Rusko na Ukrajině zbytečně odhalilo schopnosti raket Iskander-M. Ukrajinci je zřejmě mohou zaměřit pouze pomocí S-300

Do útoku na Ukrajinu Rusko nasadilo i chloubu svých raketových vojsk, kterými jsou rakety krátkého doletu 9K723-1 Iskander-M, označované také R-500. Mnohokrát v minulosti deklarovalo, že v závěrečné fázi letu umí raketa prudce manévrovat, a tak se vyhne protiraketové obraně. Při použití na Ukrajině ale Rusové možná odhalili další technologickou vychytávku této zbraně, existenci a funkci speciálních klamných cílů-návnad.

Po zemi byla roztroušena podivná zařízení

Vojenští odborníci a specialisté na munici, kteří během války na Ukrajině vyhodnocují použité ruské zbraně (neboť bohužel i tato válka funguje i jako polygon pro zkoumání možností zbraňových systémů, v tomto případě Ruska), si všimli po útoku raket na některých místech Ukrajiny zvláštních nevýbušných projektilů, jež byly zhruba 40 centimetrů dlouhé. Měly bílé tělo a jasně oranžové ocasní plochy. Nejprve nebylo jasné, k čemu slouží.

Posléze vyšlo najevo, že jde o klamné návnady, které používají ruské balistické rakety krátkého doletu Iskander-M a které se z tělesa rakety uvolňují pravděpodobně automaticky v určitém intervalu letu před dopadem na cíl. Raketové střely Iskander pod kódovým označením R-500 začaly být vyvíjeny ještě v Sovětském svazu na konci 80. let, studie o možnosti takový systém vyvinout byla zadána v SSSR již v roce 1978.

Vývoj ale dokončilo už samotné Rusko, které nyní tuto střelu podle svých prohlášení dále zdokonaluje a modernizuje. Původcem rakety je ruská společnost KBM (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenia) ve městě Kolomna, kde byl hlavním designérem Sergej Pavlovič Nepobedimyj a vedoucím hlavním konstruktérem N. I. Gušin. Ta ji vyvíjela jako náhradu systémů OTR-21 Točka a OTR-23 Oka. V letech 1998–2005 na raketové střelnici Kapustin Jar proběhlo údajně třináct zkušebních odpalů této rakety.

V roce 2006 byla přijata její první verze do výzbroje ruské armády. Od roku 2010 byla testována modernizovaná verze označovaná 9M723-1, přijatá do služby roku 2012 jako Iskander-M. Speciální verze v podobě okřídlené střely s plochou dráhou letu, nazývanou Iskander-K, byla vyvíjena na bázi Iskanderu-M nejpozději od roku 2006, první testy proběhly v roce 2007 a pravděpodobně od roku 2013 je také tato verze ve výzbroji ruské armády.

Rakety je obtížné zasáhnout protiraketovou obranou

Verze Iskander-K navíc umožňuje kombinovat různé typy střel i na jednom odpalovacím vozidle, např. jednu balistickou střelu, druhou křídlatou s plochou dráhou letu. V roce 2005 byla vytvořena i námořní verze Iskander-CDM. Existují i exportní varianty 9M720, ty ale mají výrazně omezený dolet (cca 280–300 km) a řada systémů z původního Iskanderu-M v nich instalována není.

Rusko se raketami Iskander opakovaně chlubilo, včetně toho, že jsou schopné prudkých manévrů s razantní změnou směru letu s přetížením až 30 G, především v závěrečné fázi svého útoku. V důsledku toho je velice obtížné je zasáhnout klasickou protiraketovou obranou. Raketa Iskander je 7,3 m dlouhá a má 0,92 m v průměru. Může dosahovat rychlosti až Mach 5,9. Dolet balistické rakety má být 500 km. Raketa může dopravit na cíl až 700 kg zátěže, od klasické výbušniny po atomovou hlavici.

V této souvislosti je třeba uvést, že Rusko opakovaně delší dobu tvrdilo, že přibližování vojenských sil NATO v Evropě k hranicím Ruska vyvolává závažné geopolitické otázky o úmyslech původně obranné aliance NATO, a že proto musí v symbolické, vojenské i ekonomické rovině na tuto skutečnost odpovědět. Jednou z reakcí Ruska bylo i umístění praporu (nikoli brigády!) střel Iskander-M na „předsunutém“ území Ruska v Kaliningradské oblasti.

V tomto komplexu je zapojen i výstražný radarový systém Voroněž-DM, který monitoruje celou Evropu ve směru od Atlantiku. Rusové tvrdili, že tím neporušili známou smlouvu INF o likvidaci raket středního a krátkého doletu v Evropě (500–5000 km) z roku 1987, podepsanou Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem, ke které přistoupily i ostatní evropské členské země NATO, jež měly rakety této kategorie ve výzbroji.

Spory ohledně doletu raket

Hlavně Spojené státy však údaje Ruska o maximálním doletu raket Iskander-M v minulosti opakovaně zpochybňovaly, například Laureen Goodrich, ředitelka euroasijského centra analýz Stratfor, odhadovala v letech 2005–2007 dolet těchto nových ruských raket na hodnotu až 2 600 km(!). USA nakonec oficiálně konstatovaly, že dolet Iskanderu-M je podle jejich zjištění mnohem větší než povolených 500 km, čímž raketa porušuje dohodu o raketách středního doletu INF.

Toto své tvrzení pak vzaly jako hlavní odůvodnění rozhodnutí USA jednostranně odstoupit v roce 2019 od této smlouvy o raketách mezi nimi a Ruskem. Už předtím USA v roce 2002 jednostranně stáhly svoji účast ve smlouvě o omezení raketové obrany ABM z roku 1972 a Rusko tvrdilo, že prvky těchto systémů pak USA začalo umisťovat vskrytu i v Evropě.

V těchto souvislostech je pak možné vnímat umístění raket Iskander-M v Kaliningradu spíše jako politické gesto Ruska. V souvislostech s děním na Ukrajině dnes ale jde vnímat i jako vysoce výbušné. Rakety Iskander-M jsou odpalovány pomocí speciálního odpalovacího vozidla, které je „nabito“ dvěma střelami. Mohou nést hlavici o hmotnosti od 480 do 700 kg.

Může nést i jadernou hlavici

Existuje několik druhů hlavic – od vysoce explozivních přes kazetové a termobarické až po jaderné. Teoreticky (i když to odporuje smlouvám, které Rusko přijalo) může být náplní hlavic i gelová forma chemických látek o váze až 400 kg, stejně jako tomu bylo například u raket Scud. Případně lze do bojové hlavice umístit i nejaderné elektromagnetické pulsní zařízení pro antiradarové mise.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Rakety mají satelitní navádění vázané na ruský systém GLONASS, inerciální navigační systém a radar, pravděpodobně s mapovací funkcí, a koncový optoelektronický zaměřovač. Díky tomu mají přesnost zásahu cíle v rozmezí dvou až pěti metrů. Nasadit se tak dají k ničení vysoce odolných a zvlášť silně bráněných důležitých cílů, jako jsou stanoviště protiletadlové a protiraketové obrany, velitelská či spojovací centra, sklady materiálu a další.

Systém Iskander-M je určen pro odstrašující a skryté útoky i na další důležité, zejména bodové cíle, může zasáhnout a zničit i jednotlivá letadla a vrtulníky zaparkované na letišti, jednotlivá zařízení komunikace, jakož i cíle kritické civilní infrastruktury, jako jsou energetické zdroje, přehrady, vodárny a telekomunikační centrály.

Základní samostatnou jednotkou disponující střelami Iskander-M je v ruské armádě brigáda, která má 12 odpalovacích vozidel, 12 muničních vozidel, 11 velitelských vozidel, 14 vozidel logistických a dopravních a jedno vozidlo pro vyhodnocování a zpracování dat. Celá brigáda je vyzbrojena 48 raketami Iskander-M (24 ks na odpalovacích vozidlech a 24 ks zásobních na muničních vozidlech). Brigáda je rozdělena na tři prapory, každý se dvěma bateriemi po dvou odpalovacích vozidlech.

Ruší radar i infračervené navádění

Rusko Iskandery nasadilo hlavně na počátku války na Ukrajině právě k cíleným útokům na vojenskou infrastrukturu. Spekuluje se, že mu ale velká zásoba střel již nezbývá, zřejmě jich nemělo příliš mnoho, protože jsou extrémně drahé, složité na výrobu a náročné na některé exotické materiály a použité technologie. Právě při útocích na ukrajinské cíle ale byly použity i klamné projektily.

Vyšlo najevo, že jedna raketa jich má šest a jsou umístěny ve spodní základně střely. Dle všeho se mají uvolňovat v okamžiku, kdy je střela zaměřena nebo se blíží k cíli, případně jejich vypouštění a uvolňování jde předprogramovat. Podle výsledků zkoumání nalezených střel-návnad a analyzovaných údajů o samotném letu jednotlivých střel Iskander-M mají návnady dvojí funkci.

Obsahují rušičku, která ruší radarové navádění antiraket protivníka. Zároveň vyzařují teplo, čímž mohou oklamat teplem naváděné obranné raketové střely. Infračervené navádění právě používají například západní antiraketové systémy THAAD nebo SM-2 Block IIIB. Podle všeho návnadami disponují jen plnohodnotné ruské střely, nikoli ty exportní. Zatím se dle omezených informací zdá, že se při ukrajinském nasazení návnady zřejmě začaly uvolňovat, když střely byly za letu k cíli radiolokačně zaměřeny.

Ukrajina Iskandery může zaměřit jen pomocí S-300

Není příliš jasné, proč se Rusko rozhodlo návnady v Iskanderech nad Ukrajinou vlastně používat. Někteří odborníci připomínají skutečnost, že výcvik ruských vojáků bývá poněkud „ošizený“ a k této situaci mohlo klidně dojít i jen proto, že přímí velitelé brigád či praporů Iskanderů si toho při odpalu vůbec nebyli vědomi nebo si dostatečně neuvědomovali možnosti a důsledky uvolňování návnad z ostrých raket i v tomto typu konfliktu.

Ukrajinská protiletadlová a protiraketová obrana přitom disponuje pravděpodobně jen jediným systémem, který je schopen Iskandery zaměřit a v případě, že bude mít štěstí, i sestřelit, a tím je S-300. Jde ale už o starší provedení a jeho schopnost sestřelovat prudce manévrující střely je tedy velmi omezená.

Podle mnoha odborníků bylo takové vyzrazení schopností Iskanderu-M dle všeho zbytečné, i když není jasné, co všechno západní armády o návnadách věděly. Ukrajinská strana určitě nalezené části pečlivě shromáždila a svým spojenců v USA nebo ve Velké Británii je zcela jistě poskytla. Ti nyní mají šanci je prostudovat a navrhnout opatření, která by vliv návnad na jejich protiraketové zbraně dokázala eliminovat.

Jak hodnotíte nasazení raket Iskander-M na Ukrajině?

Zdroj: TheDrive