Leichter Panzerspähwagen byl očima hitlerovské armády. Sloužil od prvního do posledního dne války

Blitzkrieg byl jako moderní způsob vedení války extrémně mobilní. Získat klíčové informace a rychle je předat velení bylo pro Wehrmacht obrovskou prioritou. Jako ideální se pro průzkum ukázaly obrněné automobily. Ty ovšem měli Němci zakázány Versailleskou smlouvou. Po příchodu Hitlera k moci však všechny mantinely brzy padly a vývoj se mohl rozjet naplno.

Wehrmacht je náročný zákazník

Klasické obrněné automobily 20. a 30. let 20. století nebyly žádná věda. Na podvozku civilního náklaďáku vznikla jednoduchá pancéřová nástavba. Vývoj a výroba byly levné a rychlé. Takováto obrněná auta ovšem trpěla řadou neduhů od přetížení podvozku přes tenké pancéřování až po malou průchodivost terénem. Toho se velení Wehrmachtu chtělo vyhnout, a proto pověřilo firmu Horch vývojem dvou podvozků.

iZdroj fotografie: Public Domain

První, poeticky nazvaný Einheitsfahrgestell I fuer schwerer Personenkraftwagen, byl speciál pro instalaci pancéřové kabiny s pohonem vzadu a 4×4. Einheitsfahrgestell II fuer schwerer Personenkraftwagen měl motor vpředu a byl univerzální. Nakonec vyhrál první podvozek označený jako Horch 806 /EG I. Na něm v roce 1936 vznikla nástavba označená jako Leichter Panzerspaehwagen (MG) Sd.Kfz.221.

Nové vozidlo měřilo 4,8 m, na šířku mělo 1,85 m a na výšku 1,7 m. Hmotnost prázdného stroje byla rovné 4 tuny. Korba byla svařená z ocelových plátů 5–14,5 mm v ostrých úhlech. Srdcem Sd.Kfz.221 byl benzinový osmiválec Horch/Auto-Union V8-108 s 75 koňmi. Maximální rychlost na silnici byla více než slušných 80 km/h a dojezd na dvě 55 litrové nádrže byl 320 km.

Tři verze průzkumníka

Sd.Kfz.221 měl posádku dvou mužů. Do vozidla se vstupovalo velkými dveřmi na boku a v případě nouze ho šlo opustit věží krytou drátěným překrytím. Systém 4×4 u automobilu sloužil pouze do rychlosti 35 km/h, kdy se automaticky přepnul pouze na náhon předních kol. Ukázalo se, že podvozek není slibovaným velkým zázrakem. Při poruchách se k němu, i přes snahu inženýrů o opak, špatně dostávalo a v terénu nepatřil k nejobratnějším.

Vozidla Sd.Kfz.221 byla vyzbrojena kulometem MG 13, později MG 34, ráže 7,92 mm s 1 200 náboji. I v předválečných letech byla pro Wehrmacht tato výzbroj malá, a proto nakonec roku 1938 bylo vybráno 20 mm automatické dělo KwK 30 s 200 náboji, které doplňoval kulomet MG34. Došlo i k posílení pancíře, vylepšení podvozku a posádka se rozšířila na tři muže. Stroj byl označen Sd.Kfz.222.

iZdroj fotografie: Public Domain

I tato úprava se v tažení proti Francii v květnu 1940 ukázala jako nedostatečná. Němci experimentovali a vyzbrojili v roce 1941 Sd.Kfz.222 protitankovou puškou 2.8 cm sPzB 41. Tou bylo vybaveno pouze 34 vozů. Lafetace se ukázala být až příliš těžkou a složitou, a proto se pokračovalo ve výrobě předchozí verze, byť s drobnými vylepšeními. Pro stroje použité v Africe se například montovaly jemnější prachové filtry.

Od prvního do posledního dne války

Podle německé doktríny měly průzkumné stroje uhánět před postupujícími jednotkami. Poté nepozorovaně prozkoumat pozice nepřítele, odhalit slabé body jeho obrany a stáhnout se nepozorovaně k vlastním liniím. To byla nutnost. Sd.Kfz.221/222 totiž překvapivě nebyly vybaveny vysílačkou. Tu dostaly teprve Sd.Kfz.223, jejichž první verze byly rozeznatelné podle velké rámové antény.

Lehká průzkumná vozidla byla v akci od prvního dne 2. světové války. Vojáci si je cenili pro jejich spolehlivost a rychlost na silnici. Jak bylo popsáno výše, pohyb v terénu vozidlu moc nešel a vedle francouzského Panhardu 178, který měl plnit stejné úkoly, vycházel německý typ mnohem hůř. Sd.Kfz.221 se dařilo na skvělých silnicích Severní a Západní Evropy i rovných pláních Sahary v Africe, ale v bahnech východní fronty definitivně zapadl.

iZdroj fotografie: Public Domain

V letech 1942 až 1943 byla vozidla stahována z první linie. Problém byl v tom, že Wehrmacht za ně neměl adekvátní náhradu, a tak výroba běžela až do únoru 1944, kdy byla ukončena po vyrobení 1 328 kusů. V akci mnoho strojů zůstalo až do 9. května 1945. Před válkou bylo 12 Sd.Kfz.221 exportováno do Číny a 20 provozovalo Bulharsko. Dodnes se zachovalo asi 5 originálních strojů. Existuje však mnoho kopií vyrobených nadšenci nebo pro film.