Ochuzený uran má jako protipancéřová munice velké výhody. Není nebezpečný radioaktivitou, ale toxicitou

Když v roce 1991 spojenci v čele s USA zaútočili na Irák, který před tím obsadil Kuvajt, očekávaly se velmi tvrdé tankové bitvy. V nich měly hrát hlavní roli americké tanky Abrams na straně jedné a různé typy sovětských tanků, jako byl T-72, na irácké straně. Výsledek skončil pro irácké stroje katastrofou. Vybuchovaly jeden za druhým a americkým tankům téměř nedokázaly ublížit. Jednu z hlavních rolí hrála americká protitanková munice vyrobená z ochuzeného uranu.

Vysoká radioaktivita je nesmysl, toxicita je ale prokázána

Uran má většina lidí spojený s jadernou energií a nebezpečnou radioaktivitou. Proto je nutné říci, že ačkoli existují určité konspirační teorie o radioaktivitě munice z ochuzeného uranu, jde o nesmysl. Je mírně radioaktivní, kdyby byl vysoce, byl by nebezpečný hlavně pro posádky tanků nebo dalších zbraní, které ho používají. Pravdou ale je, že uranový prach vzniklý po výbuchu munice z ochuzeného uranu je podle všech dostupných informaci toxický a má negativní účinky na lidské zdraví.

Traduje se, že měl zřejmě i dopady na zdraví veteránů z bojů v Zálivu, známé jako Syndrom války v zálivu. Jedná se o chronickou a multi-symptomatickou poruchu s dodnes neuspokojivě vysvětlenými spouštěcími mechanismy. Postihuje válečné veterány operací Pouštní štít a Pouštní bouře z let 1990 a 1991 v Perském zálivu. Je spojována s širokou škálou akutních i chronických příznaků, jako je únava, bolest svalů a kloubů, problémy s vnímáním, nespavost, vyrážky nebo střevní potíže.

iZdroj fotografie: Pycril

Jako příčina byly zkoumány Irákem v malé míře použité bojové plyny sarin a cyklosarin a právě také ochuzený uran používaný ve spojenecké munici. Za dalšího podezřelého původce jsou označovány výpary z hořících ropných vrtů, kterým vojáci mohli být vystaveni. Nikdy ale nebyl prokázán přímý vliv zkoumaných příčin na postižené, i když v jejich organismech byl například ochuzený uran nalezen.

Samotný ochuzený uran použitý k výrobě podkaliberní munice je ve finále vlastně titanem legovaný superhustý krystalický kov a jak už z používaného názvu logicky vyplývá, jeho základ vzniká při výrobě obohaceného uranu, který se pak používá v jaderných zbraních nebo elektrárnách. Proč se stal tak důležitým ve vojenství, je především věc související s fyzikálními jevy při vysokoenergetických srážkách hmotných těles.

Co je podkaliberní munice

Typickou situací této kategorie je, když rychle letící projektil, například vystřelený z děla tanku, který je jen z oceli, narazí do ocelového pancíře. Pokud je tento pancíř dostatečně mohutný, náboj z oceli by se o něj nejspíše jen roztříštil. Jestliže má tedy nějaký projektil prorazit moderní vícevrstvý a silný pancíř, musí být podle platných fyzikálních zákonů dostatečně hustý a působit na co nejmenší ploše.

Proto se k tomuto využívá hustý wolfram nebo legovaný ochuzený uran ve tvaru jakýchsi šipek. V dnešní odborné terminologii jde o takzvané podkaliberní střelivo. Podkaliberní střela se používá k proražení pancíře pomocí vysoké kinetické energie jádra střely zhotoveného z vysoce tvrdého kovu (wolfram, ochuzený uran). Obal střely je zhotoven z lehkých materiálů a slouží pouze k utěsnění hlavně při výstřelu a ke stabilizaci střely.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Wolfram má však dvě velké nevýhody. Při nárazu se deformuje a nakonec svoji průraznost ztrácí. A jeho výroba je velmi drahá. Naopak ochuzeného uranu po výrobě jaderného paliva byl relativní dostatek. Musel se samozřejmě náležitě upravit. Podle všeho legováním titanem a jeho ochlazováním vznikne velký kovový krystal. Tento kov má další výhodu – při nárazu se nedeformuje, ale hoří. Tím zůstává stále ostrý. Při průniku dovnitř pancéřovaného vozidla vytvoří mrak žhavých jisker, což může vnitřek zapálit.

Zapálená munice odhodila věže

To byl hlavní důvod zániku iráckých tanků po zásahu podkaliberní střelou s nábojem z ochuzeného uranu M829 používaného americkými tanky, který si díky tomu vysloužil přezdívku stříbrná kulka. Žhavé jiskry spolu se špatným uložením munice v automatických nabíjecích systémech sovětských tanků otevřených v prostoru pro posádku vedly k explozi této munice. Tankům poté často doslova odlétla věž.

iZdroj fotografie: Enrique Íñiguez Rodríguez / Creative Commons / CC BY-SA

Výhod ochuzeného uranu se využívalo nejen v munici pro tanky, ale například i v rychlopalných kanónech letounů A-10 a při vytváření pancéřování. Mnozí odborníci se domnívají, že od munice z ochuzeného uranu se bude postupně ustupovat. Jedním z důvod je, že se nepředpokládají velké tankové bitvy obřích formací.

Navíc se objevují nové a účinnější protitankové zbraně jako protitankové ruční střely Javelin, které útočí na tanky shora. A také chytrá munice vypalovaná z děl a kanónů, jakou je například německá SMart 155. Ta si dokáže cíl najít sama. Účinná je na několik desítek kilometrů, zatímco klasická munice u ochuzeného uranu po dvou kilometrech ztrácí účinnost.