Století výsadkářů bylo plné vítězství a proher. Výsadkáři bojovali a umírali na všech frontách a o hrdiny nebyla nouze.
Výsadkové jednotky patřily od svého počátku k těm elitním. Muži, kteří se k nim hlásili, museli být nejen fyzicky zdatní, ale museli mít i notný kus inteligence, aby zvládli složité úkoly, jež se po nich budou požadovat. Přesto nebylo vždy nasazení „paragánů“ bezproblémové, naopak. Nepovedených akcí mají za sebou více než dost.
Pod kupolí padáku
Přestože s návrhem prvního padáku přišel již Leonardo da Vinci kolem roku 1480, skutečně moderní padák použitelný při seskoku z letadla představil italský vynálezce Pino až roku 1911. Během velké války se v letectvu padáky nepoužívaly. Důstojníci měli představu, že piloti a posádky letadel by ze svých strojů „dezertovali“ bez boje. Tato domněnka stála život mnoha desítek tisíc mužů.
K prvnímu výsadku došlo až na konci velké války na italské frontě. V noci z 8. na 9. srpna 1918 za klíčovým městem Vittorio Veneto seskočil z letadla Savoia-Pomilio SP.4, letícího ve výšce 487 metrů, poručík elitních jednotek Arditi Alessandra Tandura. Jeho úkol byl stejný, jako mají jeho následovníci i dnes. Provádět výzvědnou činnost a sabotáže. Obojí Tandura zvládl na jedničku.
V meziválečném období se myšlenka výsadkových jednotek uchytila především v totalitních státech. Největší a nejpokročilejší výsadková vojska měl Sovětský svaz, kde se parašutismus stal doslova národním sportem. Proslavení němečtí Fallschirmjäger, kteří byli známí i jako Zelení ďáblové, vznikli až v roce 1935. Československá armáda o vzniku výsadkové jednotky uvažovala, ale okupace Německem přišla dříve.
Velká vítězství a pády
Poprvé byly výsadkové jednotky nasazeny během tažení proti Norsku a Dánsku na jaře 1940, kdy obsadily klíčová letiště. Skutečná sláva a drtivé úspěchy však přišly s tažením proti Belgii a Francii, kdy parašutisté obsadili belgickou pevnost Eben Emael a řadu strategických mostů. V roce 1941 pak došlo k jejich největšímu nasazení při dobytí Kréty. Jednalo se však o Pyrrhovo vítězství. Ztráty byly ohromné a Hitler další podobné akce zakázal.
Ve Velké Británii začaly vznikat výsadkové jednotky až na začátku války. Jejich součástí byli i naši vojáci. Neslavnější operací našich výsadkářů byla samozřejmě operace Anthropoid, tedy atentát na Reinharda Heydricha. Britové provedli celou řadu menších operaci malých parašutistických komand, především ve Francii a Norsku, kde se zaměřili na výrobu těžké vody.
Do války se zapojili výsadkáři i na východní frontě, kde je Sověti nasadili například při přechodu Dněpru v roce 1943. Největšího a nejúspěšnějšího nasazení se výsadkáři dočkali během dne D v roce 1944. Již o několik měsíců později je ovšem čekala i největší katastrofa. Operace Market Garden, provedená v září 1944, měla za cíl Spojencům otevřít cestu do Německa, ale skončila totální porážkou. Jednalo se o poslední velké vítězství Německa ve válce.
Do dnešních dnů
Poučení ze 2. světové války bylo jednoznačné. Údery malých záškodnických jednotek v týlu mohly nepřítele značně zaměstnat. Velké operace jako Market Garden nebo přechod Dněpru končí katastrofou, pokud za včas nepřijde podpora vlastních pozemních sil. To se ostatně potvrdilo i během operací studené války.
Zatímco bitva o Dien Bien Phu roku 1953 skončila absolutní katastrofou, obsazení Suezského průplavu britsko-francouzskou operací s podporou námořního výsadku slavilo úspěch. Především v SSSR se pak vyvíjela lehká obrněná vozidla jako ASU-57 nebo ASU-85, která měla výsadkáře podpořit. Vozidla se však černě zapsala do naší historie, když se roku 1968 podílela na invazi do Československa.
V současné době se například naše armáda soustředí na výsadkové síly jako jednotku speciálních sil. Konkrétně 43. výsadkový pluk tvoří sílu okamžité reakce. Jsou stále ještě země, které se pokouší o masové nasazení výsadkářů. A stále platí, že bez podpory se výsadek dlouho neudrží. To se potvrdilo i v bojích o letiště Hostomel letos v únoru, kdy ruské síly bez podpory prakticky vykrvácely.