Tupolev Tu-22 byl první sovětský nadzvukový bombardér. Posádkami byl ve vzduchu nenáviděný

Byl 9. červenec 1962 a na letecké základně Tušino se konal tradiční letecký den. Na něj jezdili i letečtí přidělenci z celého světa, protože na této události představoval SSSR své nejnovější stroje. Zhruba v polovině show většina přidělenců prodělala infarkt. Nad hlavou se jim prohnal svaz deseti nadzvukových bombardérů supermoderní konstrukce! Tupolev Tu-22 se představil světu. Pokud by o stroji znali pravdu, byli by šokovaní diplomaté podstatně klidnější.   

První nadzvukový sovětský bombardér

Vývoj prvního sériového sovětského nadzvukového bombardéru začal již v roce 1954 pod označením Samoljot 105. První prototyp pak vzlétl v roce 1959. Výrobou byl pověřen závod v Kazani. Tu-22 byl dolnoplošník se šípovitým křídlem s rozpětím 23,60 metru, délkou trupu 41,60 metrů a výškou 10,13 metru. Dva motory Dobrynin VD-7M s výkonem 159 kN, později Kolesov RD-7M2162 kN, byly umístěné nad trupem pod směrovým kormidlem.

iZdroj fotografie: Pavel Adzhigildaev / Creative Commons / CC BY-SA

Rychlost stroje byla omezena na 1,42 Machu. Při vyšších rychlostech mohlo dojít ke kmitání a rozpadnutí křídla. Dolet stroje byl 4900 kilometrů. Pozdější verze mohly čerpat palivo za letu. Dostup byl 13 300 metrů. Hmotnost prázdného letounu 85 000 kilogramů. Tu-22 mohl nést až 9000 kilogramů výzbroje.

Vedle křižující střely Kh-22 to mohlo být až 24 bomb FAB-500 nebo jedna bomba FAB-9000. Pumy mohly být nahrazeny průzkumným a rušícím zařízením. Pro obranu měl Tu-22 na ocase dálkově ovládanou věž s 23 milimetrový kanonem R-23. Zbraňový důstojník neviděl, kam kanon míří a pro zaměřování se používal radar. Tu-22 byl navrhnut jako denní bombardér a neměl původně vybavení pro lety v noci.

Létání za trest

Ačkoli měl Tu-22 některé vlastnosti, které se alespoň na papíře jevily jako dobré, létání s ním nebylo příjemné. Problematické bylo především umístění motorů. Stroj měl kvůli nim špatně umístěné těžiště a starty a přistání musely být prováděny ve vysoké rychlosti 250-320 kilometrů v hodině a na dlouhých drahách. Pokud rychlost klesla, pilot ztratil nad strojem kontrolu. Komplikovalo to i údržbu, protože pozemní posádky potřebovaly lešení, aby se k motorům dostaly.

Dlouhou špičatá příď, která poněkud připomínala nadzvukové dopravní letadlo Concorde. A stejně jako piloti Concordu měli i piloti Tu-22 problémy s viditelností. Na rozdíl od britského letadla se však příď Tu-22 při startu a přistání neohýbala. Navíc pilot bombardéru byl posunut do předu a vychýlen poněkud do leva.

Start a přistání proto prováděl prakticky naslepo. Ovládání stroje bylo fyzicky velmi náročně. Díky počtu páček a ovládacích prvků si kokpit vysloužil přezdívku „Ježek“. Piloti menšího vzrůstu museli používat tyčku s hákem, aby na některé prvky dosáhli. Navíc Tu-22 ovládal jen jeden pilot a stroj rozhodně nepatřil k typům, který by odpouštěl chybu.

iZdroj fotografie: Pavel Adzhigildaev / Creative Commons / CC BY-SA

Láska pozemního personálu

Nejhorší pro posádku byl záchranný systém. Pilot, navigátor a bombometčík měli samozřejmě k dispozici vystřelovací sedadla. Ta se ovšem vystřelovala směrem dolů. Opustit letoun ve výškách pod 250 metrů znamenalo sebevraždu. I přesto, že byla později zavedena cviční dvoumístná verze, na které se piloti měli zaučit, typ byl po celou dobu služby značně neoblíben. Ze 311 vyrobených bylo ztraceno 56 strojů.

Tu-22 si od pilotů vysloužil přezdívku „Lidojed“, „Chyba“ nebo přívětivější „Šídlo“. V kódu NATO byl Tu-22 Blinder (Parádní). Pozemní posádky, i přes náročnou údržbu, stroj milovali, a služba u nich byla velmi prestižní a žádaná. Proč? Klimatizační a odmrazovací systém stroje pracoval s alkoholovou směsí, která byla až příliš podobná vodce a konzumovatelná. Každý stroj měl na palubě zásobu 250 litrů. O „zbytky“ se posádka a „pozemáci“ poctivě dělili, a není třeba říkat, že se směsí za letu až lékárnicky šetřilo. Proto nejznámější přezdívkou Tu-22 je „Nadzvukový nosič chlastu“.

V afrických i asijských válkách

V sovětském letectvu byly Tu-22 ve službě od roku 1962 do roku 1994, kdy byly oficiálně vyřazeny. Poprvé do akce byly nasazeny roku 1968, kdy stroje s elektronickými rušičkami kryly invazi do Československa. Ke stejnému účelu sloužily i nad Afghánistánem během stahování sovětského kontingentu v letech 1988 a 1989. Vedle SSSR Tu-22 používaly i vzdušné síly Libye a Iráku.

iZdroj fotografie: Alexander Chebanenko / Creative Commons / CC BY-SA

Libye použila svých 14 strojů ve válce s Čadem, Tanzanií a nad Súdánem. Kvůli nedostatku náhradních dílů musely být všechny Tu-22 na začátku 21. století odstaveny. Irák o všech 14 svých Tu-22 přišel již ve válce s Iránem v 80.letech.

Tu-22 patřil k rozporuplným typům. Na jednu stranu ve své době byl jedním z nepokročilejších typů. Na stranu druhou jeho technologie byla nevyzrála a vedla k mnoha nehodám. Sám Andrej Nikolajevič Tupolev označil Tu-22 za svůj nejproblematičtější typ. Později byl z Tu-22 vyvinut Tu-22M. I přes stejné označení byl tento stroj tak zdokonalen, že se jednalo v podstatě o nový typ. Ale to je již jiná kapitola.   

Zdroj: FAS