I přes válku na Ukrajině chce Turecko koupit další části ruského protivzdušného systému S-400, celá transakce je trochu záhada

Navzdory válce na Ukrajině a tomu, že většina zemí NATO uvalila na Rusko tvrdé ekonomické a zbrojní sankce, Turecko je výjimkou. Se státem, jehož vojáci jsou obviňováni z páchání válečných zločinů, neustále udržuje přátelské styky a jedná o nákupu ruských zbraní. Konkrétně o vyspělém systému protivzdušné obrany S-400, jehož část již Turecko vlastní.

Kvůli koupi S-400 je v NATO veřejná „zlá krev”

Objednalo si ho v roce 2017 k veřejně prezentované velké nelibosti USA, které zemi nabízely jiné systémy. Turecko ale dalo přednost ruskému systému S-400, jenž je považovaný za opravdovou světovou špičku. Jeho první část země obdržela v roce 2019. Spojené státy za to Turecko potrestaly tím, že ho vyřadily z možnosti získat letouny páté generace F-35, o které země stála a měla se podílet i na jejich výrobě. Obávaly se, že by se interakcí s těmito tureckými letouny mohlo Rusko naučit, jak s nimi účinněji bojovat.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Šéf tureckého vojenského nákupního úřadu Ismail Demir nyní potvrdil, že jeho země jedná s Ruskem o dodávkách S-400 i v této době. I když se Rusko ocitá v mezinárodní izolaci, především ze strany zemí NATO, kvůli své invazi na Ukrajinu. Turecko i přes to, že je členem aliance, s ním styky udržuje a stále obchoduje. Také se snaží být zprostředkovatelem mírových jednání, která však zatím nikam nevedla.

Podle Turecka to ale není tak, že by se země nyní rozhodla nakoupit od Ruska nějaké nové zbraně. Údajně se jen jedná o druhou část dodávky podle dohody, která byla uzavřena v roce 2017. Ta se prý zdržovala kvůli jednáním o spolupráci a zapojení Turecka do výroby části systému. Proto se uzavírá až nyní. Otázkou ale je, jaká bude reakce USA, zda dle veřejné reakce Turecko nepřijde například o možnost získat i modernizované F-16, o kterých se mluví.

Lepší než předchozí zbraně

Systém S-400 je založen na S-300 vyráběném ještě za dob Sovětského svazu. Rusko se na jeho základě rozhodlo vyrobit ještě sofistikovanější zbraň, která by dokázala vyrovnávat vzdušnou převahu západních zemí. Zároveň je schopen i protiraketové obrany, protože různé druhy střel, včetně přesně naváděných, jsou stále častěji používanou zbraní k různým druhům útoků. Má být dvakrát tak účinnější než S-300.

S-400 tak umí detekovat a ničit letadla, bezpilotní letouny nebo balistické a řízené rakety do dálky 400 kilometrů a výšky 30 kilometrů. Je schopen sledovat až 36 cílů v jednom okamžiku. Používá několik druhů raket, vždy podle toho, jaký druh cíle a v jaké vzdálenosti potřebuje zasáhnout. S-400 je v plné verzi ve výzbroji Ruska. Exportní verze mají některé pokročilé funkce omezené.

Zkusme si představit trochu jiný scénář, než nám prvoplánově předkládají současná světová a evropská média. Jak moc by bylo od věci, kdyby navenek bylo Turecko vyčleňováno z NATO za obchodní spolupráci s Ruskem na poli nákupu jeho nejmodernější vojenské techniky s velkým mediálním tartasem, a přitom v závětří neveřejných diplomatických jednání a jednání tajných služeb by k této akci bylo přímo vybízeno, nebo by dokonce tuto „práci” dostalo od svého partnera v NATO „za úkol”.

Může jít o trik?

Turecko je ale stále členem NATO, a to jedním z nejvýznamnějších a největších na jižním a jihovýchodním křídle. Důvod tohoto možného a samozřejmě utajovaného jednání špiček NATO, USA a Turecka je nabíledni. Turecko je pro Rusko seriózní, a tak trochu zavázaný partner, zvláště od okamžiku, kdy ruské tajné služby údajně včas varovaly Erdogana před pokusem jeho generálů jej svrhnout, před snahou jej zajmout komandem, či zlikvidovat bombardováním v jeho sídle.

Veřejně dělá svoji vlastní nezávislou a „samostatnou” politiku na mezinárodní scéně, a často se tak dostává verbálně do rozporu se stanovisky NATO a EU. A jeho tvrdé postupy například vůči Kurdům jsou v ruské věrchušce mlčky schvalovány, což Erdogan dobře ví. To jsou fakta, neochotně potvrzovaná z různých stran a pramenů. Stále více izolované Rusko se pochopitelně snaží svoji izolaci jakkoli protrhnout.

A jestli se mu podle jeho názoru nabízí možnost dokonce nahlodat jednotu samotného paktu NATO přes Turecko, může nastat situace, kdy přání se stane otcem myšlenky, a nebo to Rusko prostě jen zkusí. Prodá Turecku, členu NATO, svůj supermoderní systém PVO S-400 v exportní verzi, aby si ho ještě více zavázalo, či alespoň zviklalo jeho prostřednictvím jednotu celého NATO.

Nyní nastane okamžik, kdy Turecko ruský PVO systém S-400, byť v exportní verzi, doveze domů. Není vůbec pochyb, že odborníci aproximací stávajících možností exportní verze systému S-400 dle architektury například jeho elektroniky, uniklých informací a dílčích „průlomů” tajných služeb o S-400 poměrně přesně odhadnou skutečné vlastnosti a schopnosti „ostré” verze, na kterou Rusko tak spoléhá.

Test jednoty protiruské koalice?

Ať už o tom média píší, co chtějí, je jasné, že oficiálně sice na Turecko ostatní členové včetně USA udělají veřejně „ty ty ty!”, ale vzápětí se na celý systém S-400 nadšeně vrhnou všichni možní specialisté z NATO a USA a podrobí ho naprosto detailnímu rozboru. Taková příležitost dostat se k (potenciálně) protivníkově nejmodernější technice v oblasti PVO se prostě neodmítá.

Celá transakce Turecka s Ruskem ohledně S-400 je buď dokladem naprosté zoufalosti ruské věrchušky, která se chytá čehokoli, co by mohlo pomoci za jakoukoli cenu vyhrabat Rusko z pasti sankcí a izolace, nebo brilantní operací západních a tureckých tajných služeb, na základě které si to Rusko alespoň myslí. Jako třetí krajní možnost je, že si je Rusko vědomo znalostí NATO a USA o systému S-400.

Ty se mohly provalit někde jinde a někdy jindy a pouze využívá této možnosti k otestování jednoty dosavadní protiruské volné světové koalice, navíc dává signál jiným potenciálním kupcům, například Indii a Číně, že nemá problém každému, kdo zaplatí, dodávat i nejsofistikovanější vojenskou techniku, ze které má obavy veřejně prezentované NATO i USA.

Proč Rusko rezignuje na ochranu svých technologií?

Představíme-li si tyto tři možnosti jako vrcholy jakéhosi trojúhelníku pro ty, kdo milují množiny, lze označit celou plochu tohoto vyfabulovaného geometrického obrazce jako nekonečnou množinu bodů, z nichž jeden může skutečně definovat důvody, proč si Turecko dnes v této situaci kupuje a přebírá vojenskou ruskou techniku. I když bodů v onom trojúhelníku a pravděpodobných důvodů je teoreticky nekonečně mnoho, budou zcela jistě reálně omezeny oněmi třemi vrcholy smyšleného trojúhelníku příčin jako jejich krajními body.

Ale úvahy v tomto směru lze ještě dále rozvíjet. Lze totiž nastolit jinou otázku. Proč dnes Rusko prodejem S-400 vlastně rezignovalo na ochranu svých vojenských konvenčních tajemství, které má určené k vlastní obraně? Mohlo by to bohužel znamenat, že si je své slabosti v dané oblasti vědomo a pravděpodobně touto cestou svoji vojenskou bezpečnost asi neuhájí.

Pak mu totiž logicky nezbývá, než připustit možnost, že nic jiného než použití jaderných zbraní mu už vlastně nezbývá. To je velmi nebezpečné a evidentně se zřetelně v hlavách špiček Ruska možnost odvety prostřednictvím jaderných zbraní stává v rámci jejich logiky šachových partií, kdy oni sami stojí před nemilosrdným matem, stále více a více přijatelná. A to je velmi špatné poselství pro celý svět.

Proč Turecko podle vás stále jedná s Ruskem a nepřipojilo se k sankcím?

Zdroj: TheDefensePost