Obojživelný tank PT-76 nepřátelé říše sovětů nenáviděli. Dokázal si najít skulinu v jejich obraně a útočit ze zálohy

Sovětský svaz měl dlouholetou zkušenost s lehkými obojživelnými tanky, které do výzbroje zařazoval již před 2. světovou válkou. Stroje se ukázaly jako velmi účinné při průzkumu, podpoře pěchoty při přechodu řek nebo při obchvatu pozic nepřítele a útoku ze zálohy z „neprůchodného“ terénu. Nebylo divu, že v tradici těchto velmi účinných zbraní chtěli i po válce Sověti pokračovat.

Z rozkazu Stalina přes řeky i moře

Vývoj nového bojového prostředku, tedy plovoucího tanku, se zahájil vyhláškou ze srpna 1949, přičemž byl svěřen konstrukční brigádě VNII-100 pod vedením Nikolaje Fedoroviče Šašmurina. Konstrukční týmy sídlily v Leningradu a Čeljabinsku. Požadavky byly šibeniční. Vedle obojživelného tanku měl být vyroben i obrněný transportér s co nejvíce shodnými díly a prvky. Prototypy měly být ke státním zkouškám připraveny na konci roku 1950.

A tak začal vznikat Objekt 740, budoucí PT-76 a Objekt 750, tedy BTR-50. Proti Objektu 740 se postavil projekt K-90 moskevské konstrukční kanceláře VRZ-2. Stroje byly hotovy údernickým tempem dokonce dříve, a tak testy mohly být zahájeny již v polovině roku 1950. Ve zkouškách PT-76 klasickou konstrukci K-90 porazil. Ukázal se být nejen modernější, ale i promyšlenější konstrukcí, jež je snadnější na údržbu, a jeho parametry byly ve všech směrech lepší.

iZdroj fotografie: Vladimir Sappinen / Creative Commons / CC BY-SA

Dne 16. srpna 1951 přijala vláda rozhodnutí o přijetí tanku do výzbroje sovětské armády. Stroj dostal označení PT-76 (плавающий танк с 76-мм орудием-plovoucí tank se 76mm dělem). Výroba měla být zahájena ve Stalingradském traktorovém závodě F. E. Dzeržinského. Konstruktéři si zhluboka oddechli. Vznik tanku totiž dozoroval Stalin osobně, protože v letech 1948–⁠1949 probíhal první podobný program, ale tehdy prototypy R-39 a BRT-40 z továrny Somovo č. 112 zklamaly. Konstruktéři a vedení fabriky byli pohnáni k „zodpovědnosti“ a skončili v gulagu.

Cena za rychlost a pohyblivost

PT-76 nebyl velký stroj. Na délku měl obojživelník 6,91 metru, včetně kanonu 7,625 metru, na šířku 3,15 metru a na výšku 2,195 až 2,325 metru (podle verze, výzbroje, atd.). Hmotnost byla pouhých 14,6 tuny. Za vše se ovšem platilo. Cenou v případě PT-76 byl velmi slabý pancíř. Ten byl z válcované homogenní oceli s vysokou tvrdostí. Maximální sílu měla na čele věže a trupu, a to 15 milimetrů, boky měly 13 milimetrů a záď pouhých 6 milimetrů. Posádka byla tedy chráněna před střepinami a palbou pěchotních zbraní. Většímu kalibru však stroj neodolal.

Tank poháněl kapalinou chlazený vícepalivový šestiválec V-6 s výkonem 240 koní při 1 800 otáčkách za minutu. Údržbu motoru usnadňovalo to, že se fakticky jednalo o poloviční tankový motor V-54 z tanku T-54 od společného výrobce podniku BZTM. Údržba byla mnohem jednodušší a dodávky náhradních dílů víceméně nebyly problémem. PT-76 zvládl na silnici až 44 kilometrů v hodině. Speciálně upravený svařovaný trup pro plavbu dovoloval rychlost ve vodě až 5,5 uzlu (10,2 km/h).

i

Ve vodě stroj poháněly dvě vodní trysky. Dojezd na plné 450litrové nádrže byl 240 km. Hlavní zbraní tanku byl kanón D-56 T o síle 76,2 mm. Maximální dostřel kanónu přímou střelbou byl 4 000 metrů, při nepřímé střelbě až 13 000 m, ale při větší vzdálenosti než 1 200 m byl zásah cíle přímou mířenou střelbou spíše věcí náhody a pravděpodobnosti. Pro kanón existovalo 5 základních typů munice od protipancéřové až po tříštivou.

V PT-76 byla zásoba 40 granátů. Vedle kanónu byl spřažený kulomet 7,62 mm SGMT či SPMG s tisícem nábojů. Největší nevýhodou první verze bylo to, že tříčlenná posádka nebyla chráněna proti zbraním hromadného ničení a kanónu chyběl stabilizátor, takže tank nemohl střílet za jízdy. Také omezení bojeschopnosti při nasazení v noci a za špatné viditelnosti dosti vadilo. To se podařilo napravit verzí B vyráběnou od roku 1957, jak později prokázali Vietnamci.

Miláček mariňáků celého světa

Výroba běžela mezi léty 1951 a 1967 a dala celkem 12 000 podvozků. Ve verzi tanku vzniklo pouze 3 039 strojů, výroba samotného tanku PT-76 v SSSR skončila roku 1963. Ostatní z dále vyráběných podvozků se uplatnily jako platforma pro samohybné dělo pro výsadkáře ASU-85, transportéry BRT-50, samohybné protiletadlové dělo ZSU-23-4 nebo i u nás dobře známý protiletadlový systém 2K12 Kub.

Vyvinutý podvozek a korba PT-76 se tak staly de facto technickým východiskem k vývoji prvních obojživelných bojových vozidel pěchoty na světě. Vedle SSSR však běžela výroba samotných PT-76 i v Polsku, údajně až 300 kusů (někdy navíc s protiletadlovým kulometem 12,7 mm na věži) a v Číně. Čínský Typ 63 byl modifikován podstatně více a byl vyzbrojen věží z tanku Typ 62 s 86 mm dělem. Čína vyrobila 1 805 strojů.

i

PT-76 se dostal do výzbroje všech států Varšavského paktu kromě Československa (byl zkoušen jeden exemplář, jenž je nyní v muzeu v Lešanech), které nepoužívalo ani transportér BRT-50 (v ČSSR zkoušený kus je dnes také v Lešanech), protože vyrábělo vlastní alternativu nazvanou TOPAS. Obojživelný tank PT-76 se brzy stal snem námořních pěšáků po celém světě. Z PT-76 se stalo horké zboží a soudruzi ze SSSR neváhali prodávat i do kapitalistické ciziny. Prvními zákazníky byla Indie a Indonésie, jež na začátku 50. let koketovala s komunismem.  

Indonésané nasadili své PT-76 do bojů s čerstvě odtrženou Malajsií roku 1963. Indové pak své stroje použili ve válce s Pákistánem o dva roky později. Indičtí vojáci se brzy stali mistry úderů s obojživelným obrněncem ze zálohy. V dalším konfliktu s Islámábádem se 9. prosince 1971 třem PT-76 podařilo zničit tři pakistánské pontony se 460 vojáky, z nichž 300 zahynulo. O tři dny později se s nimi Ghurkům podařilo obsadit město Boghra, zničit několik pakistánských M24 a ukořistit 55 nákladních vozů.

Proti i za Izrael a ve Vietnamu

Premiéru si na Blízkém východě odbyly „pétečka“ roku 1967 během šestidenní války. Egypťané jich nasadili proti Izraeli 29, z nichž 6 ukořistil protivník. Izraelci postupně pak získali další exempláře, všem strojům vyměnili motory a zařadili je do své výzbroje. Během jomkipurské války v roce 1973 tyto stroje sehrály klíčovou roli. Sedm PT-76 a pět BTR-50 překvapivě 17. října překročily Velké Hořké jezero na Suezu a pronikly do egyptského týlu. Jimi otevřené předmostí v zádech armád nepřítele dovolilo Izraelcům přejít do ofenzivy a donutit Egypt k míru.

Podobně uměl PT-76 překvapit ve vietnamských službách i Američany. Vietkong měl asi nejschopnější logistiku na světě, jež dokázala skrze džungli dostat téměř cokoliv (například i naši Pragu V3S, která na Ho Či Minově stezce sloužila k velké spokojenosti. Američané jednu ukořistili a mají ji ve vojenském muzeu). A tak se skrze Ho Či Minovu stezku podařilo do týlu jihovietnamských a amerických sil „neprostupným terénem“ několikrát dostat i lehké obojživelné tanky PT-76. Když se to povedlo, obránce čekalo nepříjemné překvapení a často i boj o život.

iZdroj fotografie: U.S. ARMY / Public Domain

To se stalo i v noci 3. března 1969, kdy se podařilo Vietnamcům dostat své tanky ke strategicky důležité základně Ben Het. Jednalo se o jedinou tankovou bitvu vietnamské války. Ke smůle Vietnamců jeden z desíti PT-76 najel na minu, což zburcovalo americkou posádku se čtyřmi tanky M48. Dva vietnamské stroje byly vyřazeny a zbylé se musely stáhnout. V roce 1972 se útok PT-76 na stejném místě opakoval. Američané ho poprvé v historii odrazili za pomoci řízených střel BGM-71 TOW z vrtulníku.      

Tankový veterán pro nové tisíciletí

PT-76 byl pro Američany malou noční můrou. Sedmdesát tanků totiž koupili i Kubánci, v případě války se mohly objevit i na Floridě. Havana nasadila své stroje pouze při intervenci v Angole. Američané však dali PT-76 velkou poctu. Po světě se jim podařilo zakoupit několik desítek strojů, které používaly jejich OpFor (nepřátelské jednotky) k výcviku boje s obrněnými jednotkami Varšavského paktu. Americké stroje byly vybaveny motory Caterpillar.

Ač je to překvapivé, více než 70 let od vzniku PT-76 ho stále provozuje 20 zemí. A dokonce je stroj i modernizován. V Rusku vznikl na přelomu tisíciletí PT-76E neboli PT-76-57. Ten je vybaven rychlopalným 57mm kanónem AU-220 s mechanizovaným zásobníkem munice na 20 střel (stejným, jako má ZSU-57-2), noktovizí, stabilizátorem kanónu ve dvou rovinách a novým motorem s výkonem 300 koní, který dává stroji rychlost na zemi až 60 km/h.

iZdroj fotografie: Dinas Penerangan Korps Marinir / Public Domain

Pancéřování nové věže vzrostlo od 23 mm do 35 mm (plášť zbraně), předek stroje od 23 mm do 45 mm, což však dnes už stačí jen na většinu těžkých kulometů. Ostatní části mají pancíř původní tloušťky. Ještě v roce 2006 Námořní pěchota ruského námořnictva dostala 60 modernizovaných strojů. Podle některých údajů ale v roce 2010 byly nakonec všechny PT-76 z výzbroje ruské armády vyřazeny a skončily ve skladech. Nejsou zprávy, zda byla „éčka“ nasazena na Ukrajině.

Další modernizační program „pétéčka“ běží v Indonésii. Ve spolupráci s ukrajinskými firmami byl vyvinut PT-76(M). Největší změnou je nová věž s kanónem ráže 90 mm a nový motor Cummins VT400. Stroj dostal celou řadu nových systémů, včetně aktivní obrany Zaslon-L nebo navigačního systému Bazalt, který má usnadnit plavbu na moři. Válka na Ukrajině celý projekt modernizace minimálně zpomalí, i jeho vznik však dokazuje obrovskou kvalitu PT-76.

Je stále i po 70 letech ve službě PT-76 schopen hodnotné modernizace?

Zdroj: Alexander Koshchavtsev, Jim Kinnear, Fred Koch, PT-76 Schwimmpanzer im Dienste des Warschauer Paktes, Erlangen, 2009.