Bitva o Kyjev: „Největší neschopnost v dějinách.“ Stalin zakázal ústup a armáda se zhroutila jako domeček z karet

Žukov ten rozkaz navrhoval už na konci července. Stalin ho za to odvolal z čela generálního štábu a trval na tom, že Kyjev se drží za každou cenu. Když 17. září konečně povolil stažení, jihozápadní fronta už neexistovala jako bojeschopné uskupení. Čtyři sovětské armády se rozpadly během deseti dnů. Historik David Stahel, autor dosud nejpodrobnější monografie o bitvě, píše, že německé vítězství takového rozsahu by bylo bez Stalinovy tvrdohlavosti a neschopnosti jen stěží myslitelné. Kyjev 1941 je učebnicový případ, kdy diktátor zamění symbolickou prestiž města za životy celého frontového uskupení.

Žukovovo varování a Stalinův výbuch

Dne 29. července 1941 předložil náčelník generálního štábu Georgij Žukov Stalinovi návrh: stáhnout jihozápadní front za Dněpr, vzdát se Kyjeva a zachránit armády pro obranu v hloubce. Operační logika byla jasná, německá 2. tanková skupina Heinze Guderiana se otáčela z moskevského směru na jih a hrozila spojením s 1. tankovou skupinou Ewalda von Kleista postupující od jihovýchodu. Výběžek kolem Kyjeva se měnil v past.

Stalin reagoval výbuchem. Návrh označil za nesmysl a Žukova odvolal z funkce. Nahradil ho Borisem Šapošnikovem, který neměl politický kapitál na to, aby se vrchnímu veliteli postavil. Od té chvíle platil jediný rozkaz: držet každý kout střední a východní Ukrajiny.

Kleště se zavírají

Guderianova obrněná skupina prorazila od severu, Kleistova od jihu. Dne 16. září 1941 se obě spojily u Lochvice, asi 200 kilometrů východně od Kyjeva. Kotel byl uzavřen.

Teprve následující den, 17. září, Stalin konečně povolil ústup. Jenže rozkaz se k jednotkám dostával do chaosu: spojení bylo přerušené, velitelské uzly rozstřílené, zásobovací trasy odříznuté. Kyjev byl vyklizen 19. září. Velitel jihozápadního frontu generálplukovník Michail Kirponos padl 20. září při pokusu prorazit z obklíčení. Poslední organizovaný odpor skončil 26. září.

Rozsah katastrofy se dodnes liší podle pramene:

• Německý odhad: 665 000 zajatců (číslo z Hitlerova propagandistického hlášení)
• Britannica: přibližně 520 000 zachycených sovětských vojáků
• Sovětské přiznání: 452 720 mužů a ztráta čtyř polních armád

I nejnižší z těchto čísel představuje jednu z největších obkličovacích katastrof v dějinách válčení. Srovnatelná je snad jen bitva u Vjazmy o tři týdny později, kde Němci zajali dalších zhruba 600 000 sovětských vojáků.

Dva diktátoři, stejný vzorec

Kyjev 1941 a Stalingrad 1942–1943 vypadají jako zrcadlový obraz. U Kyjeva Stalin zakázal ústup ještě před uzavřením kotle, a tím obklíčení vlastně umožnil. U Stalingradu Hitler zakázal průlom po uzavření kotle, nařídil Paulusovi držet pozice a nepovolil souběžný ústup k Mansteinově vyprošťovací operaci.

Mechanismus je totožný: diktátor přebije profesionální vojenský úsudek, protože ztráta města znamená ztrátu prestiže. Cenu platí armáda. V obou případech šlo o stovky tisíc mužů. A v obou případech se režim poučil jen tím, že zpřísnil disciplínu, ne tím, že by připustil chybu velení. Sovětská odpověď na kolaps u Kyjeva nebyla sebereflexe. Už 12. září 1941, tedy ještě před uzavřením kotle, vydala Stavka direktivu o zřizování zadržovacích oddílů. Kdo ustoupil bez rozkazu, riskoval zastřelení vlastními.

Město, které bylo zrazeno

Německé vítězství u Kyjeva otevřelo cestu k Donbasu a na jih Ukrajiny. Zároveň ale zdrželo útok na Moskvu o více než měsíc, a přispělo k německému přecenění vlastních sil. Stahel popisuje Kyjev jako obří taktický úspěch, který nevyřešil strategickou krizi Wehrmachtu.

Pro Kyjev samotný začalo po pádu peklo jiného druhu. Během několika dnů po obsazení města zavraždily SS a pomocné jednotky v Babím Jaru kolem 33 000 židovských obyvatel. Současný ukrajinský institucionální rámec, jak ho formuluje Ukrajinský institut národní paměti, nespojuje rok 1941 jen s německou invazí, ale i se sovětskými zločiny při ústupu: masové popravy vězňů, taktika spálené země, vyhozený Dněproges. Kyjev je v tomto čtení město zrazené dvakrát, nejprve vlastním velením, pak okupantem.

V české paměti stál Kyjev dlouho ve stínu roku 1943, kdy se na jeho osvobození podílel československý prapor. Dnešní zájem o ukrajinské dějiny ten poměr mění. A příběh z roku 1941 je naléhavější než kdy dřív, jako připomínka, co se stane, když jeden muž v Kremlu rozhodne, že město se neustupuje, a armáda za to zaplatí vlastní existencí.