Sovětský zabiják letadlových lodí Suchoj T-4 měl létat třikrát rychleji než zvuk. Co projekt pohřbilo?

Na začátku 60. let 20. století, se čím díl tím častěji objevovaly na mořích a oceánech americké letadlové lodi. Těm sovětské námořnictvo nemohlo konkurovat, a navíc znamenaly smrtelné nebezpečí pro sovětské ponorky. Bylo potřeba najít zbraň, která by dokázala americké nebezpečí eliminovat. V představách sovětské generality to měl být superrychlý bombardér.

Smělé plány

V případě války se měl sovětský protilodní bombardér vydat k americkému letadlovému svazu. Tajemství jeho úspěchu měla být rychlost. K svazu se měl přiblížit v rychlosti 3 machu. Proti letadlové lodi mělo letadlo vypustit hypersonickou protilodní střelu s rychlostí 7 machu, která měla mít buď vysoce výbušnou nebo termonukleární hlavici. Američané by jednoduše neměli čas zareagovat.

iZdroj fotografie: uživatel aeroprints.com / Creative commons / CC BY-SA

Požadavky na nový letoun vydalo letectvo roku 1962 a byly osloveny všechny důležité sovětské konstrukční kanceláře. Roku 1965 byla vývojem pověřena konstrukční kancelář Suchoj, která měla zkušenosti s vývojem vysokorychlostních speciálů a střel. Do čela projektu byl jmenován Naum Semjonovič Čerňakov.

Nebývalá práce

Před konstruktéry projekt stavěl ohromnou řadu překážek. T-4 neboli produkt 100, rusky Sotka měl v letu rychlostí M=3 vydržet mnoho hodin, což žádný stroj podobného typu dosud nezvládal. Pro Suchoj muselo být vyvinuto mnoho zcela nových systémů.  

Pro kontrolu stroje byl vyvinut elektrohydraulický systém, který byl předchůdcem dnešních systému fly-by-wire. Trup byl rozdělen na sedm sekcí a byl z titanu a niklové oceli. To mělo zajistit vysokou výdrž při vysokých rychlostech a změnách teplot. Interiér stroje byl plně klimatizován. Přístroje a výpočetní systémy stroje měly být velmi citlivé a musely být ve stálém prostředí.

iZdroj fotografie: Clemens Vasters / Creative commons / CC BY-SA

Srdcem stroje měly být čtyři motory Kolesov RD-36-41 se statickým výkonem 135 kN. S přídavným spalováním pak neuvěřitelných 161 kN. Motory byly uloženy ve společné gondole pod křídlem a byly vybaveny turbočerpadly paliva. Na palubě byly tlakové lahve s dusíkem, které měly uhasit případný požár paliva. Palivo mohlo být i vypuštěno.

Jako Concord

Podobně jako slavný Concord, měl T-4 sklopnou příď pro lepší aerodynamiku při letu nad rychlostí zvuku. Do rychlosti 600 kilometrů v hodině mohla posádka použít periskop. Při vyšších hodnotách rychlosti se posádka měla spolehnout na elektroniku. Díky vysoké automatizaci posádku stroje tvořili pouze dva muži. Oba muži museli být kvůli rychlosti ustrojeni ve skafandru.

Sotka měla kachní koncepci, tedy vodorovné řídící plochy byly umístěny před křídlem. Stroj měřil 44,5 metru, na výšku měl 11,5 metru a rozpětí bylo 22,7 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 55 660 kilogramů. Maximální vzletová hmotnost byla 135 000 kilogramů. Maximální dolet byl 7000 kilometrů. Aby stroj této vzdálenosti dosáhl maximální rychlostí spotřeboval 57 tun paliva. Stroj neměl žádnou sebeobranou výzbroj. Jedinými zbraněmi T-4 byly dvě protilodní střely Ch-45 s rychlostí 7000 kilometrů v hodině a doletem 600 kilometrů.

Konec z rozhodnutí strany

 T-4 poprvé vzlétl 22. srpna 1972. První zálet provedla posádka ve složení Nikolaj Alexejevič Afrunov a Vladimír Sergejevič Iljušin. Stroj se ukázal jako velmi kvalitní a dobře promyšlený. Do roku 1974 provedl prototyp celkem 10 letů a byl ve vzduchu celkem deset a půl hodiny. Během zkoušek měl stroj překonat rychlost 2,6 machu. V další pětiletce, tj. po roce 1975 chtělo letectvo zařadit do služby celkem 250 strojů.  

Ovšem co letectvo mínilo, Ústřední výbor KSS změnil. V první okolností vedoucí k zrušení projektu byla cena. Jeden stroj vyšel na 1,5 miliardy rublů. To byla cena, kterou za tak vysoce specializovaný stroj nebylo ani sovětské velení ochotno dát. Další okolností byla velmi složitá výroba stroje.

iZdroj fotografie: Pavel Adzhigildaev / Creative commons / CC BY-SA

Suchoj neměl tak pokročilou vlastní továrnu a T-4 by se musel vyrábět u Tupoleva. Tam o tom však nechtěli ani slyšet, protože se chystal jejich vlastní projekt Tu-160. Proto rozjeli promyšlenou intriku, a prosadili vlastní stroj a Suchojova Sotka šla k ledu.

Projekt byl zastaven v lednu 1976. dva rozpracované stroje byly sešrotovaný. Jediný postavený kus stál nevyužit na letišti v Žukovském až do roku 1982. Poté byl předán do muzea v Mominu, kde stojí do dnes. V souvislosti s produktem 100 bylo zaregistrováno více než 600 patentů nejen v leteckém oboru ale především v souvislosti s metalurgií. Mnoho prvků T-4 bylo využito při vývoji SU-24 a práci na raketoplánu Buran. Přesto lze tvrdit, že pokud by prostředky na vývoj „zabijáka letadlových lodí“ byly využity jinak, mohly přinést více prospěchu.

Zdroj: The National Interest