá

Náhorní Karabach na území Ázerbájdžánu je jen obyčejné území, na němž žilo asi 200 tisíc obyvatel a které nemá příliš velký strategický význam. Nejsou zde ani příliš cenné zdroje, ani nějak produktivní zemědělství nebo důležitý dopravní uzel. A přece o tento kus území již přes 20 let pravoslavní Arméni a islám vyznávající Ázerbájdžánci tvrdě bojují. Stalo se symbolem jejich národní prestiže, vzrůstajícího nacionalismu a náboženské netolerance.

Zárodkem bylo nerozumné rozhodnutí

Na celý konflikt vlastně již před lety zadělal Sovětský svaz, který Náhorní Karabach nerozumně úředně přičlenil k Ázerbájdžánské SSR, i když na něm žila většinová populace Arménů. V době homogenizovaného komunistického SSSR to nevypadalo, že by mohlo jít o problém. Ale na konci 80. let, když se SSSR začínal drolil, Arméni začali usilovat o samostatnost nebo připojení k Arménii. Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatné pravoslavné křesťanské Arménie a samostatného islámského Ázerbájdžánu to vedlo k válce o toto území.

Vyznačovala se velikou krutostí, výjimkou nebylo ani genocida a vyhánění nevinných a bezbranných civilistů. V roce 1994 bylo uzavřeno příměří a většinu Náhorního Karabachu ovládli Arméni, kteří si zde vyhlásili vlastní státní útvar propojený s Arménií. Nacionalisticky vedený Ázerbájdžán se se ztrátou tohoto území nikdy nesmířil a na hranicích stále docházelo k různým potyčkám. Vše ještě zhoršovala skutečnost, že Nachičevanská oblast Ázerbájdžánu zůstala Arménií od zbytku země oddělena.

V průběhu let začala situace nahrávat Ázerbájdžánu, kterému se podařilo stabilizovat ekonomickou situaci země a získávat příjmy z prodeje ropy. Ačkoli má podobně velké ozbrojené síly jako Arménie, umožnil mu zisk z prodeje nerostného bohatství nakupovat moderní zbrojní systémy z Ruska, Turecka, Izraele a dalších zemí. Mnohem chudší Arménie naopak většinou jen byla schopna udržovat stárnoucí vojenskou techniku z dob SSSR. Vědom si své vojenské převahy a podpory silného Turecka, Ázerbájdžán se v roce 2020 rozhodl situaci změnit.

Útok armády a žoldnéřů

K útoku se nepřipravila jen ázerbájdžánská armáda, ale i několik tisíc islám vyznávajících žoldnéřů naverbovaných převážně v Sýrii a částečně i v Turecku. Ti na začátku konfliktu často tvořili postradatelné jednotky v čele útoku. Ten začal 27. září 2020. Ze začátku se arménským bojovníkům dařilo postup nepřátel relativně úspěšně zadržovat. Ázerbájdžánská strana ale začala útočit místo v horských oblastech v rovinatějším terénu, kde se lépe uplatnila její technologická převaha.

Do boje pak nasadila izraelské a především turecké drony Bayraktar TB2. Spekuluje se o tom, že je mohli obsluhovat i turečtí operátoři. Drony začaly dodávat velmi cenné informace o umístění arménských jednotek. Na mnohé pak samy zaútočily raketami. Jejich primárními cíli byla stanoviště protiletadlové obrany, tanky, dělostřelecké a raketové baterie a další. Informace jimi poskytnuté využívalo i ázerbájdžánské dělostřelectvo.

Kvůli dokonalému přehledu Ázerbajdžánců o bojišti začali Arméni ztrácet velké množství techniky. Ázerbájdžánská taktika často spočívala v izolování nějaké oblasti, postupném ničení pozic, bránění přísunu posil a posléze obsazení tohoto území. Dařilo se jim tak obsazovat řadu vesnic a 8. listopadu padlo do jejich rukou druhé největší město Náhorního Karabachu Šuša.

Ostřelování měst plných civilistů

Válka byla příznačná i nevybíravým ostřelováním civilních cílů. Ázerbájdžánské jednotky ostřelovaly především hlavní město Náhorního Karabachu Stěpanakert. Arménie pak využila nejen dělostřelectva, ale i raket k ostřelování měst na území Ázerbájdžánu. Obě strany používaly i kazetovou munici, ostřelování přineslo řadu civilních obětí, které se bohužel staly hlavně vítaným soustem propagandy na obou stranách.

Dobytí Šuši se stalo zlomem, kdy Arménii začalo být jasné, že se nemůže ubránit. Rusku se proto 10. listopadu podařilo dojednat příměří za mnoha podmínek výhodných pro Ázerbájdžán. Arméni museli opustit řadu oblastí v Náhorním Karabachu, zůstala jim jen asi čtvrtina území. Ázerbájdžán také získal územní koridor, který ho spojil s Nachičevanskou oblastí. Kolik při konfliktu zahynulo lidí, není jasné, obě strany své ztráty zkreslují.

Odhaduje se, že to bylo několik tisíc bojovníků na obou stranách. Větší ztráty měla Arménie, která mohla přijít i o více než 200 tanků a řadu dalších vozidel. Vítězství přineslo velkou domácí nacionalisticky zbarvenou popularitu ázerbájdžánskému vedení, naopak v Arménii se kvůli porážce demonstrovalo a řada představitelů vlády rezignovala.

Karabach je sud s prachem

Arméni, donuceni odejít z míst v Náhorním Karabachu, kde celé generace jejich předků žily, houfně zapalovali a ničili své rodné domy a pobíjeli dobytek, který nemohli odvést, aby žádný majetek nepadl do rukou nepřátel – Ázerbájdžánců. Nacionalistické vášně tak ke svému rozvoji dostali velké množství důvodů a křivd a objektivním pozorovatelům je dnes jasné, že klid v dané oblasti udrží v dohledné době jen brutální vojenská síla. Zatím na příměří začalo dohlížet dva tisíce ruských vojáků. Budoucnost míru v regionu je však velmi nejistá.

Napětí mezi oběma zeměmi stále trvá, projevují se zde silné protiarménské nebo protiázerbájdžánské nálady. Ani příměří nepřineslo do oblasti klid. V květnu 2021 vypukly asi největší střety na nové hranici. V červenci se pak konflikty odehrávaly i kolem Nachičevanské oblasti. Dodnes nejsou výjimkou ani přestřelky, při kterých na obou stranách umírají i civilisté. Napětí v oblasti tedy rozhodně nekončí a silné boje mohou kdykoli propuknout znovu.

Jak je podle vás možné vyřešit konflikt v Náhorním Karabachu?

Zdroj: Britannica, autorský text Víta Lukáše