Mocenský souboj Spojených států a Číny o Tchaj-wan je nevyhnutelný. V otázce jsou sféry vlivu v Indo-Pacifiku

Ostrov nedocenitelné vojenské hodnoty, brána do Filipínského moře, životně důležitá oblast pro obranu Japonska, Filipín a Jižní Koreje a v neposlední řadě pomyslná hranice zabraňující možnému šíření čínského nátlaku. Na seznamu obtížně řešitelných problémů, jež by mohly zažehnout válku mezi Spojenými státy a Čínou, zaujímá bezpochyby čelní příčku právě Tchaj-wan. Potenciální geopolitické důsledky případného válečného konfliktu by byly nedozírné.  

Americká podpora Tchaj-wanu

Navzdory slovům amerických představitelů o politice jedné Číny, cvičí Amerika tchajwanskou armádu na ostrově i mimo něj, dodává jí modernější zbraně, vysílá vysoko postavené úředníky na setkání s tchajwanskými úřady a prosazuje roli Tchaj-wanu v mezinárodních organizacích, jako by byl nezávislým státem. Mimo to navíc hlídky amerického námořnictva kontinuálně podrývají územní nároky Číny v Jihočínském moři, zatímco pozorovací letouny amerického letectva se pomalu, ale jistě přibližují k čínským břehům.

Všechny tyto taktiky považuje Peking za vysoce provokativní. A případný čínský útok na Tchaj-wan by pak mohl ovlivnit vojenskou rovnováhu sil v Asii hned v několika rovinách. Kromě samotného politického programu týkajícího se znovusjednocení je Tchaj-wan pro Čínu jakýmsi klíčem k narušení americké ostrovní strategie, v jejímž důsledku se pevninská Čína ocitá v obležení.

Kromě samotného Tchaj-wanu patří do tohoto „ostrovního řetězce“, splétaného americkým obranným sektorem, například japonský ostrov Okinawa a Spojenými státy spravovaný ostrov Guam. Ovládnutí Tchaj-wanu by tedy Číně umožnilo rozšířit její vojenskou agendu do Filipínského moře, jež mimo jiné dosahuje také k japonským břehům.  

Kontrola Tchaj-wanu by čínské vojenské strategii jistě nahrávala, zejména pokud jde o podvodní sledovací prostředky a ponorky, které má Peking k dispozici. I bez výrazných technologických nebo vojenských zvratů by ovládnutí ostrova zlepšilo schopnost Číny bránit americkým námořním a leteckým operacím ve Filipínském moři. Čímž by byla schopnost Spojených států při obraně jejich asijských spojenců značně omezena.  

Čínská expanze a vojenská strategie

Samozřejmě neexistuje žádná záruka, že by Čína válku o ostrov vyhrála. Nebo že by se takový konflikt neprotáhl na dlouhá léta a Čínu neoslabil. Pokud by však Peking přece jen v budoucnu vybudoval flotilu tichých jaderných útočných ponorek a ponorek s balistickými raketami, jejich umístění na Tchaj-wanu by Číně umožnilo ohrozit námořní cesty v severovýchodní Asii. A zároveň posílit její jaderné síly na moři.  

Je zřejmé, že vojenská hodnota ostrova značně posiluje americké argumenty pro udržení Tchaj-wanu mimo dosah Číny. Zároveň je třeba pozastavit se nad tím, jaký je předpoklad, že Čína bude po obsazení Tchaj-wanu pokračovat v další územní expanzi. Případně jak moc bude investovat do vojenských a technologických zařízení potřebných k plnému využití ostrova. Přičemž rovněž je třeba vzít v potaz širší směřování politiky USA vůči Číně.   

Washington by jistě mohl zůstat „věrný“ svému současnému přístupu v zadržování expanze čínské moci. A to prostřednictvím kombinace politických závazků vůči americkým partnerům a spojencům v Asii, ruku v ruce s významnou předsunutou vojenskou přítomností kolem ostrova. Nebo by také mohl přijmout flexibilnější politiku, jež by dodržela závazky pouze vůči hlavním smluvním spojencům a zároveň snížila počet předsunutých sil.

Spojené státy tahají za kratší konec

A přehlédnout nelze ani možnost výrazně zdrženlivějšího přístupu amerických představitelů a omezení všech těchto závazků. Bez ohledu na to, kterou z těchto strategií Spojené státy nakonec zvolí, je jisté, že případná čínská kontrola nad Tchaj-wanem by značně omezila schopnost americké armády působit v Tichomoří. A potenciálně tak ohrozila i dlouholeté americké zájmy v této oblasti.   

Samotné ohrožení americké strategie v oblasti však není jediným problémem. Jde hlavně o to, že bez ohledu na to, co Washington nakonec podnikne, ať už se bude snažit udržet Tchaj-wan mimo čínský dosah nebo ne, bude nakonec nucen riskovat a nést tak i následky plynoucí z politického či v horším případě (i když momentálně nepravděpodobného) vojenského střetu s Pekingem. 

Tchaj-wan je pro americké představitele jedním velkým dilematem, které musí řešit doslova se svázanýma rukama, neboť případný přešlap by mohl dost dobře přivodit katastrofu. Kromě aktivních dodávek zbraní na ostrov dle stávajícího platného zákona o vztazích s Tchaj-wanem by ukončení strategické nejednoznačnosti ostrova a případný formální závazek přímé vojenské akce USA na jeho obranu mohlo vyvolat právě tu krizi, které má nynější americká zahraniční politika zabránit. A ochladit již tak dosti studený vztah Spojených států a Číny.  

Spolupráce v rámci regionální obrany

Nehledě na to, že pokud Spojené státy budou až příliš zdrženlivé, takové Japonsko se držet zpátky nebude. Pokud by byl Tchaj-wan vojensky ohrožen, mohlo by Japonsko v obavě z dominového efektu přispěchat na jeho obranu, i kdyby to Spojené státy neudělaly. Výsledkem by mohla být válka velmocí v Asii. Válka, do které by s největší pravděpodobností spadly i Spojené státy, ať už dobrovolně či nikoliv. 

Alternativa spočívající v posílení regionální obrany se spojenci, tedy například právě s Japonskem, pravděpodobně povede k uzavření přísnějších obranných paktů, další vojenské pomoci a viditelnějšímu rozmístění amerických sil v regionu. A to včetně jaderných sil na území spojenců nebo v jejich blízkosti. To ovšem povede i k posílení napětí v regionu, ne-li k šíření jaderných zbraní. 

Je tedy nejvyšší čas, aby se američtí představitelé postavili k věci čelem a tuto tikající časovanou bombu zneškodnili. Ať to zní jakkoli idealisticky. Jakékoli řešení je přitom třeba zasadit do kontextu dlouhodobých vztahů USA s jejich téměř rovnocenným čínským rivalem. A brát přitom ohled především na samotné obyvatele Tchaj-wanu. 

Čína se k útoku zatím nechystá

Předseda sboru náčelníků štábů, generál Mark Milley, 17. června 2021 v americkém Senátu vypověděl, že Čína momentálně nedisponuje plnou schopností převahy nad Tchaj-wanem. Přičemž pravděpodobnost napadení ostrova je prozatím velice nízká. Zároveň je však třeba zdůraznit, že sjednocení Tchaj-wanu není jen diktátem nejvyšších čínských představitelů. Jedná se o všeobecné a široce uznávané přání pevninských Číňanů a mnoha příslušníků čínské diaspory.

Je to nedílná součást hluboce zakořeněného čínského snu o národní obrodě. Očišťující zemi od století naplněných ponížením, včetně územního separatismu a cizí nadvlády. A aniž by prezident Si Ťin-pching vyloučil vojenské prostředky, opakovaně zdůraznil, že mírové sjednocení zůstává hlavním cílem Číny. Přičemž naplnění tohoto cíle by mělo proběhnout nejpozději do roku 2049. Tedy do roku, kdy uplyne sto let od založení Čínské lidové republiky.  

Na samotném Tchaj-wanu však otázka sjednocení nese jen velmi malou váhu. Podle průzkumu ze srpna 2021 se téměř 90 % veřejnosti hlásí k tchajwanské národnosti. Zachování „statu quo“ přitom podporuje 50,1 % respondentů, 38,9 % podporuje nezávislost a 4,7 % je pro připojení k Číně. Mezi zastánce zachování „statu quo“ patří přibližně milion Tchajwanců, kteří pracují a žijí na území pevninské Číny.

Momentálně lze tedy bez ostychu říci, že zatímco hodiny tikají, mírové řešení se stále více vzdaluje z dohledu. Je proto vhodné, nebo spíše nutné, prozkoumat možnosti udržitelnějších vztahů mezi USA a Čínou. A to včetně oboustranně přijatelného plánu pro tchajwanskou otázku. 

Jaké kroky by podle vás měly Spojené státy nyní podniknout?

Zdroj: ForeignAffairs