Střely s velmi vysokou rychlostí dokážou přinést do válečného střetu řadu výhod. Při jejich konstrukci je ale nutné překonat několik zásadních překážek.
Všichni politici a velitelé předních mocností světa v posledních letech neustále skloňují téma hypersonických zbraní. Je totiž jasné, že tomu, kdo je vlastní a je schopen využít jejich předností, mohou vůči nepříteli poskytnout řadu i strategických vojenských výhod. Dnes na nich intenzivně pracuje mnoho států, které se snaží překonat technologické překážky s nimi spojené. Nejdále jsou Rusko a Čína, které se problematice léta věnovaly, zatímco západní zemím tak trochu ujel vlak. Západ se však nyní ztracený čas snaží dohnat.
Hypersonické zbraně jsou dvojího druhu
Hypersonická zbraň je vlastně střela, která dosahuje hypersonické rychlosti, tedy letí pětkrát a vícekrát rychleji než je rychlost zvuku. V současnosti provozované nebo vyvíjené zbraně dosahují většinou rychlostí od Mach 5 po Mach 10, ale mluví se i o vyšších rychlostech. Hypersonické zbraně jsou dvojího druhu. Klasické řízené střely, jimž jejich vlastní pohon dodá hypersonickou rychlost, nebo hypersonické kluzáky.
Většina zbraní, které existují nebo jsou ve vývoji, pracuje na principu kluzáku. Jde vlastě o střelu aerodynamického tvaru, kterou nosná raketa vynese do výšek na hranici vesmíru, často až 100 km vysoko. Odtamtud kluzák letí ke svému cíli a vyměňuje svou výšku a nabytou energii za získání hypersonické rychlosti. To ale většinou nestačí, takže se určitým způsobem zpronevěřuje označení KLUZÁK a s pomocí vlastního náporového motoru hypersonickou rychlost skutečně nabyde.
Kdo by však na tělese těchto kluzáků hledal nějaký připevněný motor v podobě trubky či jiného tělesa, nic nenajde. Nové náporové motory u soudobých hypersonických střel jsou konstrukčně velmi zvláštní, neboť mají jen jednu stěnu, která je zároveň povrchem samotné střely. Zbylé technické podmínky pro fungování principu náporového motoru zajišťují zákony aerodynamiky.
Vysoké rychlosti a velmi sofistikovaný složitý tvar jediné existující stěny toho, čemu říkáme náporový motor střely. A ono to funguje, což znamená, že na rozdíl od balistické rakety hypersonická střela poháněná tímto zvláštním náporovým motorem neletí po balistické křivce. Díky aerodynamickým zákonům pak dokáže v atmosféře měnit směr, a tak se zaměřit na cíl nebo se efektivně vyhýbat protiraketové obraně.
Dlouhodobě na špici ve vývoji takovýchto zbraní jsou Čína a především Rusko. Ti se totiž již řadu let, v Rusku i několik desítek let, soustředily na způsob, jak překonat stále silnější a efektivnější protiraketovou obranu USA a jejich spojenců.
Čína tak například vyvinula raketu DF-17, která slouží k vypouštění hypersonických kluzáků. Může využít v této roli i rakety DF-41. Rusko zase již dnes ve výzbroji disponuje raketou Avangard s protilodními hypersonickými střelami 3M22 Zirkon či mezikontinentální raketou JARS s leteckou hypersonickou střelou Kinžal, přičemž celý tento komplex nese MiG 31.
Do vývoje se dnes všude investuje mnoho prostředků
Několik druhů hypersonických střel v současné době testují i Spojené státy, které se rozhodly investovat do nich velké prostředky. Očekává se, že by mohly být operačně nasaditelné do konce roku 2023. Na svých verzích hypersonických střel pracuje i Francie, Velká Británie a Indie. Údajně hypersonickou střelu otestovala i Severní Korea.
Konstruktéři u nich musí vyřešit řadu problémů. První jsou nesmírné tlaky a teploty v náporovém motoru. Dalším je velké namáhání konstrukce střely při vysokých rychlostech. Pro hypersonické rychlosti se navíc extrémně zahřívá přední, respektive nosová část zbraně a je téměř nemožné sem umístit funkční zaměřovací systém a čidla. Proto je nutné vyřešit i problém, jak v hypersonických rychlostech zasáhnout nějaký cíl.
V případě protilodní střely třeba letadlovou loď pohybující se rychlostí 50 kilometrů v hodině například na vzdálenost tisíc kilometrů. Nasazení hypersonických zbraní mění i situaci na bojišti, na kterou jsou velitelé zvyklí. I když se hypersonickou střelu podaří zaměřit, její vysoká rychlost znamená, že je mnohem méně času na to si připravit obranu či na útok odpovědět.
Ještě závažnější je to v případě jaderného odstrašování. Použití hypersonických zbraní, které by nesly jaderné hlavice, by teoreticky nemuselo nepříteli dát šanci na spuštění odvetného útoku. A právě obava z odvetného atomového útoku je prozatím důvod, proč se nikdo jaderné zbraně přes všechny světové krize neodhodlal použít jako první. Práh rozpoutání atomového šílenství se ale s hypersonickými zbraněmi bohužel výrazně snižuje.
Obrana je téměř nemožná
V současné době proti takovýmto zbraním neexistuje v podstatě žádná obrana. Protiraketové zbraně nedokážou rychle letící střely zasáhnout. Hypersonické kluzáky jsou navíc schopné využívat i hluchých míst v protiraketové obraně a být nějakou dobu svého letu v podstatě neviditelné. Samozřejmě nějaká zbraň by mohla hypersonickou střelu zasáhnout, třeba systém Phalanx, pokud zaregistruje střelu dostatečně včas, ale také v dostatečné blízkosti systému před dopadem, ale jednalo by se spíše o náhodu.
Přesto se na obraně pracuje. USA vyvíjejí hypersonický a balistický sledovací vesmírný senzorický systém HBTSS. Jednalo by se o síť senzorů na družicích na oběžné dráze kolem Země, která by pokrývala prakticky celý povrch naší planety, především místa, kam nedosahují dnešní radary. První prototypy takovýchto družic byly vypuštěny v roce 2021, letos a příští rok by měly být na oběžnou dráhu umísťovány další senzorické výstražné družice, a to poměrně ve velkém množství, aby celý americký systém kontroly povrchu a atmosféry celé Země co nejdříve zkompletovaly.
Ironií osudu kosmický sledovací a hlídkovací systém z orbity Země připravovali v pilotované (!) verzi v SSSR už v druhé polovině 60. let, přičemž raketoplán Spiral jako hlavní složka tohoto systému byl již připraven k prvnímu letu do vesmíru pomocí normální kosmické nosné rakety kolem roku 1977! Vyvíjela ho konstrukční kancelář MiG a ta zvládla již tehdy i hypersonickou (Mach 6+) technologii na připravovaném vynášejícím mateřském letounu MiG 105.
Jen naprostá idiocie tehdejšího ministra národní obrany SSSR maršála Grečka tento projekt těsně před prvním zkušebním letem do vesmíru v polovině 70. let 20. století zrušila, když maršál nedovolil v programu pokračovat se slovy, že „Není čas na nějaké fantazie – Mikojan má dělat pořádné stíhačky!“ Mikojanova konstrukční kancelář přitom v této oblasti využití hypersonických technologií nebyla v SSSR zdaleka první.
Perspektivy hypersonických zbraní
Idea manévrujícího hypersonického malého raketoplánu – kluzáku s raketovým motorem schopným kombinovat let v kosmu i v atmosféře Země, který měl být nosičem atomových zbraní, se objevila v řadě leteckých a kosmických konstrukčních kanceláří tehdejšího SSSR již mnohem dříve než u MiGů. Pro objektivnost je ale třeba dodat, že ve stejné době i v USA vznikaly podobné projekty (DYNASOAR, BoMi atd.), které ale nikdy nepřekročily projektové stádium. V tehdejším SSSR létaly zkušební makety a stavěly se reálné prototypy.
Za nejperspektivnější obranu proti hypersonickým zbraním jsou dnes považovány energetické zbraně. Americké námořnictvo například pracuje na projektu 150 kW energetického laseru, který by byl umístěn na lodích. Byl by určený k sestřelování dronů a raket, resp. k ničení jejich senzorického a řídícího systému. Další možností jsou zbraně například na principu railgunu, na kterých se také pracuje.
Jak bude v budoucnu možné bránit se proti hypersonickým zbraním?
Zdroj: SCMP
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 29788
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 24624
