Mohl být Čejen lepší než Apač? Bitevní helikoptéra AH-56 Cheyenne předběhla dobu o 50 let. Co ji sestřelilo?

V 60. letech 20. století probíhal v celém světě intenzivní vývoj vrtulníků. Americká armáda nechtěla stát na druhé koleji. Navíc rozšiřující se konflikt ve Vietnamu potřeboval nová a inovativní řešení. A takovým řešením se měla stát nová bitevní helikoptéra. Před více než 50 lety tak vznikl stroj, který dosud nemá obdoby. Proč zůstal jen v prototypu?

Souboj leteckých výrobců v USA

Roku 1964 vyhlásila americká armáda soutěž na novou bitevní helikoptéru. Do té se přihlásili mimo jiné dva letečtí giganti: Sikorsky a Lockheed. Zatímco Sikorsky byl specialistou na vrtulníky, Lockheed dosud nepostavil ani jeden. Proto možná přišel s koncepcí, která byla v 60. letech jako z vědeckofantastického filmu – a soutěž roku 1965 překvapivě vyhrála. Armáda objednala deset prototypů. Ale jako určitou pojistku, označovanou jako „dočasné řešení“, také deset prototypů konkurenčního Bell AH-1 Cobra.

Cobra poprvé vzlétla už 7. září 1965. Zato první let Lockheedova CL-840, s vojenským označením AH-56, se uskutečnil až 21. září 1967. V lednu 1968 armáda podepsala se společností Lockheed na základě dosaženého pokroku při letových zkouškách novou výrobní smlouvu na realizaci výroby dalších objednaných prototypů. Ale zřejmě to bylo v případě AH-56 příliš brzy, i když ve stejné době (od roku 1967) AH-1 Cobra již úspěšné létaly ve Vietnamu.

Fatální havárie v březnu 1969, technické problémy a překročení plánované hmotnosti naopak opozdily vývoj vrtulníku Cheyenne dosti znatelně proti plánu, což nakonec přineslo zrušení výrobní smlouvy dne 19. května 1969. Ale Lockheed se nevzdával a vzápětí získal slib armády, že program etapou dalšího vývoje může dál pokračovat. Co bylo na Lockheedově konstrukci tak zvláštní? V první řadě koncepce stroje. V dosud vyráběných strojích vyjma AH-1 seděla posádka vedle sebe.

iZdroj fotografie: Public Domain

Konstruktéři Lockheedu posadily posádku za sebe do bohatě proskleného kokpitu. Navíc pilot byl jen jeden z nich. Druhý byl operátor zbraní. Toto rozdělení práce zefektivňovalo úkoly obou členů posádky a zvyšovalo bojovou hodnotu vrtulníku. I pohon stroje, který byl označen jako AH-56 Cheyenne, byl unikátní. AH-56 měl vedle neobvyklého pevného čtyřlistého rotoru a stabilizační vrtule ještě na konci ocasu tlačnou vrtuli a na bocích trupu velká křídla. Tlačná vrtule vrtulník nejen ještě více stabilizovala, ale dodávala mu i rychlost.

Pomocná křídla generovala při dopředném letu velkou rychlostí až 80 % vztlaku, což výrazně odlehčovalo hlavní rotor. Pro konstrukční řešení s tlačnou vrtulí se používá označení „compound helicopter“, tj. kombinovaný vrtulník, protože při dopředném letu se část výkonu motoru přenášela na třílistou tlačnou vrtuli, která namísto hlavního rotoru zajišťovala podstatnou část tahu při ustáleném vodorovném letu. Vše to bylo, a je třeba říci, že mnohé dosud je, na vrtulnících dodnes poněkud neobvyklé. Ne nadarmo se i dnes o AH-56 říká, že šlo o nejlepší vrtulník století.

Střelec na otočné sedačce

Výška AH-56 byla 4,18 metru, délka trupu byla 16,63 metru, s otáčejícím se rotorem pak 18,44 metru, průměr samotného rotoru činil 15,62 metru. Šířka trupu s křídly (bez hlavního rotoru) dosahovala 8,14 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 5 541 kilogramů. Maximální startovní hmotnost pak činila 11 739 kg. Srdcem Cheyenne byl turbohřídelový motor General Electric T64-GE-16 s výkonem 2 930 kW (3 984 koní).

Výkony jsou i dnes imponující. Deklarovaná maximální rychlost byla 398 km/h, cestovní stále vynikajících 362 km/h. Vrtulník ale zvládal ve střemhlavém letu i 454 km/h, ale to už hrozilo mechanické poškození převodů a náhonů. Dostup statický byl 6 100 metrů, dynamický (po rozhodnu na maximální rychlost v nižší výšce) dokonce až 7 925 m, dolet byl na vrtulník fenomenálních 1 971 kilometrů bez přídavných nádrží. Stoupavost u země činila 15,2 m/s.

iZdroj fotografie: William Pretrina / Creative Commons / CC BY-SA

Unikátní byla i výzbroj. Na přídi se nacházela operátorem ovládaná věž, která mohla být osazena rotačním kulometem M134 Minigun s 11 750 náboji, zkoušel se i Minigun NATO XM 196, napevno se počítalo i s granátometem M129 se 780 kusy munice. Věž se otáčela v rozsahu 100° na obě strany. Zaměřování prováděl operátor pomocí unikátního optického systému, jenž byl napojen na křeslo operátora – a ten se otáčel spolu s věží, takže kam mířily jeho oči, mířila i zbraň.   

Pod trupem byla druhá věž s 30milimetrovým kanónem XM140 s 2 400 náboji, která se otáčela v rozsahu 360°. Obě věže měly mechanické zábrany proti zásahu vlastního stroje. Na šesti pylonech pod křídly a trupem pak Cheyenne mohl nést čtyři řízené protitankové střely BGM-71 TOW, dvě přídavné nádrže nebo 19 neřízených raket ráže 70 milimetrů. Pilot měl na přilbě zaměřovač těchto střel a oba členové posádky byli vybaveni noktovizorem. Stroj byl vybaven i radarem.

Cena sestřeluje AH-56?

Do roku 1969 bylo vyrobeno 10 prototypů, u nichž se postupně řešilo 11 technických problémů, které odborníci armády našli u prvního prototypu. Letové vlastnosti AH-56 byly skvělé. Vrtulník se dokázal udržet na místě i při protivětru 50 km/h. Při testech byl tak rychlý, že mu doprovodné stroje Bell UH-1 Iroquois s přístroji nestačily a musely být nahrazeny rychlejšími stíhačkami P-51 Mustang z 2. světové války. Při zkouškách dokázal letět i rychlostí 407 km/h.

Bohužel, program postihla katastrofa. V březnu 1969 se při rychlém letu stroji rozkmital rotor a ten se zasekl do ocasu. Ve zříceném stroji zahynul pilot. V té době armáda USA tak trochu dumala, co má s novým vrtulníkem vlastně udělat. Válka ve Vietnamu skončila a armáda měla ve výzbroji Bell UH-1 Iroquois a AH-1 Cobra, které jí plně vyhovovaly a jejich provoz byl levnější a z hlediska potřebné logistiky snazší. Také začala uvažovat, že konvenční dvoumotorový vrtulník hlavně potřebuje více než další specializovaný bitevní stroj.

iZdroj fotografie: Public Domain

A tak byla nehoda pro armádu záminkou pro pozdržení a nakonec i zastavení projektu, který oficiálně skončil 9. srpna 1972. Udaný důvod byla přílišná složitost a nepotřebnost stroje. Svojí roli hrála pochopitelně i cena. Jeden Lockheed AH-56 Cheyenne vyšel na tehdejších 500 000 USD (dnešních 94,5 milionu Kč). To bylo na „spotřební zboží“, jak se na vrtulník armádní velitelé dosud dívali, velmi mnoho.  

Pro srovnání stihačka McDonnell Douglas F-4 Phantom II tehdy vyšla na „pouhých“ 1,9 milionu USD (365 milionů Kč). Lockheed chtěl koncepci využít aspoň při konstrukci civilního stroje pro 30 osob, navrhl civilní verzi Cheyenne jako CL-1026, ale ta zůstala jen na papíře. A tak se pouze v muzeích dodnes zachovaly čtyři kusy revolučního, ale zapomenutého AH-56.

Konspirační teorie kolem AH-56

A pro milovníky konspiračních teorií něco k zamyšlení. Program AH-56 Cheyenne byl oficiálně ukončen dne 7. srpna 1972, krátce poté, co Lockheed vyřešil všechny technické problémy stroje a problémy s řiditelností a stabilitou, na které zkušební komise armády neustále poukazovala. Její stanovisko nebylo úplně pravdivé, protože v tomto směru se při dodatečných zkouškách (až po ukončení programu!!!) prokázalo, že pravdu neměla.

Stroj však koncepčně zastarával v oblasti výzbroje a vybavení, vše u něj zatím fungovalo v analogovém režimu, ale ve světě klepala na dveře digitalizace. Analýza další přestavby AH-56 v tomto směru údajně poukazovala na značné navýšení nákladů. Ať už bylo oficiálním důvodem ukončení programu AH-56 cokoli, je třeba konstatovat, že vzápětí americká armáda za osm dní, tj. 17. srpna 1972, slavnostně vyhlásila nový program pro vývoj a výrobu pokročilého bitevního vrtulníku, který nazvala AAH.

Lockheed nabídl CL-1700, upravenou verzi Cheyenne se dvěma motory a vynechal tlačnou vrtuli, bez úspěchu. Dítětem tohoto programu byl pak známý Hughes AH-64 Apache. No, a včíl mudruj, jak říkali naši předkové…