Strategie Sovětského svazu spoléhala za druhé světové války na masivní nasazení dělostřelectva. Disponoval mnoha kusy děl, některá byla ve své době špičková.
Během druhé světové války potřebovala Rudá armáda kvalitní a silné dělostřelectvo. V roce 1943 se jejímu průmyslu podařilo vyrobit novou houfnici, která kombinovala díly některých starších sovětských systémů. Zbraň dostala označení D-1 M1943. Vyráběla se i několik let po válce a některé země ji mají ve výzbroji dodnes. Nyní se zdá, že po velkých ztrátách na Ukrajině se zbraň ze skladů rozhodlo vytáhnout i Rusko.
Zbraň je minimálně 73 let stará
Napovídají tomu fotografie na sociálních sítích mapující pohyb zbraní v rusko-ukrajinském konfliktu, které ukazují nákladní automobil táhnoucí tuto houfnici. Údajně jde o snímek z Luhanské oblasti ze začátku října. Jelikož výroba těchto zbraní probíhala v letech 1943 až 1949, bude nejméně 73 let stará. To je nejspíše rekord mezi těžkými zbraněmi v konfliktu. Ovšem ne absolutní, protože zaznamenány byly pušky Mosin-Nagat nebo kulomety Maxim.
Sovětský svaz se dostal na začátku války do prekérní situace, když v roce 1941 skončil výrobu houfnic M-10 ráže 152 milimetrů. Ráže této velikosti jsou výhodné, protože jsou dostatečně silné, ale zároveň děla ještě nejsou tak těžká a lze s nimi manipulovat. Jenže Sověti v roce 1942 houfnice této ráže nevyráběli. Konstrukční kancelář F. F. Petrova však přišla s velmi geniálním nápadem, a to zkombinovat hlaveň starší M-10 a lafetu moderní výkonné houfnice M-30 ráže 122 milimetrů.
Lehká houfnice se snadnou manipulací
Jelikož byly hlavní součásti děla okamžitě k dispozici, mohlo se velmi rychle začít s výrobou. Lafeta byla původně určena pro menší děla, a proto se musela upravit. Hlaveň dostala mohutnou úsťovou brzdu s dvojitou přepážkou, která velmi účinně mírnila zpětný ráz. Použitím lehké lafety se docílilo i nízké hmotnosti, tedy 3,6 tuny. Obdobné zbraně v jiných armádách tehdy vážily přes 5 tun. Sovětským dělostřelcům to značně ulehčovalo manipulaci. K boji šla houfnice připravit do 2 minut.
Na zpevněné cestě mohl jet nákladní vůz s dělem ve vleku rychlostí až 40 kilometrů v hodině, v terénu 10 kilometrů v hodině. Jedinou nevýhodou zbraně byl kratší dostřel, který činil 12,4 kilometru. Pro srovnání, německá houfnice 15 cm sFH 18 dostřelila do vzdálenosti 13 125 metrů. Rychlost střelby D-1 je až 4 rány za minutu. Využívá několik typů střeliva – vysoce explozivní, HEAT nebo průbojné. Úspěšně byla nasazována proti pěchotě, avšak i proti betonovým bunkrům.
Do roku 1949 bylo vyrobeno více než 2 800 děl D1. Z výzbroje sovětské armády se houfnice vyřadila v polovině 70. let. Získala ji řada sovětských spojenců. Použita byla například v arabsko-izraelských konfliktech nebo ve střetech mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Ve výzbroji ve 21. století zůstala třeba v Afghánistánu, na Kubě, Vietnamu a dalších zemích. V případě nasazení na Ukrajině se může projevit hlavně její krátký dostřel. Bude muset být blízko frontě a v případě jejího objevení může být snadno zničena odvetnou palbou.