Revoluční karabina Pruského puškaře Nikolause Dreye změnila dějiny vojenství a pomohla zformovat jeden z nejmocnějších národů světa.
V dějinách lidstva se naskytlo mnoho milníků, které dramatickým způsobem zvrátily dějiny, či skokem urychlily technologický vývoj. Jedním z takových technologických milníků byl vznik karabiny s revolučním úderníkem, která přinesla revoluci ve využívání střelných zbraní ve válkách a pomohla definitivně přepsat mapy historické Evropy.
Německý národ na vzestupu
Devatenácté století byla éra, protkaná národy, toužícími po svém vlastním místě na politické mapě Evropy. Výjimkou nebyli ani Němci, kteří se prahli vymanit zpoza silného vlivu Rakouského císařství a semknout se v jednu mocnou a nezávislou říši, která by dominovala celému kontinentu. Myšlenku sjednoceného Německa razilo zejména militantní Pruské království, pro které k tomuto cíli vedla jediná cesta. Válka.
Předním zájmem se pro konfederaci německých národů stalo budování armády dostatečně mocné na to, aby obstála v konfrontaci s tehdejšími evropskými mocnostmi. Pruská vláda investovala celé jmění na výcvik a výzbroj svých vojsk, čímž dali dohromady jednu z nejmocnějších armád té doby. Přišel čas, vydobýt si svou nezávislost.
Vyprovokovali válku
Prvním protivníkem bylo pro Němce na cestě k jednotě Rakouské císařství, které mělo v té době v německých státech značný vliv. Pruský ministr války, Otto von Bismark, proto pečlivě vypracoval plán války. Aby posílili své síly, spojili se Němci s Itálii a Francií. Poté, jako provokaci Rakušanům, vyhlásili Prusko protektorem německých států, což se samozřejmě neobešlo bez odezvy a v červnu 1866 vypukla válka.
Ačkoliv byla Rakouská armáda proslulá svým dělostřelectvem a kavalérií, jejich taktika se datovala někdy do doby Napoleonských válek. To se proti disciplinované a moderně organizované Pruské armádě ukázalo jako podstatná nevýhoda. Moderní taktika ovšem nebylo jediné, co Němcům hrálo do karet. Jako první armáda na světě si totiž do války přinesli nové rychlonabíjecí karabiny.
Zbraň, která změnila dějiny válčení
Nové pruské karabiny vzor 1841, takzvané jehlovky, fungovaly na v té době revolučním principu nabíjení, totiž vkládání celých nábojů do zbraně zezadu. Nové pruské karabiny byly tudíž takzvané zadovky. Proti běžně užívaným střelným zbraním té doby, tj. jednoranným mušketám nabíjeným ládováním zpředu (neboli „předovky“), nový způsob nabíjení umožňoval až třikrát větší rychlost palby.
Autorem pušek byl německý puškař Nikolaus von Dreyse, který se dlouhá léta snažil přijít na způsob, jak zefektivnit nabíjení tehdejších mušket. Nebyl sám, kdo v Evropě i ve světě vymýšlel a vyvíjel nový způsob nabíjení tehdejších jednoranných ručních palných zbraní.
Měl však na rozdíl od ostatních podobných vynálezců přímou podporu nejvyšších míst v Prusku včetně finančního zabezpečení svého vývoje, a mohl tudíž své nápady dovést do reálné podoby a následně na tu dobu i do velkosériové výroby. Výsledkem jeho práce byla zbraň v porovnání s tehdy používanými u ostatních armád s výrazně vyšším dostřelem a především větší kadencí střelby.
Rakouská armáda v tu dobu využívala staré jednoranné předovky Lorenz vzor 1854, ráže 13,9 mm. Po zavedení do výzbroje RU po roce 1854 byly tyto zbraně i exportovány, a to hlavně do Ameriky, kde byly touto puškou vybaveny válčící strany během americké občanské války 1861-1865. Stala se tak jednou z nejpoužívanějších importovaných pušek užitých v tomto válečném konfliktu.
Ačkoliv předovky Lorenz 1854 byly spolehlivé a velice přesné, a jejich tzv. „kompresní střela“ fungovala velice dobře, tkvěla velká nevýhoda těchto zbraní v pomalém nabíjení. Aby voják s touto puškou vystřelil, musel nejprve naládovat zpředu náboj v papírovém obalu do hlavně za pomoci tzv. nabijáku. S tímto principem byly muškety schopny vypálit zhruba 2 rány za minutu.
Oproti Pruským karabinám, které pálily s kadencí 10-12 ran za minutu, to představovalo opravdu zásadní nedostatek. Vpodstatě to znamenalo, že 50 pruských vojáků se vyrovnalo v poli při střelbě 300 pěšákům Rakouské armády. Přitom nelze říci, že by v RU neznali princip zadovek. Naopak, už v roce 1849 nabízel rakouské armádě svoji funkční a přesnou zadovku český puškař Sylvestr Krnka, byl však odmítnut. A tak ještě 17 let poté měli rakouští pěšáci jen jednoranné muškety.
Po první salvě bylo jasno
Obě armády se poprvé střetly v červnu 1866. Sebevědomí Rakušané napochodovali na bojiště s cílem přemoci Němce pomocí své staré osvědčené taktiky, která spočívala v masivních úderech linií pěchoty. Dříve oblíbená a účinná taktika však proti novým puškám neměla šanci obstát a Rakušané byli pod rychlou palbou nepřítele decimováni.
Značnou taktickou výhodou pruských pušek byla možnost nabíjení za pochodu, či v leže. Rakouští vojáci, kteří byli nuceni nabíjet vestoje, tak představovali poměrně snadný cíl. Krátce po vypuknutí bitvy bylo zřejmé, že Prusko bude mít navrch.
Celé linie rakouských vojáků padaly, zatímco německá palba neutichala. Rakouští důstojníci se nakonec zoufale uchýlili k pěšímu útoku na bajonety, ale než linie Rakousko uherských pěšáků doběhly k pozicím pruských vojáků, v prudké střelbě ze zadovek se jejich řady doslova rozpustily.
Rozhodující bitva
Pouhý týden po bitvě u Náchoda se Rakušané utkali s Prusy znovu, tentokrát u Hradce Králové. Netřeba asi zmiňovat, že i tato bitva byla pro Rakousko naprostou katastrofou. Rakouská armáda, čítající 215 000 mužů se střetla s necelými 40 tisíci Prusy mezi řekami Labe a Bystřice.
Rakušanům se přes těžké ztráty podařilo Němce zatlačit, ti ovšem odolávali dost dlouho na to, aby mezitím dorazila na bojiště jejich posila v podobě 2. pruské armády, čítající 85 tisíc mužů. Ačkoli měla armáda RU početní převahu, špatná taktika rakouského velení a technická převaha Prusů přinesly tak těžké ztráty na straně Rakouska, že nakonec nezbylo Rakouským velitelům nic jiného než kapitulace.
Bitvu u Hradce Králové a celou válku 1866 nelze však chápat tak, že rozhodla pouze nová puška, nová technika. Rozhodující byla používaná nová strategie a nové způsoby vedení boje. Prusové se v boji kryli v terénu a používali i střelbu vleže. Rakouská armáda se naopak držela tradičních zvyklostí a vojáci pušky nabíjeli a stříleli z nich pouze vestoje a v liniích. Neschopnost správně využít převahu v dělostřelectvu a v kavalérii stála Rakousko Uhersko celou válku.
Přesto, že Rakušané bojovali většinu bitvy v defensivě a s téměř dvojnásobným počtem mužů, byly jejich ztráty početnější než u Náchoda. Toho dne bylo přes 45 tisíc Rakušanů zabito, zajato, či zraněno. Pruské ztráty čítaly zhruba 9 tisíc mužů. Německá výhra u Hradce Králové byla rozhodující, a krátce po porážce podepsali Rakušané s Němci mírovou dohodu a umožnili jim stvořit jednu z nejmocnějších říší Evropy.
Vedlejším účinkem této Rakousko – Pruské války bylo poté masové přezbrojení prakticky všech armád na kontinentální Evropě novými zadovkami. A jeden nečekaný důsledek této války pro České země tkvěl v tom, že dočasná přítomnost Pruských vojsk v Čechách vedla na základě tvrdě prosazovaného příkazu okupačních vojsk ke sjednocení a propojení stávajících soukromých i státních železnic, včetně poprvé sjednoceného jízdního řádu. Vznikla tak železniční sít v Česku, která funguje jako jednotná prakticky dodnes.
Jak pohlížíte na Prusko-Rakouskou válku vy?
Zdroj: WARHISTORYONLINE, VHU
Galerie
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 54800
Události
|
PŘEČTENÍ: 57851
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 54856
