Sovětský svaz během studené války budoval velmi silná tanková vojska, která se měla prohnat západní Evropou. Snažil se vytvořit co nejlepší konstrukce.
Pokud by v západní Evropě vypukl konflikt mezi NATO a Varšavskou smlouvou, jednalo by se o masivní tankové bitvy. Alespoň tak zněla koncepce sovětských stratégů, kteří se spoléhali doslova na tisíce vlastních a masově útočících obrněnců. Bylo jim ale jasné, že i tanky vybavené pásy a silnými motory, mohou uvíznout v nějakém blátivém terénu nebo nezvládnout strmý kopec v horách. Proto se snažili přijít s nápady, někdy až absurdními, jak takovéto problémy s omezením průchodivosti tanků kvůli terénu vyřešit.
T-55 s raketovým pohonem
Jednou z takových myšlenek bylo vybavit tank pomocným raketovým motorem, podobně jako to mají někdy přetížená letadla při startu. V okamžiku, kdy by se stroj dostal do problému, například zapadl do bláta, mohl by spustit silné rakety a jejich tah by ho z bláta vytáhl. Druhou úvahou bylo, že by se v případě útoku mohly zapnout rakety, a tanky by se tak doslova prohnaly kolem nepřítele a zaskočily ho svojí rychlostí. K tomu, aby se tato myšlenka otestovala, si konstruktéři vybrali tank T-55.
Museli ale přijít na to, jak raketami rozpohybovat kolos o hmotnosti kolem 40 tun. Ne že by se v minulosti o něco podobného jiní konstruktéři nepokoušeli. Fritz von Opel například vybavil svůj experimentální závodní monopost prachovými raketovými motory firmy H. G. Cordes z Wesermünde u německých Brém, jež se zabývala výrobou signalizačních prachových raket pro lodní průmysl, už koncem roku 1927. A už v roce 1928 se svým automobilem Opel 4/12 se dvěma pomocnými raketami provedl několik experimentálních jízd.
Později ze šasi vyňal původní motor a prachových raket instaloval do vozu, který se začal nazývat RAK 1, hned dvanáct. Poháněl je střelný prach. A i když se při prvním pokusu podařilo zapálit jen sedm raket ze dvanácti, RAK 1 dosáhl i tak rychlosti 100 km/h za necelých 8 vteřin. Později se ověřilo, že maximální rychlost mohla dosáhnout až 150 km/h.
Kutil v pickupu nedopadl dobře
Ale vraťme se k ruskému tanku. Dochované záměry ukazují, že konstruktéři v SSSR na obě strany tanku instalovali několik pomocných raketových motorů na tuhé pohonné hmoty. Posádka je mohla sama zevnitř tanku zažehnout – a pak z nich vyšlehly plameny, ozval se ochromující hluk, tank dostal doslova „kopanec“ zezadu a prudce se rozjel. Možná na papíře se zdál nápad dobrý, ale v praxi to byla katastrofa. Tank, který se řídí za pomoci pásů, se v tu chvíli stal neřiditelným.
Pokud by se mu v cestě ocitla nějaká překážka, například val nebo skála, mohl se o ni doslova roztříštit. Navíc raketové motory obecně jsou citlivé na jakékoli poškození. I po zásahu obyčejným nepřátelským puškovým projektilem mohlo dojít k poškození jejich pláště či spalovací komory a pokud by to posádka nevěděla, mohla se při spuštění raket místo pohybu vpřed odpálit do nebes.
Traduje se, že v USA jeden kutil zakoupil v 70. letech minulého století od vojenské správy vyřazenou leteckou raketu (pochopitelně bez hlavice), upevnil si ji na ložnou plochu svého pickupu a na dlouhé přehledné cestě uprostřed roviny jako stůl ji sám za volantem zažehl. Jenže cesta mířila do hor a na téměř vznášejícím se pickupu po zhruba 20 kilometrech raketa ještě nedohořela. Ale na silnici byla zatáčka… Inu, pro kutila to nedopadlo dobře.
I v tehdejším SSSR pochopili, že pomocný pohon tanků raketami je poněkud fantaskní projekt, a tak se od něj nakonec upustilo. Pokud by se rozvíjel, možná by se některé problémy podařilo vyřešit, ale velení sovětské armády usoudilo, že by to bylo nejspíše velmi nákladné, a nechtělo dále s nápadem s nejistým výsledkem pokračovat. Navíc v okamžiku, kdy byl potenciálně více nebezpečný vlastní posádce než nepříteli.
Tank s motory z proudového letadla
Jiným pokusem bylo nainstalovat do tanku letecký proudový motor. Konstruktéry neodradilo ani velké riziko nasátí různých předmětů ze země, hlíny a prachu, když by proudový motor pracoval třeba na maximální výkon. Nakonec se jejich nápad přece jen realizoval v podobě namontovaných dvou leteckých motorů z letounu Jak-40 do lehkého obojživelného tanku PT-76.
Tento koncept byl technicky o něco životaschopnější než pomocný raketový pohon. Ukázalo se, že takový tank může při zapnutých tryskových motorech vyjet i příkré stoupání. Ovšem instalace dvou proudových motorů do tanku byla velmi složitá a nákladná. Nástavba, kterou si to vyžádalo, byla navíc velmi zranitelná, což významně snižovalo bojovou hodnotu stroje. A o spotřebě paliva snad ani není třeba hovořit.
Myšlenka na superrychlé tanky v Sovětském svazu ale nezanikla. Nakonec se v 70. a 80. letech rozvinula do projektu tanku T-80, jenž byl poháněný plynovou turbínou. Podobnou cestou ale tehdy šli i západní konstruktéři tanků. Tanky T-80 na silnici mohou s tímto pohonem dosahovat rychlosti až 80 kilometrů v hodině. Tato rychlost si ale vyžádala svoji daň, kterou je vysoká spotřeba pohonných hmot.
Tanky T-80 jsou proto známé svojí nenasytností a nízkým dojezdem. A tak například později Ukrajina do své verze T-80 nainstalovala zpětně vznětový motor, který sice tanku neumožňuje takovou rychlost, ale z komplexního pohledu se ukázal jako lepší řešení.