Samopal PPŠ-41 je mimořádně spolehlivá a účinná zbraň, které se obávali a již často používali v boji i nepřátelé sovětské říše.
Rudá armáda před svým vstupem do 2. světové války hledala spolehlivý a dostupný samopal, který by zvýšil palebnou sílu jejích jednotek. První zbraně tohoto druhu sice stát „dělníků a rolníku“ vyvíjel již ve 20. letech minulého století, jejich cesta k úspěchu byla ovšem trnitá. Teprve PPŠ-41 znamenal průlom a stal se obávanou legendou, jež v mnohém překonává i moderní konkurenty.
Stín „odborníka“ maršála Kulika
První pokus o sovětský samopal provedl roku 1927 legendární konstruktér Fjodor Tokarev. Jeho PTT-27 používala náboj 7,62 mm Nagant. Jednalo se však o velmi specifickou a složitou konstrukci, která se nakonec do výzbroje nedostala. Další pokus, tentokrát od specialisty na automatické zbraně Vasilije Děgťarjova, byl úspěšnější.
PPD-34 měl hlaveň s ventilačními otvory, neuzamčený závěr, přepínač režimu (zbraň totiž byla schopna automatické, nebo jednoranné palby) a zásobník na 35 ran. Celkem 5,69 kilogramů těžká zbraň měla kadenci 800 ran v minutě a dostřel 500 metrů. PPD-34 používal novou munici 7,62 Tokarev. Roku 1938 došlo k modernizaci zbraně a ta dostala nový zásobník na 71 nábojů. Výroba probíhala velmi liknavě a do roku 1940 bylo vyrobeno pouhých 5 000 PPD-34/38, které šly k jednotkám NKVD a pohraničníkům.
Proč? Hlavním důvodem byla nechuť mocného maršála Grigorije Kulika, který o samopalech tvrdil, že to je zbraň policejní, proti davům a vojsku stačí pušky. Dodejme, že tomuto „zbrojnímu expertovi“ se téměř podařilo zastavit výrobu tanku T-34 i raketometu „Kaťuša“. Velkou roli hrála i složitost zbraně a cena. PPD-38 se skládala z 95 dílů a stála 900 rublů. Pro srovnání kulomet DT vyšel na 1 050 rublů a puška Mosin vzor 1891/30 pouhých 163.
Peklo zimní války
Roku 1939 však přišla zimní válka s Finskem a v té se ukázala užitečnost a potřebnost „policejní zbraně“. Při přepadech ze zálohy a boji na blízko Finové sovětské vojáky svými samopaly Suomi m/31 jednoduše rozstříleli. Pušky Mosin nebyly na boj na blízko vhodné. Rychle byly všechny zbraně staženy od pohraničníků a jednotek NKVD a rozjela se naplno i výroba upraveného PPD-40, kterých bylo do konce roku vyrobeno 80 000. Krvavou lázeň přes Pyrrhovo vítězství Rudé armády to však nezastavilo.
Bylo však potřeba jiné, jednodušší zbraně, kterou by šlo masově vyrábět. Na podzim 1940 došlo k soutěži, do níž se přihlásili dva konstruktéři: Boris Gavrilovič Špitalnýj a Georgij Semjonovič Špagin. Obě konstrukce vycházely ze samopalu PPD, ale byly značně zjednodušeny a pro zjednodušení a zrychlení výroby se používala v maximální míře technologie lisování mnoha hlavních dílů. Frézované součástky měl samopal PPŠ jen dvě!
Zatímco Špitálného konstrukce měla 95 součástek a vyžadovala 23,5 hodiny práce, Špagin měl jen 87 součástek a byl hotov za 8,5 hodiny práce strojů. Při testech navíc zbraň prokázala značnou odolnost. Bylo z ní vystřeleno neuvěřitelných 30 000 ran a stále byla funkční! Z toho 5 000 bez jakéhokoliv čištění, přičemž závěrečná zpráva konstatovala, že to mělo na zbraň jen minimální vliv. Balalajka, jak se brzy začalo samopalu říkat, bezchybně střílela tedy i zcela neopatrovaná. Dne 21. prosince 1940 byl Špagin PPŚ-41 přijat do výzbroje.
Chrom nebyl luxus, ale nutnost
Pistolet-pulemjot Špagina obrazca 1941 goda, jak se zbraň oficiálně nazývala, měla masivní neuzavřený závěr s pojistkou na napínací páce. Pouzdro závěru bylo spojeno s pláštěm hlavně. Závěr lze vyjmout při posunutí krytu uzávěry pouzdra, přičemž se hlaveň s pouzdrem a horním víkem pouzdra sklopí na čepu dopředu. Masivní pouzdro hlavně je delší než hlaveň a je zakryto šikmou destičkou. V té jsou tři otvory – jeden horní a dva boční. Plyny po výstřelu z hlavně narážejí na tuto destičku a unikají otvory.
Toto jednoduché řešení sloužilo jako kompenzátor a brzda zpětného rázu. Konstrukčně unikátní bylo i hrubé chromování vývrtu hlavně. To jediné bylo sice na novém samopalu výrobně složitější, ale vyplatilo se. Zbraň s vysokou kadencí se během střelby enormně zahřívala. Chrom zvyšoval teplotní odolnost hlavně a značně prodlužoval její výdrž. Délka zbraně byla 640 milimetrů, hmotnost s bubnovým zásobníkem 5,4 kilogramu. Kadence Papaši byla až 1 000 ran v minutě. Samopal mohl střílet i jednotlivými ranami. Volič byl před spouští.
Spoušť byla naddimenzovaná, aby šla snadno stisknout i v rukavicích. Zbraň měla původně mířidla na 1 000 metrů, protože samopal PPŠ-41 používá pistolový náboj 7,62×25 Tokarev se značným výkonem co do průraznosti či délky dráhy střely. Tento druh náboje má dopadovou energii nejméně 750 Joule. Bez větších problémů prorazí ocelový plech o síle až 4 milimetry. Reálný dostřel PPŠ-41 je proto opravdu nejméně 1 000 metrů.
Samozřejmě přesnost střelby je na takovou vzdálenost již velmi špatná. Nicméně je potřeba si uvědomit, že po celé dráze je střela smrtelná. Přesně mířený dostřel zbraně však byl reálně kolem 250 metrů, a tak byla mířidla během výroby značně zjednodušena a většina zbraní obdržela jednoduché překlápěcí hledí určené pro střelbu do 200 metrů.
Výroba začala s válkou
Výroba PPŠ-41 začala v červenci 1941, krátce po zahájení operace Barbarossa, v továrně v Zagorsku. Kulaté zásobníky se vyráběly ve městě Lopasnya (dnes Čechov). Oba závody byly před postupujícími Němci brzy evakuovány. Centrem výroby se stala továrna na výrobu cívek ve městě Vjatskija Poljana. V zoufalé situaci měly být první samopaly vybaveny rozpůlenými hlavněmi z pušek Mosin. Přesto bylo do konce roku 1941 vyrobeno 90 000 Balalajek, které byly nasazené poprvé do protiofenzivy u Moskvy.
Na frontě se brzy ukázaly klady konstrukce. PPŠ-41 byla robustní a spolehlivá zbraň, která na rozdíl od německé MP-40 netrpěla v mrazu nespolehlivostí. Velkou výhodou byla i masivní pažba z lipového dřeva, jež byla použitelná i v boji muže proti muži jako kyj. Bubnový zásobník se 72 náboji střelcům vyhovoval v tom, že nemuseli tak často přebíjet, a jejich „žrout nábojů“, jak se Papaše také přezdívalo, měl dost krmení.
Jenže se projevily i nedostatky. Ten největší tkvěl právě v zásobníku. Ten byl plně nabitý dost těžký a v boji se špatně měnil. Navíc se obtížně nabíjel. Bubnové zásobníky měly zpočátku také tendenci se deformovat. Svoji roli hrála i velká výrobní tolerance, kdy PPŠ-41 měla dokonce při střelbě chrastit. Po pár stovkách výstřelů se pouzdro mohlo u prvních sérií zdeformovat, vznikla vůle a sběrací hřeben závěsu se dostal výše. Podání munice z bubnového zásobníku tak zpočátku nebylo stoprocentně spolehlivé. Ani pojistka nebyla spolehlivá a při pádu nebo ráně do Balalajky mohla vyjít náhodná rána.
Oblíbená německá kořist
Problémy se zásobníky se podařilo vyřešit nejprve posílením pláště bubnového zásobníku a nakonec roku 1942 zavedením alternativního dvouřadého segmentového zásobníku na 36 nábojů. Bubnový zásobník, který byl pro zbraň typický, se však používal dál. V roce 1942 cena PPŠ-41 klesla ve válečných závodech na pouhých 142 rublů za kus, výroba se rozjela naplno a dala neuvěřitelných 1,5 milionů samopalů. Pro srovnání MP-40 bylo za celou válku vyrobeno pouhý milion.
Balalajka sehrála klíčovou roli v bitvě o Stalingrad v letech 1942–1943. V podzemí a malých uzavřených prostorech dávala rudoarmějcům obrovskou palebnou sílu a převahu nad nepřítelem. Spolubojovníci si však museli dávat pozor. Kadence byla tak obrovská, že lidem stojícím 2–3 metry od střelce v uzavřeném prostoru hrozil proražený bubínek nebo kvůli prudkým změnám tlaku mohlo dojít k barotraumatu.
Nebylo divu, že se kořistní samopaly PPŠ-41 staly mezi vojáky Wehrmachtu brzy velmi žádaným zbožím. S municí nebyl problém. Munice 7,62 Tokarev byla zaměnitelná za stejnou ráži Mauser, která však byla méně výkonná a neměla zápalku obsahující fulminát rtuťový, tedy třaskavou rtuť, jež zajišťovala spolehlivost munice v mrazu. Němci označili Papašu jako Maschinenpistole 717 (r). U některých kusů byla vyměněna hlaveň za hlaveň z MP-40 a zbraň byla překomorována na náboj 9 milimetrů.
Na tanku do srdce Třetí říše
Samopal PPŠ-41 se stal nedílnou součástí výzbroje vojáků Rudé armády. Do konce války bylo vyrobeno více než 5 milionů Balalajek a bylo jimi vyzbrojeno kolem 55 % pěchoty. Zcela zásadním způsobem zvýšily palebnou sílu sovětské pěchoty, proti střeleckým jednotkám s puškami Mosin šlo nejméně o desetinásobek. Pro představu, sto vojáků s PPŠ-41 nahradilo v boji cca 1 000 vojáků s puškou Mosin.
Dodnes je pro Východní frontu příznačné spojení pěchoty vyzbrojené PPŠ-41 vezoucí se na legendárních tancích T-34, kteří po proražení první německé obranné linie z tanku seskakují a ženou ustupující pěchotní německé síly před sebou. Málo se však ví, že se Balalajka měla podívat i do vzduchu. Z PPŠ-41 byl totiž zkonstruován speciální podvěs nazvaný „Ohnivý ježek“.
Ten byl složený z 88 hlavní v 11 řadách a byl umístěn do pumovnice Tupoleva Tu-2. Idea byla taková, že stroj s označením Š by přelétal nad pozicemi nepřítele a ty by kropil neuvěřitelnou kadencí 79 200 ran v minutě. Ukázalo se však, že nabíjení systému bylo příliš složité, doba palby příliš krátká a systém byl i příliš těžký. Jen hlavně měly hmotnost 456 kilogramů.
Během 2. světové války používaly PPŠ i jednotky jiných států. Ukořistěné zbraně používali Finové a Italové. Mnohé ukořistěné zbraně se na Apeninském poloostrově dostaly i do rukou partyzánů. Dodávky šly i jugoslávským partyzánům a samozřejmě se dostalo i na polské jednotky a náš 1. československý samostatný sbor. S pádem Berlína v květnu 1945 však historie zbraně rozhodně neskončila.
Od Koreji přes Vietnam až na Ukrajinu
Již během války se uvažovalo o náhradě PPŠ-41 a vznikl a byl vyráběn Sudajev PPS-43. Ani ten však Balalajku nedokázal nahradit a výroba původní Papaši v SSSR skončila teprve v roce 1947, po vyrobení 6 milionu kusů, kdy se začal vyrábět AK-47. Podle jiných pramenů se ale ve výrobě v malých sériích pokračovalo až do 50. let. Sověti však milerádi poskytovali plány zbraně jiným, a tak se již v roce 1943 rozběhla výroba v Iránu, která dala kolem 10 000 zbraní. Jednoho z těchto „Íránců“ dostal darem i generál Ludvík Svoboda.
Daleko masivnější produkce probíhala v Maďarsku, Rumunsku a především v Číně (Typ 50) a KLDR (Typ 49). Soudruzi tyto zbraně, které se od sebe odlišovaly pouze zásobníky (Typ 50 měl rovné, zatímco Typ 49 bubnové), nasadili v bojích proti Američanům. Ty jejich kadence šokovala a považovali klony PPŠ-41 za nejnebezpečnější zbraně protivníka. Stejnou zkušenost jim přinesla i válka ve Vietnamu. Zde si zabojovaly i původně československé zbraně vyřazené z čs. armády na začátku 60. let po zavedení útočné pušky Vz. 58.
Statisíce kusů PPŠ-41 byly vyvezeny do Afghánistánu a na Blízký východ, kde samopal slouží spolehlivě ve všech konfliktech a proti všem. To, jak je ceněn, dokazuje i to, že během bojů v Iráku v roce 2004 bylo ukořistěno několik stařičkých Papaší s přední rukojetí a nejmodernějším holografickým zaměřovačem. I dnes je vitální stařík stále v boji.
V ukrajinských mobilizačních skladech se údajně nacházelo až 350 000 zakonzervovaných kusů. Roku 2005 bylo rozhodnuto zbraně vyřadit. V roce 2011 však ve skladech zůstávalo ještě 300 000 Balalajek. Ty se po vypuknutí občanské války dostaly jak do rukou vládních jednotek, tak separatistů. V současné době pak lze PPŠ-41 často spatřit v rukách bojovníků obou stran v bojích například o Mariupol nebo Severodoněck. Pro boj v městském prostředí se stále jedná o extrémně účinnou zbraň.
Která zbraň je podle vás srovnatelná se Špaginem?
Zdroj: A. B. Žuk, Pušky a samopaly, Praha, 1992.
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 45462
Události
|
PŘEČTENÍ: 43158
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 46128
