Rusko nelze poměřovat evropskýma očima. Putin a Rusové tvoří symbiózu, kde kremelský diktátor jen naplňuje představy mnoha obyvatel země

Historie Ruska je plná utrpení, neuvěřitelně dlouhé období nevolnictví, zrušené až v 60. letech 19. století, a až příliš nápadně se podobající klasickému otrokářskému systému. Kult baťušky cara záhy vystřídal kult Stalina. Vytrvalá neúcta k lidskému životu, způsobená obrovskou brutalitou v ruské společnosti. Ať už ze strany šlechty, často německé, či později smrtícími metodami bolševiků. Přes neuvěřitelnou zločinnost Stalinova režimu zůstává tento Gruzínec stálicí na ruském nebi.

Historie mluví za vše

Za největšího Rusa historie je považován Petr I. Veliký. Celkem oprávněná pozice, car reformátor, který dokázal na přelomu 17. a 18. století dostat Rusko alespoň částečně do Evropy. Nechal vybudovat spoustu manufaktur, jež byly soudobě dávno součástí zbytku Evropy. Zvětšil území Ruska a dokázal ho dostat k Baltu. Provedl řadu reforem státní zprávy, částečně omezil vliv vysoké šlechty, například po ní chtěl, aby se naučila číst a psát.

To by bylo něco málo k pozitivům. Když ovšem navštívil třeba Francii, nastalo zděšení nad jeho neotesaností a v pravdě barbarským jednáním. Jednou z jeho kratochvil bylo, že od jeho stolu nesměl nikdo odejít a musel vypít, co bylo poručeno. Otrava alkoholem byla běžnou záležitostí. Petr I. Veliký Rusko pozvedl ekonomicky a správně. Společensky a lidsky vůbec. Jeho hlavní nástupkyně, Kateřina II. Veliká, v reformách mírněji pokračovala. Pak se opět prakticky zastavil čas.

Až Krymská válka (1853 až 1856) v holé pravdě ukázala naprostou zaostalost carského Ruska, jehož armáda byla do té doby považována za nejsilnější v Evropě. Teprve po ní bylo zrušeno nevolnictví, téměř sto let po Rakouské monarchii a o západních zemích netřeba hovořit. Situace se začala zlepšovat a nastaly i velmi mírné demokratizační reformy. Lze říci, že závěrečné období carského režimu bylo nejsvobodnější v dějinách Ruska.

Přesto rusko-japonská válka (1904–1905) dopadla katastrofou. Budeme-li období zkoumat podrobněji, zjistíme, že značnou část velitelů ruské armády tvořili pruští důstojníci, nebyli o moc lepší než ti ruští. Denní brutalita v jednotkách, obrovská spotřeba alkoholu, naprosto nulová hodnota lidského života. A nad tím vládl kult baťušky cara, který byl takřka nedotknutelný. Za vše mohli jiní, car to nevěděl.

Přesto postupně začala narůstat nespokojenost s režimem, jež vyústila ve Velkou říjnovou revoluci a příchod bolševiků, kteří byli naprosto marginální politickou stranou. Nepředstavitelně krvavým terorem získali vládu nad Ruskem, Ukrajinou a postupně i řadou dalších zemí. A záhy se začal budovat další kult – Stalinův. Obrovské vzepětí národů SSSR pod bičem jednoho z největších diktátorů dějin přineslo porážku nacistického Německa.

Ruská propaganda ohýbá historii, jak se Rusům zlíbí

Až příliš často se zapomíná, že největší škody a ztráty na životech utrpěla Ukrajina a Bělorusko. Je zcela opomíjena pomoc Spojenců, přičemž je velkým otazníkem, zda by bez ní SSSR přežil. Rusové žijí ze svého vítězství v „jejich“ válce a pravdivá historie je nezajímá. Jsou fanatiky do historie, ale jen té, která se jim líbí. Velkoruský nacionalismus je obrovskou mantrou celé země. Běžný Rus je plný lásky ke své zemi a představě o její velikosti.

Ta velikost znamená porobení mnoha národů, které jsou ve sféře vlivu oné nešťastné země. Jelcinovo intermezzo s malým puncem demokracie bylo jen naprostou výjimkou v dějinách Ruska. Rusové dodnes nejsou s to pochopit, proč jsme je vyhnali a nenávidíme je za rok 1968. Stále v nich přetrvává přesvědčení o tom, jak nás přišli osvobodit a my jsme se jim odvděčili takto. Komunistická indoktrinace v myšlení Rusů nadále přetrvává, jsou přesvědčení o mimořádnosti svého národa a jich samých. Jsou přesvědčeni, že obětovat se na oltář vlasti je to nejdůležitější.

Po odsunu sovětských vojsk v roce 1991 zůstalo mnoho Rusů v tehdejším Československu. Bylo zajímavé s nimi hovořit (autor absolvoval ZVS v Jihlavě, kde jich bylo velmi mnoho). Dokud nepřišla řeč na Rusko a jeho armády, byli to celkem milí a přátelští lidé. Ovšem kvůli své zemi byli ochotní i zabít. Neuvěřitelná a přetrvávající indoktrinace. Ruská armáda je nejlepší, má nejlepší zbraně, proč jste nás opustili. Jen střípek z narativů. Ani křivé slovo proti vražednému komunistickému režimu a obrovskému utrpení obyvatel největší země na planetě.

Putin není Rusko, Rusové jsou Putinem

V Rusech přetrvává přesvědčení o tom, jak jim bylo a je ubližováno ze strany Západu. Pro mnoho z nich studená válka nikdy neskončila. Mají neuvěřitelnou tendenci vždy všude dokazovat, že Rusko je ta jediná správná země. Putin není manipulátorem většiny Rusů, on jen naplňuje jejich sny o dlouhodobém ztělesnění baťušky cara, vůdce, který je jejich a vytrvale jde za velikostí země. Na sociálních sítích je mnoho videí naprosto „vymytých“ Rusů, jako je to zde – stojí za zhlédnutí.

To je skutečné Rusko a dnes vybičované skrytým nacionalismem a podvědomou snahou o uznání jeho kvalit. Pochopitelně je na západě dosahováno pravého opaku. Přesto je velkou chybou drtivé většiny západních politiků neschopnost chápat mentalitu Ruska. Stejně tak jako vytrvalé nepochopení muslimského světa. Nahlížet na tyto země očima demokracie a západních hodnot je naprostý nesmysl.

Historie mluví jasně. Rok 1946, americký velvyslanec George Kennan v Moskvě posílá do Washingtonu tzv. Dlouhý telegram o situaci v SSSR. Je nesmírně vystihující a zcela platný i dnes: „Jediné, čemu Stalin a potažmo Rusové rozumějí, nejsou vůbec ústupky a vstřícnost, ale jedině pevný postoj a vojenská síla.“ Z kontextu článku je jasně patrné, že situace ohledně konfliktu na Ukrajině je nesmírně těžko řešitelná.

Změna zespodu takřka nepřichází v úvahu. Palácový převrat je problematický už jen právě pro napojení Rusové – Putin. Jako jediná možnost vychází úplná vojenská porážka Ruska, ale to je doslova drakonické řešení. Je třeba si uvědomit, že Kreml doposud ani nevyhlásil mobilizaci. Vyjednávání se stává stále nemožnějším vzhledem k tomu, jak moc už jsou oba státy angažované. Vzájemná nenávist roste každým dnem. Lze očekávat ještě těžké měsíce, minimálně.

Nakolik je podle vás v Rusku možný palácový převrat?

Zdroj: autorský komentář Jaroslava Červenky