Domů
Historie
Projekt Liberec prvních nacistických letců kamikaze. Pilotované střely V-1 měly zvrátit prohranou válku

Projekt Liberec prvních nacistických letců kamikaze. Pilotované střely V-1 měly zvrátit prohranou válku

Ing. Ivo Pujman

25. října 2022

Zoufalá situace nacistického Německa vedla k celé řadě šílených projektů. Fi-103R patřila mezi nejhorší.

i Zdroj fotografie: Clemens Vasters / Creative Commons / CC BY

V roce 1944, krátce po Dni D, bylo zahájeno ostřelování Velké Británie a později cílů na kontinentě střelami V-1. Němečtí inženýři tuto střelu vyvinuli jako nositelku nové a nekonvenční metody úderu na nepřítele. Poprvé na světě byly vlastně nasazeny sebevražedné programovatelné drony v masovějším měřítku.

První útoky V-1 byly zoufale nepřesné

Létající puma Fieseler FZG-76, později Fi-103, která byla známá jako V-1, byla jednou ze zbraní navržených pro letecké údery na cíle v Británii. V dané době bombardovací jednotky pilotovaných strojů Luftwaffe byly již v té době zcela bezmocné tváří v tvář naprosté vzdušné převaze Spojenců a Hitler a jeho kohorta hořela snahou Britům masové bombardování nějak oplatit. Vznikla tak V-1, jež byla brzy po jejím nasazení v roce 1944 v Británii známá jako „buzz bomb“ – bzučící bomba, kvůli charakteristickému zvuku doprovázejícímu pracující pulsační tryskový motor.

Její nasazení však nepřineslo pro Německo žádoucí výsledek. Jedním z mnoha problémů létající bomby bylo, že byla tak nepřesná, že V-1 někdy minuly cíl i tak velký jako Velký Londýn, který pokrývá stovky čtverečních mil. Dosti často se stávalo, že přeletěly celé město, obvykle se zřítily daleko za ním. Naprostá náhodnost výběru cílů útoků sice přispěla k terorizování civilního obyvatelstva v Británii, ale vojáci pochopitelně požadovali větší přesnost. Vrchní velení Luftwaffe ale muselo vyhodnotit přesnost zásahů střel V-1 jako slušně řečeno velmi malou.

Fi-103R

Aby se zvýšila přesnost a účinnost ostřelování Británie, jako nejrychlejší řešení bylo navrženo použití pilotovaných střel. První pokus o pilotovanou létající pumu skončil neúspěchem, když byl při testech použit stíhací letoun Focke Wulf FW-190. Přetížená stíhačka byla příliš zranitelná a díky dodatečné hmotnosti bomby byla výrazně pomalejší a mnohem méně obratná na to, aby za letu k cíli dokázala uniknout protivníkovým záchytným stíhačkám.

A byl to právě Hauptsturmführer (kapitán SS) Otto Skorzeny, jenž se proslavil po své odvážné záchraně Benita Mussoliniho ze zajetí v italských Alpách, kdo údajně navrhl upravit létající bombu V-1 na pilotovanou verzi. FZG-76 v té době prokázal celkem vysokou rychlost a mohlo ho ohrozit jen málo stíhaček s pístovým motorem, a přitom unesl hlavici o hmotnosti téměř jedné tuny. S pilotem by toto letadlo dokázalo při manévrování za maximální rychlosti s velkou pravděpodobností unikat nepřátelským stíhačkám a následně najít jakýkoli cíl.

Bez ohledu na to, jak malý cíl by to byl, dokázal by s větší přesností na něj dopravit onu téměř tunu výbušnin, což by s největší pravděpodobností vedlo k jeho zničení. Proto pro tento typ útoků na malé a silně bráněné cíle měly být upraveny střely V-1 se silnějším motorem a vybavené kabinou pilota. Oficiálně nemělo jít o sebevražedné útoky, při výcviku měli jejich pilotům instruktoři tvrdit, že jen navedou letoun na cíl a zachrání se výskokem padákem. To byla oficiálně prezentovaná verze.

Projekt Liberec dostává pevné obrysy

Pilotovaná verze Fi-103 neboli původně FZG-76 již existovala, i když vznikla výhradně pro testování. První prototypy létající FZG-76 /Fi-103 měly totiž mnoho problémů se stabilitou za letu. Velké procento zkušebních Fi-103 krátce po vypuštění okamžitě havarovalo. Známá pilotka Hanna Reitsch, pilotka, která se proslavila jako plachtařka před 2. světovou válkou a stala se oblíbenkyní samotného Hitlera, byla proto v Rechlinu a v Peenemunde pověřena provedením zkušebního letu pilotovaného FZG-76 za účelem vyhodnocení stability stroje.

Reitsch byla první žena v Německu, která měla čestnou hodnost kapitána Luftwaffe a byla také vyznamenána Železným křížem první třídy, mimo jiné i za testování experimentálního vrtulníku Fa-61 v polovině 30. let 20. století. Nyní dostala za úkol zjistit, co přesně je na FZG-76 špatně a co by se mělo udělat, aby se problém napravil. Upravená létající puma s Hannou Reitsch v kokpitu byla vypuštěna ve vzduchu z podvěsu dvoumotorového bombardéru Heinkel He-111H v roce 1943.

Fi-103R

Výsledky tohoto jejího velmi komplikovaného letu ale nakonec splnily očekávání a po jejím návrhu úprav se z Fi-103 stal poměrně spolehlivý bojový prostředek, aby mohl být vzápětí konečně nasazen do vzdušné ofenzívy proti Británii. Projekt vývoje, výroby a nakonec i nasazení bojové pilotované střely V-1 dostal krycí název Reichenberg – Liberec. Projekt byl sice nejprve nazván „Selbstopfer“, což v překladu znamená „sebeobětování“, to ale vyznělo příliš zlověstně, a tak byl název rychle změněn na ono „Reichenberg“.

Konstruktéři dali kokpitové verzi stroje oficiální název Fi 103R. Šlo ve skutečnosti stále jen o upravenou klasickou střelu s plochou dráhou letu V-1. Fi 103R měl nahradit chybějící a v dané době už nebojeschopnou bombardovací složku Luftwaffe, protože kromě několika revolučních strojů Arado Ar-234 už Německo nemělo bombardér, který by zvládl splnit úkol a bombardovat Spojence i v podmínkách jejich naprosté vzdušné převahy. A protože pilotovat Fi-103R měl být schopen i rychle vyškolený pilot, vypadala tato myšlenka dosti přitažlivě.

Jak stroj vypadal a jak měl útočit

Samotná pilotovaná verze střely V-1 vznikla zabudováním pilotní kabiny s klasickým řízením na místě jedné tlakové nádrže se vzduchem. Pilot seděl v běžném pilotním sedadle a k ovládání letadla používal konvenční knipl a pedály směrového řízení. Přístroje před ním se skládaly z výškoměru, rychloměru, hodin a několika dalších různých ukazatelů, jako je třeba variometr apod., a spínače, který odjišťoval výbušnou hlavici v přídi. Kabinu kryl jednodílný překryt s čelním pancéřovým sklem, odklápěný jako celek vpravo.

Letouny měly být odpalovány z mateřských nosičů Heinkel He 111H. Protože po startu nebylo možné vlézt do kokpitu Reichenbergu, který byl zavěšen pod levým křídlem Heinkelu, pilot V-1 se musel nasoukat do maličkého kokpitu létající bomby ještě na zemi před vzletem nosiče. Když se Heinkel dostal do blízkosti cíle, pilot Reichenbergu nastartoval pulzní proudový motor. Mezi cíle vybrané pro Reichenberg patřily mosty, lodní doprava, malá, ale životně důležitá zařízení a vojenské základny, jež by mohly být příliš silně bráněny na útok konvenčního letadla.

Fi-103R

Heinkel by se vyšplhal do výšky asi 6 000 metrů a po získání souhlasu pilota Reichenberga by pilotovanou Fi-103R odhodil. Pilotovaná verze střely V-1, respektive Fieseler Fi 103R Reichenberg IV, nebo též Fi-103A-1Re 4, byla ve skutečnosti od počátku určená pro sebevražedné útoky údajně i na spojenecká letadla, hlavně ale na pozemní vybrané cíle. Program sebevražedných letů měl být realizován na konci války v roce 1945. Samotná střela Fieseler Fi 103R Reichenberg IV byla konstrukční filosofií téměř identická s japonskou Yokosukou MXY7 Okha.

Rozdíl byl v tom, že kokpit japonského pilota byl přišroubován, což bránilo jejímu pilotovi vyskočit za letu, přičemž neměl ani padák. Kokpit v německé střele dával aspoň teoretickou šanci na únik, i když by v praxi šlo o neproveditelný úkon. Oficiálně německé vojenské úřady používaly pro útok pomocí V-1 s pilotem termín „narážení“, nicméně naděje pilota dostat se včas a bezpečně z kabiny pilotované V-1 prakticky neexistovala. Kryt kokpitu byl umístěn těsně pod vstupem vzduchu do pulsačního reaktivního motoru.

Kryt kabiny byl navíc odklopitelný pouze o 45 stupňů, což znemožňovalo rychlé opuštění kabiny. Pozdější vyrobené kusy kabinu podle fotografií odsouvaly silou paží pilota dopředu, což opět při letu maximální rychlostí nebylo proveditelné. Společně s rychlostí 700 až 850 km/h při závěrečné fázi útoku na cíl to dávalo pilotovi jen minimální šanci na úspěšnou záchranu. Vždyť i jen pouhé testování pilotované Fi-103R nepřežili ze sedmi pilotů dva, další skončili v nemocnici a ve zdraví zkoušky přežila jen Reitsch.

Zkoušky, vznik a zánik sebevražedné letecké jednotky

První zkoušky létající pumy Reichenberg, které začaly v září 1944, nebyly totiž příliš slibné. Byly vyrobeny dva zkušební dvoumístné exempláře, jež měly kabinu jednak před motorem a druhou v přídi místo výbušné nálože. Byly bez motoru a oba stroje byly ztraceny během svého prvního letu. Protože pro provádění zkušebních letů bylo potřeba odborníka, byla znovu povolána Hanna Reitsch, která měla s pilotáží Fi-103 aspoň minimální zkušenost a nekonvenční letouny jí nebyly cizí.

V rámci programu Reichenberg pak byly postaveny čtyři pilotované verze. Reichenberg I a II byly cvičné modely bez pohonu, určené pro zkoušky v klouzavém letu. Reichenberg II měl druhý kokpit pro instruktora. Reichenberg III byl cvičný model již s instalovaným pulzním proudovým motorem Argus. Operačním modelem byl až Reichenberg IV. Celkem bylo vycvičeno 70 pilotů z 90 přihlášených dobrovolníků. Jejich nasazení však bylo odloženo a nakonec i zrušeno.

Bylo pro ně vyrobeno 175 kusů pilotovaných V-1, některé přestavbou z původních bezpilotních exemplářů, ale většina z nové produkce přímo v Liberci, v již zdemolovaných objektech u ulice dnes přejmenované na ulici Milady Horákové, na jejichž místě dnes stojí supermarket. Žádná ale nebyla použita bojově. Bojový útvar, který měl být vyzbrojen těmito stroji, byl Kampfgeschwader KG 200 Leonidas Staffel. Na podzim roku 1944 byla zahájena organizace této jednotky (5./KG 200), předběžný výběr pilotů a výcvik instruktorů pro tuto jednotku.

Fi-103R

Nový velitel Oberstleutnant (podplukovník) Werner Baumbach projektu Reichenberg vůbec nevěřil a nebál se to dát veřejně najevo. Geschwader Kommodore Oberstleutnant W. Baumbach se hlavně poté, co se podrobně seznámil s technickými možnostmi Fi-103R, zasadil o zrušení programu a přesvědčil Hitlera, že jde o zbytečné sebevražedné nasazení a o plýtvání prostředky, které jen připraví Německo o piloty.

To se mu kupodivu podařilo a Hitler, který zásadně odmítal ukončení života jakéhokoli vojáka dobrovolnou sebevraždou, pokud nebyl v bezvýchodné situaci, program zastavil. Několik vyrobených kusů pilotované verze V-1 bylo pak ukořistěno americkou 29. pěší divizí a zkoumáno po pádu Třetí říše v USA na polygonech v Novém Mexiku v Alamogordo a na Floridě na základně Eglin Field.