Střelci na palubách vrtulníků. Tvrdě prověřeni Vietnamem, Afghánistánem a řadou dalších konfliktů

V současnosti tvoří střelci větší část osádek vrtulníků. Stroje byly poprvé vojensky nasazeny Američany v Barmě roku 1944, přičemž vyzbrojené prvně použili Francouzi za války v Alžíru. Ta byla nápadně podobná konfliktům nízké intenzity v Iráku a Afghánistánu. Francouzi vyzbrojili jak importované americké typy, tak Alouette vlastní výroby kulomety, lafetovanými v bočních dveřích. Výsadkáři a příslušníci cizinecké legie s jejich pomocí získali řadu bojových úspěchů. Válkou vrtulníků se stal Vietnam.

Střelci na palubách vrtulníků

Americké ozbrojené síly průběžně vyzbrojily řadu typů svých vrtulníků, především UH-1 kulomety a automatickými granátomety. Navíc zavedly do výzbroje první bitevní vrtulník AH-1 Huey Cobra. Tím se palubní střelci rozdělili na dvě samostatné skupiny. První jsou obsluhy zbraní lafetovaných obvykle ve dveřích, oknech nebo na nákladních rampách víceúčelových a transportních vrtulníků. Druhou skupinu tvoří střelci či operátoři integrálního zbraňového systému bitevního vrtulníku.

Cílem bitevních vrtulníků byly v 80. a 90. letech především tanky a další obrněná technika, až ve druhém pořadí pěší jednotky a přímá palební podpora vlastní pěchoty nebo výsadkářů. Již v průběhu války ve Vietnamu řada odborníků poukazovala na to, že z hlediska spektra použití podle měnící se situace na bojišti a potřeb bojujících jednotek jsou výhodnější vyzbrojené víceúčelové vrtulníky.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Jejich reprezentantem byl především UH-1 Iroquis, který bychom mohli také zařadit mezi nesmrtelné létající stroje, neboť poprvé vzlétl roku 1959. Právě piloti a střelci UH-1 se stali uznávanými hrdiny války ve Vietnamu. Nejenže pod palbou protivníka vysazovali příslušníky aeromobilních jednotek, ale také byli v mnoha případech jejich zachránci před drtivou početní převahou nepřítele v nepřehledném terénu.

Střelci z UH-1 se stali často základním faktorem aktuální palebné podpory vysazeného pěšího družstva. Shora totiž měli obvykle lepší rozhled po bojišti, a tak mohli včas eliminovat protivníkovy manévry pohybem i palbou. V podstatě lze říci, že se stali přímými účastníky boje pěších jednotek, působícími ve vyšším patře prostoru boje.

Afghánistán a další zkušenosti

Dalším bojištěm, kde se osvědčila mimořádná odvaha palubních střelců vrtulníků, se stal Afghánistán. Bez ohledu na ideologická klišé minulosti i současnosti můžeme tuto válku označit jako první velkou válku v boji proti mezinárodnímu terorismu, reprezentovanému středověkou zaostalostí a islamistickou narkomafií. Sovětský svaz poněkud zaspal za USA ve vývoji a výrobě bitevních vrtulníků.

Tak vznikl sice oficiálně bitevní, ale v praxi hybridní typ Mi-24. Má výzbroj na úrovni bitevního vrtulníku, tvořenou buď otočnou věžičkou s rotačním kulometem, nebo dvojicí pevných automatických kanonů na přídi a různou kombinací výzbroje nesené pod křídly. V trupu může přepravovat šestičlenné pěší družstvo. Experti NATO se mu celá léta posmívali, protože byl těžší a měl horší manévrovací schopnosti než Cobra.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

V současnosti však nešetří slovy chvály. Víceúčelovost je totiž důležitým faktorem konfliktu nízké intenzity, přičemž tam klesá bojová hodnota Cobry, specializované především na boj s tanky. Hind se osvědčil v posledních 20 letech především na bojištích v Africe. Rovněž sovětští odborníci došli při analýze války v Afghánistánu ke zjištění, že víceúčelové transportní vrtulníky opatřené výzbrojí mají vysokou bojovou hodnotu.

V Afghánistánu se osvědčily transportní Mi-8 a jejich modernizovaná verze Mi-17, vybavené kulomety v bočních dveřích a raketomety na závěsech nebo křídlech po stranách trupu. U nejnovější verze Mi-171, kterou zavedlo do výzbroje i naše letectvo, je možno umístit střelce s kulometem také na sklopnou záďovou rampu.

Palubní střelci na současných bojištích

Žhavou realitou služby současných palubních střelců se staly Irák a Afghánistán. Permanentním bojištěm je rovněž Palestina. Palubní střelci jsou na současném bojišti vysoce ohroženým druhem. Ve víceúčelových vrtulnících působí nekryti ve dveřích a oknech. Ochranu jim může v některých případech poskytovat doplňkové pancéřování trupu v prostoru jejich stanoviště. Tloušťku pancéřování však nelze zvyšovat do nekonečna a nelze jím vybavit celý vrtulník.

V takovém případě by se ani nevznesl. Chráněny jsou obvykle podlaha a sedačky v prostoru pilotů, nádrže, motory, reduktory rotorů a částečně stanoviště střelců. Dveře a okna však představují poměrně velký cíl. Proto jsou palubní střelci, stejně jako kdysi střelci amerických létajících pevností za druhé světové války, vybaveni neprůstřelnými vestami a helmami. Avšak i ve srovnání s palubními střelci před 60 lety jsou v nevýhodě. Vrtulníky létají pomaleji a níže než tehdejší bombardéry.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Díky tomu vzrůstá pravděpodobnost zásahu palbou ze země. Ta může být vedena z automatických pušek, samopalů a kulometů. Opakovaně byl zaznamenán i případ poškození nebo sestřelení vrtulníku pancéřovkou RPG-7. Nebezpečným protivníkem vrtulníků jsou původně sovětské velkorážné kulomety DŠK ráže 12,7 mm. Tyto téměř muzeální zbraně z počátku druhé světové války mají drtivý účinek v cíli.

Jelikož je boj veden na vzdálenost řádově ve stovkách metrů, dokážou prorazit ve většině případů i přídavné pancéřování víceúčelových vrtulníků. Běžnou konstrukcí trupu prolétají jako nůž máslem. Pro zajímavost lze uvést, že starší americký obrněný transportér M113 s pancéřováním z tvrzených hliníkových slitin prostřelí z boku naskrz. V neposlední míře lze proti vrtulníkům použít i protitankové řízené střely a výzbroj bojových vozidel pěchoty.

Problém s ostrými manévry vrtulníků

Velkorážným kulometům úspěšně konkurují přenosné protiletadlové komplety Strela 2, Igla a Stinger. Osvědčily se za války v Afghánistánu. Jejich hlavice sledují teplo emitované motory letounů a vrtulníků. Současné vrtulníky mají sice směšovače, které ochlazují spaliny vycházející z turbín, ale přežití po odpálení především Igly nebo Stingeru je i tak ruskou ruletou. Možnosti přežití vrtulníků zvyšují tři faktory. Především senzory, které detekují odpálení rakety a varují osádku.

Piloti se mohou ostrým manévrem, ukrytím za les, budovu nebo terénní nerovnost zachránit před zásahem. Dále mohou zmást hlavici rakety odpálením dipólů, fakticky světlic, jejichž slož vydává větší teplo než motor vrtulníku. V neposlední řadě přispívají k vysoké pravděpodobnosti přežití vrtulníku palubní střelci. Za letu sledují okolí po stranách a vzadu, takže mohou včas odhalit napadení a zahájit palbu proti postavením kulometníků či střelců s přenosnými protiletadlovými komplety.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Určitým problémem jsou pro palubní střelce ostré manévry vrtulníku. Díky působení odstředivé síly doslova vlají za rukojeťmi kulometů. Proto jsou obvykle připoutáni ke konstrukci trupu popruhy, avšak ty mohou omezovat volný pohyb. Setrvačnost působí také na kulomety, přičemž k narušení zamíření na cíl stačí více či méně plná, tedy různě hmotná schránka s nábojovým pásem. I výměna prázdné schránky s municí za plnou je při letových manévrech kaskadérským kouskem, k němuž je potřeba značná fyzická síla.

Střelec se v takovém případě nemůže držet a doslova visí v popruzích nad propastí. Palubní střelci plní v současnosti jak ofenzívní, tak defenzívní úkoly. Podporují palbou výsadek pěchoty a kryjí její zpětné nasednutí do vrtulníku. Za letu napadají cíle na zemi. V současné době provádějí vrtulníky doprovody jak leteckých, tak pozemních transportů, které jsou nejčastějším cílem teroristických útoků. Současná praxe bojové činnosti potvrzuje důležitost a účinnost aeromobilních operací. V jejich rámci se vyznamenávají právě palubní střelci vrtulníků.