Cena za nerozhodnost Německa bude vysoká. Zdrženlivost německé vlády v otázce ukrajinské války vyvolává rozhořčení

Na Ukrajině, kde Rusko 24. února zahájilo agresivní invazi, se momentálně rozhoduje o budoucí mapě Evropy. Přesto však Německo, země s nejsilnější ekonomikou v EU, odmítá podle všeho pochopit, nakolik tato nevyprovokovaná válka ovlivní budoucnost evropského kontinentu. Ruská invaze na Ukrajinu totiž doslova rozvrátila německou energetickou, hospodářskou i bezpečnostní politiku. A německého kancléře Olafa Scholze uvrhla do poněkud prekérní situace.

Ekonomika v ohrožení

Ještě před samým začátkem ruské invaze na Ukrajinu tvrdil sociálnědemokratický kancléře Olaf Scholz, že německá vláda si stojí za svým rozhodnutím v nedodávání zbraní do krizových regionů. Po zahájení invaze však Berlín svou prvotní neochotu přehodnotil. A světem se tak rozletěly zprávy o možné nové éře v rámci německé zahraniční politiky. Kancléř Scholz byl oslavován za svůj revoluční projev, ve kterém prohlásil, že ruská invaze byla pro svět, Německo nevyjímaje, přelomová. Dle jeho tehdejších slov opravdu čekala německou politiku ona nová éra.

Tento poněkud dramatický obrat, společně s rozsáhlým programem přezbrojení „Bundeswehr“, vzbudil u německých spojenců naději na to, že Němci, jakožto vedoucí evropská ekonomika, se také konečně chopí vedoucí úlohy v rámci evropské bezpečnostní politiky. O necelých sedm týdnů později však veškeré vzrušení vyprchalo.

Neustávající zabíjení, únosy, obrázky masových hrobů a stovky tisíc uprchlíků nasvědčují tomu, že je nezbytně nutné poskytnout Ukrajině další těžkou vojenskou techniku. Mají-li tedy vojska prezidenta Volodymyra Zelenského skutečně zvítězit. Německý kancléř Scholz však nyní z nějakého důvodu odmítá vydat povolení k zaslání potřebné vojenské výbavy.

Skutečně, kancléř společně se svou vládou jsou nyní na mezinárodní scéně vnímáni jako ti, kdo stojí v cestě aktivnímu řešení ukrajinské krize. Fakt, že Německo den co den posílá do kasičky Ruska někdy až devíticiferné částky, by se snad dal ještě nějak ospravedlnit. Vlastní ekonomiku je zcela jistě nezbytné hájit a okamžité zastavení dovozu ruského plynu po dlouhých letech naprosté závislosti by mělo pro nejen německé hospodářství nedozírné následky.

Otázka německé byrokracie

I když je možná těžké si to přiznat, mnohé státy mají pro neochotu Německa zavést radikální energetické sankce určité pochopení. Avšak pokud se na situaci podíváme z jiného úhlu, čeho přesně se vlastně Německo tolik obává? Že by mohl Putin přikročit k naprostému odříznutí Německa od ruského plynu? Ne, tyto obavy odmítá i samotná kancelář kancléře. Zcela přerušit či odklonit dodávky plynu totiž není zrovna snadnou záležitostí. V čem je tedy problém?

Na tuto otázku se nabízí docela jednoduchá odpověď. Německá byrokracie. Příčinou toho, proč jsou dodávky zbraní na Ukrajinu čím dál tím pomalejší, může být dost dobře jen prostý fakt, že každá jednotlivá dodávka musí nejdříve projít až příliš pečlivou kontrolou, než bude odeslána. Skutečnost, že německá administrativa nemá ráda, když jí někdo říká, jakým způsobem a jak rychle má jednat, se v minulosti potvrdila již mnohokrát. A ani teď tomu není jinak.

Na tento problém upozorňuje například generální ředitel společnosti Rheinmetall, který německou zdrženlivost opakovaně odsoudil: „Musíte se rozhodnout, zda Ukrajině poskytnete bezpodmínečnou pomoc, či nikoli,“ říká Armin Papperger. Samozřejmě, pro člověka jako Papperger představuje každý konflikt výhodný obchod, to však nemění nic na tom, že jeho zbraně by Ukrajina nyní opravdu potřebovala. A německá nerozhodnost stojí těmto nutným dodávkám v cestě.

Německo čelí ostré kritice

Scholzovi zastánci se jeho nynější (poněkud chatrný) postoj k ruské invazi snaží ospravedlnit tím, že Německo se svou snahou pomoci Ukrajině dost dobře vyrovná ostatním evropským státům, jako například Francii či Británii. Několik spojeneckých zemí se však proti tomuto německému postoji ohrazuje.

Nejtvrdší kritika padá ze strany Polska, které se na Ukrajině aktivně angažuje. Ovšem Polsko není ve své kritice samo. Nesouhlas s Německou zahraniční politikou vyjádřilo například i Estonsko. To se pozastavilo nad tím, jak je možné, že i tak malá země jako oni poskytla Ukrajině větší vojenskou podporu než obrovské a silné Německo.

Nutno podotknout, že i v německých řadách se najde spousta těch, kteří s politikou nynějšího kancléře nesouhlasí. Například německá ministryně zahraničí, Annalena Baerbocková, prohlásila 11. dubna na zasedání ministrů zahraničí EU, že Ukrajina nutně potřebuje těžké zbraně. A přímočaře naznačila, že Berlín je tím, kdo by je měl dodat. Pokud však Scholz v dohledné době zásadně „nepřekope“ své názory, Německo pravděpodobně techniku na Ukrajinu nedodá.

Takováto váhavost značně oslabuje pozici Berlína v Evropské unii. Dle koaliční smlouvy německé spolkové vlády by mělo Německo zastávat v Evropě vedoucí úlohu. Ovšem vzhledem k nynějšímu postoji kancléře, který je v ukrajinské otázce momentálně hlavním „brzdičem“, má Berlín do jakékoliv vedoucí úlohy daleko. A jak již bylo zmíněno, Německo se zdráhá i v energetických sankcích. Němečtí ministři zahraničí se nedokázali shodnout ani na uvalení ropného a plynového embarga na Rusko. Právě z těchto dovozů platí Putin svou válku na Ukrajině.

A co víc, za tento odmítavý postoj Berlína k nákupu energií se schovávají další evropské vlády a podnikatelské lobby. Obávají se dopadu na ekonomiku svých zemí. Přestože nákupem ruské energie financují válku a strategické ambice Kremlu. Do jisté míry jsou obavy oprávněné, ovšem přece jen by měla být nastavena určitá morální hranice.

Důsledky války na Ukrajině

Berlín dal jasně najevo, že nechce zcela přerušit své desetiletí trvající vztahy s Ruskem. A to nejen v rámci energetické závislosti, nýbrž i hluboké hospodářské a politické vazby, které si oba státy za ta léta vytvořily. Německo vždycky doufalo, že by se Rusko mohlo jednou integrovat do Západu. 

Pokud však bude Německo i nadále bránit dovozu zbraní na Ukrajinu a neomezí dovoz energií z Ruska, mohlo by být časem obviněno ze zbytečného protahování války, a následně tedy, teď možná trochu přehnaně, i z násilného překreslení evropské mapy. To jsou, i když asi lehce zveličené, strategické důsledky války na Ukrajině, které německé hospodářské a politické elity buď ignorují, nebo je prostě nevidí.

Evropské země musí pochopit, že to, co se děje ve východní části Evropy, může otřást základy evropské stability natolik, že Západ nakonec vyjde z celé této situace slabší a rozpolcenější než kdy dřív. Neschopen udržet imperialistické Rusko na uzdě.

Nyní se v řadách politiků najdou dokonce tací, kteří tvrdí, že Berlín by měl pokračovat v uplatňování této zdrženlivé zahraniční politiky. A to kvůli zvěrstvům, které tam Němci napáchali během druhé světové války. To je však opravdu chabá omluva, již lze vzhledem k obrazu dnešní války na Ukrajině jen těžko politicky a morálně obhájit. Záběry z Charkova, Mariupolu a Buče totiž mluví za vše.

Co si myslíte o zahraniční politice Německa?

Zdroj: Spiegel