Granáty patří mezi zbraně, které nachází v armádě stále vysoké uplatnění. Jejich fungování se nicméně za dobu jejich existence příliš nezměnilo.
I přes postupující modernizaci, kterou zažívá mnoho světových armád, zůstávají některé zbraně v armádní výbavě i přes to, že by se daly považovat za zastaralé. Takovým příkladem může být ruční granát, který se stále těší velké oblibě a řadí se mezi standardní výbavu vojáka. V současné době rozlišujeme granáty výbušné a nevýbušné (chemické a plynové). Princip jejich fungování je od 15. století, kdy byly použity poprvé, ovšem stále stejný.
Používají se již více než 600 let
Granáty se začaly používat okolo 15. století jako zbraň, která je zároveň kompaktní a přitom napáchá v nepřátelském vojsku značné škody. Jejich využívání se stalo důležitou součástí bojové taktiky, což potvrzují i doklady ze 17. století, kdy byli vybraní vojáci cvičeni speciálně pro zacházení s granáty – tzv. granátníci. Tito vojáci byli vyzbrojeni granáty, ruční palnou zbraní a rapírem (sečná zbraň), přičemž jejich úkol byl zneškodnit nepřítele za pomoci granátů.
Ovšem s rozvojem palných zbraní, a zvýšení jejich dostřelu a přesnosti, používání granátů upadlo. Na významu začaly opět získávat až v rusko-japonské válce (1904-1905). Během první světové války se granáty osvědčily při bojích v zákopech. To vedlo k tomu, že se z nich stala standardní součást bojové výbavy vojáků. V následující druhé světové válce se kupříkladu jen ve Spojených státech vyrobilo více než 50 milionů tříštivých granátů.
Granáty dělíme za pomoci několika kritérií
Granáty obecně rozdělujeme na dělostřelecké a ruční. Ruční můžeme následně dělit podle funkce na granáty útočné, obranné a speciální (dýmový, plynový, osvětlující, apod.). Jiné dělení je podle typu zapalovače – vylišujeme granát časový, dopadový a kombinovaný. Rozlišujeme je i podle způsobu vrhání – vrhané ručně, metané z granátometů či vystřelované z pušek. V neposlední řadě je důležitý i způsob užití – dělení na protipěchotní a protipancéřové granáty.
Ve válce se nejčastěji používají výbušné protipěchotní granáty s časovým zpožděním, které mají obvykle jádro z TNT, či jiné silně výbušné látky. Výbušné granáty mají integrovanou roznětku, která odpálí výbušninu po dopadu, nebo krátké časové prodlevě. Tělo takovýchto granátů je často navrženo tak, aby se po explozi roztříštilo a množství střepin zasáhlo co nejvíce cílů. Tyto granáty obvykle neváží více než 0,9 kg.
Ruční protipěchotní granát s časovým zpožděním
Primární funkcí protipěchotního granátu je, přirozeně, zranit či usmrtit co největší počet vojáků nepřátelských jednotek. Pro zvýšení účinnosti proto tento typ disponuje speciálně upraveným tělem, které se po výbuchu roztříští, a kovové úlomky jsou vržené do všech směrů. Jednoduchá konstrukce využívá chemický zpožďovací mechanismus, který poskytuje prodlevu mezi vytažením pojistky a samotným výbuchem.
První granáty, které se vyráběly kolem 15. století, byly odlity z olova, železa, nebo skla a vážily okolo 1,5 kilogramu. Jejich dutý vnitřek byl vyplněný střelným prachem, který se zapaloval hořícím doutnákem. Do současné doby tak prošly jistou proměnou, avšak princip fungování zůstává stejný. Soudobé granáty mají vnější plášť vyrobený z litiny. Uvnitř je uložená roznětka s chemickým zpožďovacím mechanismem obklopená výbušným materiálem.
Jak tento granát funguje
Výbušný materiál je tvořen směsí TNT a RDX a do granátu se sype plnícím otvorem. Důležitou součástí granátu jsou i časová a vrhová pojistka. Po uvolnění jak časové, tak vrhové pojistky dojde k výbuchu granátu do 5-6 vteřin. Během této doby dojde ke spouštění odpalovacího mechanismu pomocí pružinového úderníku uvnitř granátu. Ten nárazem zapálí kapsli a vytvoří malou jiskru, která zapálí pomalu hořící materiál v rozbušce.
Konec tohoto zpožďovacího prvku je připojen k rozbušce, kterou tvoří kapsle naplněná hořlavým materiálem. Po vznícení rozbušky je zapálena i výbušná směs a dochází k výbuchu uvnitř granátu a následně granát exploduje. Pro zvýšení efektivity mohou granáty obsahovat i vroubkovaný drát, nebo kovové kuličky.