Cesta AKS-74U k úspěchu byla snadná

Sovětští inženýři nevymýšleli nic od začátku, ale vzali svou útočnou pušku AKM a překalibrovali ji. Délka nového náboje 5,45 mm byla stejná jako u 7,62 mm, přičemž spolehlivý mechanismus a princip fungování automatiky na odběru tlaku prachových plynů zůstával stejný, uvádí Wikipedia.

iZdroj fotografie: Mi.ru / Creative Commos / CC BY-SA

Viditelnějším rozdílem je oproti starším kolegům masivní plynový nástavec na hlavni, který značně snižuje zpětný ráz, a větší použití plastu. Výroba se rozjela rychle do milionu kusů nejenom v SSSR, ale také v Německé demokratické republice (NDR), Bulharsku a Rumunsku. U nás bylo AK-74 použito jako základ pro zbrojní systém Lada firmy ČZ.

Video: i ruská elitní jednotka SPECNAZ může být naprosto „smazána“, když čelí zahraničním dobrovolníkům a starému tanku T-64

Sovětská armáda ale tehdy řešila ještě další ožehavý nedostatek. V jejím arzenálu nebyl žádný kompaktní samopal, tedy zbraň, kterou by mohly být vyzbrojeny pro případ nouze posádky letadel a tanků, ale i speciální jednotky nebo policisté, uvádí WeaponSystems. Inženýři na to šli opět od lesa – proč vyvíjet samopal s novou ráží a novými požadavky na výrobu a výcvik, když stačí použit konstrukci nové útočné pušky a výsledek bude podobný? A tak se zrodilo AKS-74U.

Malá, ale smrtící zbraň s nízkými náklady

Hlaveň AKS-74U (ukoročenyj, tedy zkrácený) se oproti standardní zbraní podařilo dvojnásobně zkrátit, a navíc mělo i skládací pažbu – délka zbraně tak byla pouhých 490 mm (s rozloženou pažbou měřila 730mm), uvádí Wikipedia, což bylo naprosto ideální pro skryté nošení. Díky použití moderních plastů a sklolaminátu šla také dolů hmotnost, která činila bez zásobníku pouhých 2,7 kg (se zásobníkem 3 kg). Vnitřní uspořádání přitom zůstalo téměř stejné jako u AK-74, ale bylo potřeba upravit pístnici a na hlavni přibyl tlumič plamene a zpětného rázu.

iZdroj fotografie: Sinodov / Creative Commos / CC BY-SA

Konstrukce brzy ukázala své výhody, ale i několik záporů. V první řadě si AKS-74U zachoval palebnou a zastavovací sílu, i když oproti samopalům má větší dostřel (500 m, efektivní však 200 až 300 m) a kadenci (725 až 750 ran v minutě). Díky zaměnitelnosti součástek, zásobníků a munice mimochodem značně poklesly náklady na výrobu. Uživatelé AKS-74U si pochvalovali i skryté nošení a skvělou manipulaci ve stísněných prostorách.

Mudžahedíni po AKS-74U prahli

AKS-74U provázely i problémy. Při intenzivní palbě kolem 180 až 240 ran (tj. 6 až 8 zásobníků po 30 ranách) se hlaveň přehřívala a místo plynulé palby „plivala“ a mohlo dojít k poškození pouzdra závěru. Později to bylo vyřešeno lepším odvětráváním, ale kvůli krátké hlavni a snížení rychlosti střely byla automatická palba nepřesná. Nedomyšlenost byla též natahovací páka na pravém boku zbraně a skládání opěrky vlevo, což snižovalo „skrytelnost“ a pohodlnost při nošení. Dodávky AKS-74U pak začaly v roce 1979, uvádí ModernFireArms.

iZdroj fotografie: Hamid Mir / Creative Commos / CC BY-SA

Prvním konfliktem, kterého se obě zbraně (AKS-74U i M16) zúčastnily, byla intervence v Afghánistánu. Američané byli z objevení sovětské útočné pušky překvapeni a CIA nabídla za první získané kusy 5 000 dolarů; cenili si ji také mudžahedíni – „kraťasy“ totiž fasovali i Specnaz a důstojníci a její vlastnictví znamenalo likvidaci „velkého bojovníka“, uvádí Safar-Publishing. Jednu měl také Usama bin Ládin a na Západě jí podle jejího údajného bulharského konstruktéra přezdívali Krinkof. Výroba AKS-74U skončila roku 1993, ve službě je však dodnes.     

Článek Menší sourozenec Kalašnikovu: AKS-74U je zbraní elity sovětské a ruské armády. Ukořistit ji od Specnaz a důstojníků bylo velkou chloubou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.