Přehledně: které země Evropy mají stále povinnou „vojnu“? Moc jich není, což je dle některých špatně; někde ji mohou i odmítnout

Válka na Ukrajině ukazuje, že mají mnohé armády nedostatek dobře vycvičených vojáků, natož „civilů“, kteří by v případě nejvyšší nouze uměli zacházet se zbraní. Jenom 14 evropských států, respektive 15, pakliže započítáme i Turecko ležící zlomkem své rozlohy v Evropě, má povinnou vojenskou službu. Ne vždy to navíc musí znamenat, že lidé opravdu do armády nastupují, v jednotlivých zemích se to liší. Současně však platí, že i když státy jako ČR nemají povinnou vojenskou službu, stále v nich existuje branná povinnost.

Rakušané ani Švýcaři zrušení vojny nechtějí

Povinnou vojenskou službu mají často neutrální země, a to nejspíše z důvodu, že se v případě konfliktu nemohou opřít o kolektivní obranu. I když třeba Švýcarsko nebo Rakousko obklopují státy NATO, čímž je teoreticky chrání i společně s aliancí. V obou zemích přitom před několika lety proběhlo referendum, v němž lidé zrušení povinné vojenské služby odmítli. „Vojnu“ má dosud i neutrální Švédsko, a ještě donedávna neutrální Finsko; ale to už je teď členem NATO.

iZdroj fotografie: Public Domain

Co asi moc nepřekvapí, je povinná vojenská služba v postsovětském prostoru. Zavedenou ji mají například v Rusku a na Ukrajině, tedy v zemích, které jsou aktuálně ve válce kvůli agresi první jmenované. „Žlutomodrá“ země měla však povinnou vojenskou službu zrušenou mezi lety 2013 a 2015, ale posléze ji znovu zavedla kvůli možnému útoku Ruska (viz. anexe Krymu roku 2014). Povinnou vojenskou službu má i Bělorusko nebo Moldavsko, stejně jako pobaltské státy, tedy Litva, Estonsko a Lotyšsko, které ji obnovilo v dubnu 2023 v reakci na hrozbu z federace.

Lidé mohou dostat vybrat, či se losují

Mezi další státy s povinnou službou patří Dánsko, Holandsko a Norsko, přičemž první ze zemí ji nikdy nezrušila a dobrovolně mohou do armády i ženy. Holandsko pak povinnou službu sice má, ale nevynucuje ji a je jenom na lidech, zda se rozhodnou na vojenskou službu nastoupit. V Litvě zase nejsou povoláváni všichni, brance vybírá elektronický los. Ve Švédsku naopak lidé dostávají dopis s dotazem, zda si myslí, že se hodí pro vojenskou službu. A pokud odpoví „ne“, nejsou do armády povoláni.

Norsko je potom prvním státem NATO, v němž byla zavedena povinná vojenská služba pro muže i ženy – obvyklá doba služby je rok, ale může být i kratší nebo naopak delší. Ženy musí nicméně sloužit v armádě také ve Švédsku, ale jak je zmíněno výše, záleží vlastně na odpovědi člověka, zda sloužit chce nebo ne. Tedy taková povinnost-nepovinnost. Většina států pak navíc povoluje náhradní vojenskou službu pro občany, kteří z nějakých důvodů službu se zbraní v ruce odmítají.

Země Evropy s povinnou vojenskou službou

Názory na „vojnu“ jsou různé

Zrušená PVS je možná „znakem“ vyspělosti, ale zejména válka na Ukrajině ukázala, jak moc může být důležitá. Třeba sousední Polsko dokonce zavedlo výuku zacházení se zbraněmi povinně na školách, jiné evropské země zase „vojnu“ obnovují nebo o ní uvažují (třeba Francie). Zejména starší generace ji pak vyloženě doporučují veškeré dnešní mládeži (protože vojna dělala z kluků muže!), jiní si ale naopak (i z pozice rodičů) její absenci pochvalují. A jak bylo zmíněno výše, nemění to nic na branné povinnosti, která je dle zákona 585/2004 Sb. povinná pro:

1. Branná povinnost vzniká občanovi ode dne, v němž dosáhne věku 18 let.
2. Osobě starší 18 let, která nabyla státní občanství České republiky, vzniká branná povinnost ode dne nabytí státního občanství.