Příslušníci Vietkongu se zbraně děsili, trhala je doslova na kusy. Granátomet se rychle stal žádoucí součástí výzbroje pěchoty.
K nejúčinnějším zbraním pěchoty patří granátomety. V hojném množství se používají i v rámci současné války na Ukrajině. Mezi granátomety vyniká legenda, která zásadně zvýšila palebnou sílu malých jednotek. Je to americký granátomet M79. Pěchota se vždy snažila zvýšit svoji palebnou sílu. Jednou z možností jsou právě granátomety. První, tehdy nazývané bombomety, se objevily již v 17. století. Krátké pušky s rozšířeným ústím hlavně sloužily k vystřelování klasických kulových ručních granátů s doutnákem, což musel být vpravdě adrenalinový sport.
První moderní granátomety
Modernější typy granátometů se v širší bojové praxi objevily v průběhu první světové války. Jednalo se o různé vrhače, které mnohdy připomínaly starověké katapulty. Jako munice se většinou používaly ruční granáty. Druhou skupinu tvořily puškové granátomety, nasazované obvykle na zavedené typy vojenských pušek. Z nich se vystřelovaly buď upravené ruční, nebo pro tyto granátomety zvlášť vyvinuté granáty.
Třetí skupinu tvořily granáty vybavené vodicí tyčkou. Ta se zasouvala přímo do hlavně zavedeného typu pušky a k odpálení sloužil náboj bez střely. Ve všech případech se jednalo o podpůrnou zbraň pěšího družstva, která působila na větší vzdálenost, než byl voják schopen hodit ruční granát. V době prohibice nasadila americká policie poprvé granátomety, jak je známe dnes. Jednalo se o krátké jednoranné ručnice, připomínající nejvíce brokovnice jednušky.
Vystřelovaly se z nich granáty plněné látkou vyvíjející slzotvorný dým. Měly obvykle ráži 26,5 mm, tedy nejčastěji používanou světlicovou, ale i větší. V meziválečném období se podobné granátomety rozšířily i do dalších zemí, nebo se k vystřelování slzotvorných granátů používaly signální pistole.
V průběhu druhé světové války se opět objevily puškové granátomety, dále německé bojové signální pistole a zadýmovací granátomety na vozidlech, upravené např. v britské armádě ze starých pušek. Němci vyráběli v době okupace v Brně granátomet ráže 26,5 mm, připomínající krátkou brokovnici. V poválečném období ho údajně používala francouzská armáda za války ve Vietnamu. Nelze vyloučit, že se stal vzorem pro M79.
Dobře využitá kořist
Realita vietnamského bojiště prokázala zásadní potřebu zvýšení palebné síly pěšího družstva. Partyzáni Vietkongu měli kvalitní pěchotní výzbroj, především Kalašnikovy AK-47, zesilovanou pancéřovkami RPG-2, používanými nejen proti tankům a minomety ráží 50 a 60 mm. Pokud na bojiště nedorazilo americké letectvo nebo vrtulníky, získávali často palebnou převahu.
Již počátkem padesátých let začala americká pěchota hledat podpůrnou zbraň, jež by pokryla hluchý prostor mezi dosahem ročních granátů, tedy zhruba 50 m, a minimálním dostřelem minometu ráže 60 mm, který je 400 m. Předpokládalo se použití ráže 40 mm. Menší ráže byla považována za nedostatečně účinnou v cíli a větší za nezvládnutelnou při střelbě z ruční zbraně. I tak byla představa ruční zbraně ráže 40 mm na hranici science fiction.
K vyřešení problému napomohla válečná kořist. V průběhu druhé světové války probíhal v Německu vývoj takzvaného dvoutlakého náboje, známého v angličtině jako High-Low Pressure System (vysoký-nízký tlakový systém). V něm spočívá celé kouzlo úspěšného vývoje amerických granátometů. Využití výsledků německého vývoje se roku 1952 ujala státní zbrojovka Picattiny Arsenal.
Náboj M406 byl soudobě revoluční konstrukcí
Výsledkem byl jednotný tříštivý a střepinový náboj nesoucí označení 40 mm M 406 HE-FRAG (High Explosive-Fragmentation), prezentovaný v následujícím roce. Bojovou část tvoří kulička o průměru 38 mm vytvořená z nasekaného drátu čtvercového průřezu a obsahující trhavinu Compound B. Střepiny vytvořené roztržením drátu zabíjejí do vzdálenosti 5 m. Zkoušky byly prováděny z testovací zbraně, upravené z pušky Garand M1 v rámci programu NIBLICK.
Náboj M406 byl ve své době o revoluční konstrukci s atypickou nábojnicí, která má dvě komory. Zjednodušeně by mohly být označeny za dvojité dno s meziprostorem. Ve dně nábojnice je klasická zápalka. Ta iniciuje po dopadu úderníku neméně klasickou výmetnou prachovou náplň, umístěnou v prostoru mezi oběma dny nábojnice. U běžných nábojů plyny vyvíjené hořením prachu tlačí na dno střely a ženou ji ven z hlavně.
U nábojů M406 a dalších následných typů se však rozpínají v komoře mezi dvěma dny a jsou propouštěny malými otvory ve vnitřním dnu do druhé komory. Teprve tam tlačí na dno granátu. Rozdíl tlaků mezi komorami je pěti až jedenáctinásobný. Výsledkem je pomalejší vývoj rány a změna vnitřní balistiky zbraně s výsledným snížením zpětného rázu, umožňující navíc výrobu hlavně s tenčí stěnou, a tudíž menší hmotností.
Díky tomu nenabitý granátomet váží pouze 2,7 kg. Úsťová rychlost granátu náboje M406 je pouhých 75 m/s, což je méně než u broků z mnohých vzduchovek. Hmotnost náboje M406 je 227 gramů. V současnosti vyrábí řada firem po celém světě desítky druhů a typů nábojů s granáty ráže 40 mm. Většina je jednodušší konstrukce než M406. Patrně nejoriginálnější je izraelský náboj, který slouží k vystřelování miniaturního dronu Firefly.
Granátomet pro Vietnam i další války
Granátomet pro granáty M406 vyvinula známá zbrojovka Springfield Armory a první prototyp prezentovala roku 1960. Ve stejné době probíhal vývoj granátometu s tříranným zásobníkem a kombinované zbraně pěchoty SPIW. Armáda nakonec dala přednost jednoduchému, řekněme „blbuvzdornému“ řešení. Svoji roli při tom hrály také výrobní náklady a spolehlivost v bojových podmínkách. Do výzbroje americké armády byla nová zbraň zavedena roku 1961 s označením M79.
Sériovou výrobu, která do roku 1971 dala více než 300 000 kusů, realizovala známá zbrojovka Colt Manufacturing Corp. v Hartfordu. Granátomety M79 se staly jedním z překvapení Vietnamské války. Pro pěšáky americké a později jihovietnamské a australské armády radostným, pro Vietkong již méně. Každé devítičlenné pěší družstvo postupně dostalo dva granátomety a ke každému z nich brašnu s osmi granáty. Mobilní podpůrná zbraň má drtivý účinek na živou sílu.
V knize Marka Lanea ,,Rozhovory s Američany“ jeden ze zpovídaných vojáků popisoval, jak se Vietnamec po zásahu granátem „rozprskl“. Již v průběhu války přibyly např. kontejnerové granáty se 325 šipkami. Nová zbraň si vysloužila řadu neoficiálních bojových jmen jako Bloop Gun nebo Bloomper, což v americkém slangu znamená koktavá zbraň nebo koktal, údajně podle jakési hračky. V překladu podle slovníku je to Válcovač nebo Nakopávač. Další přezdívkou je Thump Gun nebo Thumper, tedy Bouchač.
Je otázka, zda se jednalo o hodnocení zpětného rázu, nebo účinku na nepřítele. Pravděpodobně obojí. V praxi se objevovaly také individuální úpravy, například zkrácení a úprava pažby do tvaru pistolové. Střelec nesl kromě granátometu a brašny s náboji ještě osobní zbraň, obvykle samonabíjecí pistoli Colt. Zvláštností střelců z M79 bylo ve Vietnamu používání takzvaných flakových ochranných vest.
M79 vzorem pro jednoranné granátomety
Přes úspěšné nasazení byla nová zbraň již po devíti letech služby postupně stahována z výzbroje a nahrazována granátometem M203, podvěšeným pod útočnou pušku (automatickou karabinu) M16. Granátomety M79 však neodešly do historie. Právě naopak. Výroby se ujaly jihokorejská zbrojovka Daewoo a jihoafrická MILCOR. Zbraně se dostaly do výzbroje dalších armád a policejních formací.
V praxi byly nasazeny v izraelském pohraničí, Salvadoru, Malajsii, ve válce s Irákem a dalších zemích. Po celém světě bylo vyvinuto velké množství druhů a typů nábojů pro granátomety M79 a jejich nástupce. Některé firmy vyrábějí nábojnice z plastu.
M79 se stal vzorem pro jednoranné granátomety, které dodnes vyrábí několik firem. Jednou ze zajímavostí operace Iraqi Freedom byl mimo jiné snímek amerického námořního pěšáka nabíjejícího na duně v irácké poušti granátomet M79. Podle mediálního pracoviště USMC (US Marine Corps) jsou M79 i na snímcích ze současnosti.
Popis a obsluha granátometu M79
Před nebo v rámci nabíjení se doporučuje zkontrolovat čistotu vývrtu v hlavni. Granát M406 má sice vnitřní nárazový zapalovač M551, zajišťující nárazovou i maskovou jistotu ještě 14 m před ústím hlavně, takže by neměl explodovat při manipulaci ani ucpané hlavni, ale mohlo by dojít k vydutí hlavně. Nabití je umožněno stlačením pojistky páčky zarážky hlavně vzad a otočením zarážky hlavně doprava. Poté lze hlaveň sklopit dolů. Druhou rukou se vloží náboj.
Hlaveň se vrátí do původní polohy a zajistí otočením páky do osy hlavně. Na malé vzdálenosti se střílí pomocí pevného hledí, tvořícího součást základny sklopného rámečkového hledí a stavitelné mušky. Při střelbě na větší vzdálenosti se používá stavitelné sklopné rámečkové hledí. Ve sklopené i vztyčené poloze je fixováno odpruženou pojistkou. V rámci nabití je rovněž natažen spoušťový mechanismus, takže stačí stisknout spoušť.
Při sklopení hlavně po výstřelu povytáhne vytahovač nábojnici. Pokud je zbraň držena ústím hlavně vzhůru, nábojnice někdy vypadne. Pro případ střelby v rukavicích lze lučík mušky sklopit do strany po stisknutí odpružené pojistky. Ruku střelce před ohřátou hlavní chrání malé dřevěné podpažbí.
Při střelbě je zbraň opřena gumovou botkou o rameno. V případě potřeby střelby vrchní skupinou úhlů jako z minometu je botka pažby opřená o zem. Střelba v tomto případě není mířená a koriguje se zhruba podle pozorování dopadů granátů. Granátomet M79 má celkovou hmotnost 2,7 kg, celkovou délku 737 mm, dostřel 400 m, rychlost střelby 9 ran/min.
Jakým způsobem ovlivňoval M79 psychiku vojáků Vietkongu?
Zdroj: MilitaryHistory, autorský komentář MVK
Události
|
PŘEČTENÍ: 23456
Události
|
PŘEČTENÍ: 26184
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 24369
