Boje v Tichomoří za druhé světové války vedli američtí a japonští pěšáci zbraněmi, které často byly z Velké války

Před 80 lety, v srpnu roku 1942, začala americká ofenzíva v Pacifiku. Po mnoha měsících krutých bojů na ostrově Guadalcanal, kde se americká námořní pěchota vylodila v srpnu 1942, se Američanům nakonec podařilo poprvé zvítězit. Boje se zde odehrávaly hlavně v džungli. Svou roli hrály i zbraně, se kterými pěšáci bojovali. V rukách onoho roku 1942 pravděpodobně drželi některé z těchto.

Americká Springfield proti Arisaka

Hlavní zbraně, jež američtí námořní pěšáci a japonští vojáci používali v roce 1942, měly na první pohled mnoho společného. Námořní pěchota v té době stále používala hlavně M1903 Springfield, až později tuto zbraň nahradila M1 Garand. Japonsko volilo zase pušky Arisaka, nejčastěji Type 38. Tuto zbraň v roce 1897 zavedla japonská císařská armáda do výzbroje jako opakovačku Type 30. Zkonstruoval ji plukovník Arisaka Nariakira (1852 –1915).

Japonští vojáci tuto zbraň používali i v bojích o Port Arthur, kde se však ukázala její zastaralost, jelikož ji ruské pušky Mosin překonávaly. Proto Type 30 plukovník (později generál) Arisaka s konstruktérem Kirijó Nambu v roce 1905 upravil do podoby, jež dostala označení Type 38. Pouzdro závěru modernizované zbraně chránil proti vnikání nečistot posuvný kryt, dno nábojové schránky bylo opatřeno odpruženou západkou.

Zjednodušení doznala také konstrukce závěru. Sériové pušky Type 38 vyráběl arzenál Koishikawa a v letech 1906–1935 zhotovil 2 029 000 kusů. Během let 1923–1940 se vyráběly také v arzenálu Nagoya, zde produkce dosáhla 200 000 pušek. Menší množství vyrobil arzenál Kokura (20 000 kusů v letech 1933–1940) a zbrojovka v Mukdenu (30 000 pušek během let 1934–1940).

Puška Type 38 se také vyráběla v podobě karabiny, která byla určena pro jezdectvo a druhosledové jednotky. Vyráběly se rovněž v Koishikawě, kde bylo do roku 1935 vyrobeno 212 000 karabin, arzenál Nagoya zhotovil v letech 1923–1940 celkem 101 000 kusů, produkce arzenálu Kokura je udávána počtem 80 000, pouze 7 000 kusů vyrobil arzenál v Mukdenu. Puška Arisaka měla ráži 6,5 mm, délku 964 mm (bez bodáku), délku hlavně 480 mm a hmotnost 3,5 kg.

M1903 Springfield byla blízká německému Mauseru

M1903 Springfield, celým názvem United States Rifle, ráže .30-06, model 1903, je americká opakovací puška s pětiranným kulatým zásobníkem, používaná především během první poloviny 20. století. Práce na jejím vývoji začaly kolem přelomu 20. století, první prototyp byl vyroben v roce 1900. Byla připravena do výroby v roce 1901. Springfield si byl dostatečně jistý, že model 1901 bude přijat, a tak začal továrně vyrábět i bez objednávky některé díly. Puška model 1901 však armádou nakonec nebyla přijata a požadovaly se další změny. 

Ministerstvo války USA tehdy nechalo důkladně prostudovat několik pušek Mauser mod.93, ukořistěných za Španělsko-americké války, a chtělo, aby americký výrobce uplatnil na své nové pušce řadu technických řešení právě z Mausseru. Navzdory tomu, že Springfield Armory použila dvoudílný úderník a další drobné konstrukční změny, byla M1903 ve skutečnosti dosti blízká Mauseru mod.93. Jakmile tato společnost podala na USA žalobu, byla vláda nucena zaplatit miliony dolarů na licenčních poplatcích.

To už však byla nová puška přijata a uvedena do výroby v roce 1903 jako opakovací vojenská puška Spojených států. Springfieldka byla dále upravována, v roce 1905 dostala nový bajonet i s upevněním, dříve nový zaměřovač. Největší změnou bylo uzpůsobení zbraně v roce 1906 na nový náboj, slavný .30-06. Samotný náboj byl založen na .30-03. Na rozdíl od staré kulky s kulatou špičkou o hmotnosti 220 grainů (14 g) s úsťovou rychlostí 2 300 stop/s (700 m/s) měla nová špičatá kulka 150 grainů (9,7 g) a úsťovou rychlost 2 800 stop/s (850 m/s). 

Nový americký náboj byl označen jako „Cartridge, Ball, Caliber .30, Model of 1906”. A protože se nový náboj ukázal být stejně výkonný i v karabinách, byla nadále puška Springfield M1903 vyráběna s hlavní v délce jen 24 palců. Je zajímavé, že toto pak přijaly i britské a německé armády. Jen do počátku 1. sv. války bylo vyrobeno 843 239 pušek M1903. V roce 1917 už výrobní čísla přesáhla číslovku 800 000. V září 1941 už sériová čísla přesáhla číslovku 3 000 000. Vzápětí po dokončení 3 330 000 pušek M1903 byla zahájena výroba podstatně zjednodušené verze M1903A3.

Silnější než japonská Arisaka

Základní změnou proti předchozí verzi bylo zavedení technologie výroby řady dílů lisováním. Dle encyklopedie „Americké pěchotní zbraně z 2. světové války” od Bruce Canfielda byly poslední kusy varianty M1903 (A3 a A4) dodány v únoru 1944. Puška Springfield samotná vydržela tudíž ve výrobě pro armádu cca 40 let, i když její nahrazování začalo už v roce 1937 8rannou puškou M1 Garand.

M1903 Springfield zůstala dále ve výzbroji jako standardní pěchotní puška i během počátku 2. sv. války, protože USA sice vstoupily do války ihned po napadení Pearl Harboru, ale neměly dost pušek M1 k vyzbrojení všech svých mobilizovaných vojáků. Když již M1 bylo ve druhé polovině války dost pro všechny, „springfieldka” i tak zůstala během druhé světové války, korejské války, a dokonce i na počátku války ve Vietnamu dále ve výzbroji jako odstřelovací puška.

Zůstává dodnes populární i jako civilní střelná zbraň a historický sběratelský kousek. Pro zajímavost, pušky Springfield M1903 ukořistěné Němci byly označeny Gewehr 249a. Němci je považovali za klon svého Mauseru 1893. Jak je výše napsáno, obě zbraně byly zařazeny do služby před první světovou válkou. Americká v roce 1903 a japonská o 3 roky později. Měly zásobník na pět ran, ale o něco jiný mechanismus. Ačkoli se jednalo o letité zbraně, v jednom ohledu měla americká puška výhodu.

Její náboje .30-06 Springfield byly mnohem silnější než japonské střelivo ráže 6,5 milimetru, což byla v džungli plné různých překážek pro Japonce zřetelná nevýhoda. Japonské zbraně měly zhruba poloviční efektivní i maximální dostřel. Také rychlost střelby americkou puškou byla vyšší. Pokud měl japonský voják v ruce verzi karabiny, měl výhodu nižší hmotnosti, i když dlouhá Arisaka byla o něco těžší než Spriengfield.

Silný Colt 1911 proti Nambu

I zbraně, které používali důstojníci, ale mohli je samozřejmě mít i pěšáci na boj z blízka, byly konstrukce z počátku 20. století. Tím však podobnost legendárního Colt 1911, jenž se vyrábí dodnes, a japonských pistolí Nambu, nejčastěji Type 14, končí. Japonská zbraň byla od pohledu menší, což se projevovalo na jejích schopnostech. Japonský důstojník měl jedinou výhodu, a to že 900 gramů bylo méně než 1,1 kilogramu americké zbraně, ale tím to končilo. Japonská automatická pistole byla známá jako nespolehlivá.

Používala náboje ráže 8 milimetrů v zásobníku na osm ran. Ty měly oproti americkým .45 ACP mizerný zastavovací účinek, naopak americká zbraň je proslulá svojí silou. Světoznámý Colt 1911 je samonabíjecí pistole na náboj .45 ACP, kterou zkonstruoval John Moses Browning. Do výzbroje US ARMY se dostala roku 1911, s jedinou výraznou modernizací v roce 1924 sloužila jako standardní krátká palná zbraň amerických důstojníků až do roku 1985, kdy ji oficiálně nahradila Beretta 92 F ráže 9 mm Luger. 

iZdroj fotografie: Chris W. Braun / Creative Commons / CC BY-SA

Od března 1911, kdy byla tato pistole přijata v USA do výzbroje, bylo do konce první světové války dodáno americké armádě, námořnictvu a námořní pěchotě 592 981 kusů převážně vyrobených firmou Colt v Hartfordu. Zkušenosti z první světové války vedly k variantě M1911A1. Avšak 2. sv. válka a léta před ní vytvořily velkou poptávku po této zbrani. Během války se v USA vyrobilo zhruba 1,9 milionu kusů. Před válkou se dokonce menší část Coltů M1911A1 vyráběla v norské zbrojovce Kongsberg Vaapenfabrikk pod názvem „Kongsberg Colt”.

Nambu měla vyšší úsťovou rychlost

Je zajímavé, že za německé okupace výroba pokračovala, Němci dokonce zařadili tuto zbraň do své výzbroje. Do roku 2020 vzniklo nejméně 4 294 345 Coltů 1911, přičemž pro civilní zájemce se výroba stále neuzavřela. Když v roce 1945 americká vláda přestala pro svoji armádu nové Colty 1911 objednávat, americká armáda dále nakupovala „renovační sety”, aby udržela své Colty 1911 ve výzbroji. Činila tak i přes tlak NATO na sjednocení výzbroje na standardní náboj Luger 9 mm, v podstatě to trvá dodnes.

Základní data Coltu 1911 jsou: hmotnost 1 106 gramů, délka 216 mm, délka hlavně 128 mm, náboje ráže 11,43 mm, úsťová rychlost 250 m/s. Zásobník pojal sedm, později osm nábojů. V zásobníku má americká pistole v původním provedení o jeden náboj méně než její japonský protějšek. Obě zbraně měly efektivní dostřel kolem 50 metrů. Kvalita japonských zbraní se v průběhu války však neustále zhoršovala. Pistole Nambu je vlastně souhrnné označení pro celou typovou řadu pistolí, které používala japonská císařská armáda v průběhu 2. světové války.

Některé z těchto pistolí se dále používaly ještě v čínské občanské a korejské válce. Pistole Type 14 zkonstruoval japonský generál a geniální konstruktér střelných zbraní, Kijiro Nambu. První samonabíjecí pistole této řady byla vyvinuta v roce 1902, model 14 byl vyvinut a vyráběn od roku 1925, verze Nambu Taišó 14 provázela pak japonské důstojníky do kapitulace Japonska. Zbraň vážila 0,92 kg, dlouhá byla 229 mm a hlaveň měla délku 116 mm. Úsťová rychlost náboje 8 mm Nambu dosahovala 320 m/s.

Novější japonský kulomet zaostával

Rozdílné byly i standardní lehké kulomety, které v té době obě strany využívaly. Konstrukce amerického M1919 Browning vznikla těsně po první světové válce, japonský Type 96 ve 30. letech. Ten měl 30ranný zásobník nabíjený podobně jako u známého kulometu Bren. Naopak americký používal nábojový pás. Kulomet Browning M1919 vznikl jako vývoj ze staršího vodou chlazeného kulometu U.S. Army Browning M1917. Převzal z něj závěrový mechanizmus, ale chlazen je vzduchem, a tak je zbraň výrazně lehčí.

Kulomet byl používán jako pěchotní, výzbroj vozidel, ale i jako letecký kulomet a výzbroj říčních člunů. US ARMY tento kulomet používala až do 70. let, kdy ho nahradil kulomet M60. Po WWII byla původní ráže 30-06 změněna na 7,62 NATO. Běžná ráže byla 7,92 mm (.30), efektivní dostřel činil 800–⁠1 300 metrů, maximální 3 600 metrů, délka 104 cm, verze A4 122 cm, verze A6 134 cm, délka hlavně 61 cm, váha s trojnožkou 20,8 kg, Kadence 400–⁠500 ran za minutu.

Japonský kulomet Type 96, fonetický název Kjúroku-šiki Kei-kikandžú (Lehký kulomet Type 96), byl opět zkonstruován generálem Kijiro Nambu. Kulomet se vyráběl ve firmě Chuo Kogyo KK, později ve zbrojovce Kokura Rikugun Zoheisho, následně také ve firmě Hoten Zohei-sho KK. Konstrukčně vycházel z lehkého kulometu Type 11, umístění zásobníku shora a systém nabíjení jsou údajně řešeny na základě zkoušek dodaného českého kulometu ZB vz. 26. Tímto kulometem však byl spíše ovlivněn kulomet Type 97.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Kulomet mohl být osazen optikou 2,5×10 a celkem se osvědčil při obraně zákopů, opevnění i improvizovaných obranných postavení na tichomořských ostrovech. Zbraň střílela jen dávkami, a to nábojem Arisaka 6,5×50 mm SR s úsťovou rychlostí 735 m/s a s kadencí 450–⁠500 střel/min. Tato japonská zbraň o hmotnosti jen 9 kg byla ale zřetelně méně výkonná než americký kulomet, i když ten se umisťoval nejčastěji na trojnožku a vážil přes 20 kilogramů.

Japonský měl dvounožku a byl mobilnější. Ale tím výhoda japonské zbraně končila. Obě zbraně používaly stejné střelivo jako standardní pušky jejich armád, tedy .30-06 Springfield, oproti japonským nábojům ráže 6,5 milimetru, které byly mnohem méně výkonné. Japonsko se nevyhovující kulomet snažilo velmi rychle nahradit ještě v průběhu války. Naopak americký kulomet se používá ještě dnes.

V čem se ještě lišila americká výzbroj v Pacifiku v roce 1942?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše