Deklarovaná hloubka přátelství mezi Ruskem a Čínou na olympiádě je převážně prázdným gestem. Vztah dvou predátorů

Čína i Rusko čelí celé řadě mezinárodních potíží, které se zvýraznily v rámci olympijských her u Číny, kde se slavnostního zahájení nezúčastnila prakticky celá západní politická elita, v kombinaci s pozorností věnované stavu lidských práv v zemi. Rusko čelí rostoucím problémům v souvislosti s jeho aktivitami kolem ukrajinských hranic. Obě země to žene k pragmatické deklaraci hlubokého přátelství

Teorie mezinárodních vztahů hovoří jinak než demokracie

Z hlediska teorie mezinárodních vztahů je problematika řady postojů obou zemí zcela pochopitelná. Velmocenská diplomacie nikdy nepodléhala, a ani nebude, jakýmkoli demokratickým principům, politika, kterou ve skutečnosti následují i Spojené státy. To ovšem není příliš vidět, protože jejich základní sféry vlivu nejsou od kubánské raketové krize nijak ohrožovány.

Právě zde lze jednoznačně negovat postoje západního světa. Od pádu SSSR dochází k rozšiřováni NATO směrem na východ Evropy, stejně jako rozšiřující se vliv EU ve stejném prostoru, to zásadním způsobem ohrožuje základní velmocenskou pozici Ruska, které se logicky brání a navíc je postoj Kremlu silně podporován velmi nacionalisticky založenými Rusy, kteří jsou stále schopni pro velikost matičky Rusi leccos obětovat.

Je nutné si uvědomit, že v rámci nevyřčené smlouvy mezi Komunistickou stranou Číny a jejím obyvatelstvem je deklarace pozice Tchaj-wanu, jako nedílné součásti komunistické země. I Číňané jsou velmi nacionalističtí a navíc silně ovlivnění domácí propagandou, důsledkem je prakticky nutnost režimního jednání vůči své „provincii“. Čína dlouhodobě své sféry mocenského vlivu příliš neřešila, neměla na to prostředky. S její rostoucí ekonomickou a vojenskou silou dochází k postupné realizaci velmocenských plánů, které se pochopitelně dotýkají všech okolních zemí.

Pragmatické spojenectví z donucení

Tato schizofrenní situace má přirozeně celou řadu důsledků, neklid na mezinárodním poli, převážně negativní postoje demokratického západu, který se zodpovídá svým voličům a nemůže jednoduše navenek akceptovat dění okolo obou velmocí. I zde lze nalézt naprosto flagrantní chyby západní diplomacie, která tuto problematiku měla řešit s předstihem tak, aby se dosáhlo kompromisů.

Současný stav již mnoho cest k vyjednávání nenabízí a poskytuje jen velmi málo prostoru k ústupkům, protože všechny tři strany jsou zodpovědné vůči obyvatelům svých zemí a případný kompromis by mohl evokovat stav slabosti. Není cílem textu rozebírat právo jednotlivých zemí na sebeurčení, o tom nemůže být diskuze, ale zároveň je nutné vidět i jiné aspekty. Všechny tyto faktory ženou Čínu a Rusko do nepříliš chtěného spojenectví, protože obě země více věcí spíše rozděluje, než spojuje.

Vývoj vztahů mezi oběma zeměmi

Moderní vztahy mezi oběma velmocemi se začaly utvářet po vítězství Mao Ce-Tunga v občanské válce. V tomto období přijímala Čína ze SSSR rozsáhlou pomoc a Maův přítel Kim Ir-sen musel s Velkým kormidelníkem do Moskvy, aby Stalin schválil invazi do Jižní Koreje. Vztahy mezi oběma zeměmi se poměrně brzy začaly kazit, protože čínský vůdce chtěl razit vlastní politiku, nesouhlasil s kritikou kultu Stalina a odsoudil vpád zemí varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

Mao razil vlastní politiku jaderného zbrojení a v sedmdesátých letech se dokonce Čína začala orientovat více na západ. Hlavním zdrojem přímých problémů je Pekingská smlouva z roku 1860, která obsahuje značné nepřesnosti ohledně hranic obou zemí. Důsledkem byly ozbrojené srážky na hranicích v šedesátých letech minulého století o ostrov Damaňskij na řece Ussuri a boje u jezera Žalanškol na území dnešního Kazachstánu. Spory ohledně hranic dodnes nebyly vyřešeny a jsou zdrojem trvalého napětí mezi oběma zeměmi.

Letitou potíží je čínské kopírování ruských vojenských technologií, které způsobily značné omezení obchodu v tomto segmentu mezi oběma zeměmi. Současná situace spíše hovoří o narůstající technologické převaze Číny a tím pádem výrazně menší potřebě Číňanů po ruských technologiích. Výjimku tvoří konstrukce jaderných ponorek a především motorizace vojenských letadel, kde zřejmě má Říše středu stále velké potíže. Přesto pachuť z čínských krádeží ve vztazích stále zůstává.

Ekonomicko-mocenské obtíže

Ekonomická spolupráce mezi oběma zeměmi dlouhou dobu vázla, jsou spojeny plynovodem a ropovodem Sibiř, který není propojený se sítěmi do Evropy. Rusko je již několik let největším dodavatelem ropy do Číny a před nedávnem obě země podepsaly novou dohodu o rozsáhlých dodávkách plynu, kdy se pro Gazprom jedná o největší smlouvu v historii. O vybudování další infrastruktury se hovoří již dlouho a spekulace zesilují s konfliktem na Ukrajině a ruském vědomí závislosti na dodávkách do Evropy, Nord Stream II je zářným příkladem křehkosti těchto vztahů.

V kombinaci s Green Dealem, který hrozí značným omezením odběru surovin z Ruska, je Moskva tlačena k dalšímu rozvinutí vztahů s Čínou. To je celkově problematické, protože Vladimír Putin si je vědom, že vybuduje novou a mnohem rizikovější závislost. Ani Čína příliš v Rusku zatím neinvestuje, je si vědomá obří korupce a potenciální nestability Ruska, to je stále v pozici země, která je naprosto závislá na vývozu vlastních surovin.

Vnitřní trh je slabý a firmy, až na výjimky jako Rosatomflot a jeho ledoborce, nejsou příliš konkurenceschopné. Nesporným problémem je projekt čínské Hedvábné stezky, která zásadním způsobem zasahuje do ruských sfér vlivu, především v Kazachstánu nebo Afghánistánu, kde se Čína angažuje naprosto zásadním způsobem. Symptomatický je bleskový odchod Rusů z kazašského území po zklidnění nepokojů, nepochybně důsledek jednání s Čínou.

Následovat bude nejspíše další sbližování

Z hlediska výše zmíněných faktorů je až příliš zjevné, že spojenectví Rusko Čína je ryze z nezbytnosti a jakékoli bližší vztahy se budou teprve budovat. Vřelých prohlášení v mezinárodní politice je celá řada a většinou nic neznamenají, stačí se podívat na aktivity Miloše Zemana právě ve vztazích s asijskou velmocí, ze kterých nakonec prakticky nic nevzešlo.

Olympijská deklarace je zatím jen nenaplněným prohlášením, ale je varováním pro západní svět, kam by mohly budoucí mezinárodní vztahy směřovat. Čína i Rusko rozhodně nejsou vzory demokracie a jen tento faktor je logicky táhne k sobě. Užší vojenské propojení by mohlo zásadním způsobem pohnout s geopolitickou a strategickou situací ve světě a skutečně vyvolat novou studenou válku. Je otázkou, jak budou probíhat diplomatická jednání ohledně Ukrajiny, která ovlivní mnohé.

Co si myslíte vy o spojení Rusko Čína?

Zdroj: autorský text Jaroslava Červenky