Za druhé světové války probíhal boj na všech myslitelných frontách včetně tajných služeb. Naletěla SD sovětské NKVD?
Druhá světová válka byla plná příběhů, které byly příliš fantastické na to, aby se jim hned věřilo. Jedním z nich byl i plán německé tajné služby, jak zabít Stalina. Nejdříve to vypadalo jako pohádka, ale postupným plánováním se z fantazijního přemítání stal reálný, a dokonce částečně realizovaný plán. V červenci 1944 se z toho stal projekt, k jehož uskutečnění dostala rozkaz známá tajná eskadra Luftwaffe, KG 200.
Byl jednou jeden…, i tato pohádka měla začátek
V červenci 1944 byl do úřadu RSHA povolán spojovací důstojník eskadry KG 200. Ta prováděla různé speciální operace, přitom létala s mnoha prototypy exotických německých vícemotorových letadel a mimo jiné i s ukořistěnými letouny B-17 a B-24, vysazovala agenty v zápolí Spojenců atd. Takže podplukovník čekal něco podobného. Ale když ho uvedli až k samotnému šéfovi RSHA Kaltenbrunerovi a nechali je spolu o samotě, znejistěl a připravil se na všechno.
A přesto mu příkaz šéfa RSHA vyrazil dech. KG-200 dostala za úkol do čtyř týdnů připravit a provést výsadek dvou agentů s vozidlem nedaleko od Moskvy. Tj. vybrat letadlo, které doletí na vytipovaný, ale neupravený pozemek u Moskvy, tajně tam v noci přistane, vysadí dva agenty s motocyklem a sajdkárou a zase odstartuje na zpáteční let. Z dalšího rozhovoru šokovaný pplk. pochopil, že půjde o atentát na samotného Stalina. Zaskočenému důstojníkovi z KG 200 došlo, že na nejvyšších místech v Německu stále ještě nepochopili, že válka je prohraná.
Ale nakonec se soustředil na samotnou leteckou technickou stránku celého projektu a konstatoval, že KG 200 toto může zajistit. V té době používala velmi zajímavé transportní letouny Arado Ar-232A a Ar-232B. Dvoumotorové (Ar-232A) a čtyřmotorové (Ar-232B) letouny s velkou trupovou gondolou unesly až 4 tuny užitečného nákladu, přičemž disponovaly i značným doletem.
Díky konstrukci podvozku složeného ze tří velkých a dvanácti malých podvozkových kol, který letounu umožňoval start a přistání na neupravených i nerovných plochách, mohl letoun přistát i na velmi „divokém“ terénu, podobně jako dnes například „bušletadla“. Pro tento podvozek dostal tento letoun přezdívku „stonožka“. Přepravovaný náklad byl soustředěn v trupové gondole.
Ta měla v zádi sklopný nájezdový můstek – rampu, po níž mohlo bleskově vjet do trupu a následně po přistání i vyjet jakékoli vozidlo, které se sem vešlo. Technicky to tedy bylo možné, pokud předem vytipované místo prozkoumá vysazené komando na padácích a bude vhodné počasí. A také na načasování velmi záleželo, protože například zpáteční cesta letounu vycházela již dosti za denního světla, což při letu přes cca 600 km ruského území s velmi účinnou PVO mohlo být smrtící.
Komando našlo vhodný terén pro tajné noční přistání
Nedaleko od Moskvy u silnice ze Smolenska byl nalezen vhodný terén a na padácích vysazené komando ho zkontrolovalo a schválilo. Dál kontrolovalo místo a hlavně sledovalo počasí. Vyskytly se obavy, jestli výsadkáři nebyli Rusy odhaleni a nehrají „dvojí“ hru, ale Němci byli přesvědčeni, že toto nebezpečí zatím nehrozí. Komando tvořili ruští zajatci, kteří přeběhli k Němcům a osvědčili se v jiných akcích.
Němci museli předem ověřit i to, zda je vybraný prostor dostatečně bezpečný. K provedení atentátu byli vybráni dva ruští přeběhlíci. Jeden muž v uniformě NKVD s hodností majora a mladá Ruska Olga jako jeho manželka, opět v uniformě NKVD s údajnou hodností poručík. Měli být vysazeni s ukořistěným ruským motocyklem M-72 se sajdkou, ve které měli připravený veškerý potřebný materiál, včetně výbušnin a otrávených střel dum-dum do pistolí. Jejich doklady byly perfektní padělky, jež se bez důkladné kontroly nedaly rozpoznat jako falešné.
Muž v tomto dvoučlenném komandu ale byl velmi „zajímavou“ osobností. Původně se podle oficiálního životopisu jmenoval Pjotr Ivanovič Šilo a jako účetní v Saratově zpronevěřil v roce 1932 na tehdejší časy značnou částku 1 300 rublů. Zavřeli ho, ale on z gulagu utekl, údajně dokonce třikrát, a skrýval se. Záhadně v roce 1939 získal cizí dokumenty na jméno Pjotr Ivanovič Tavrin. Pak byl v roce 1941 povolán do Rudé armády. Ale v květnu 1942 vojenská kontrarozvědka náhodně zjistila, že vystupuje pod falešným jménem.
Dvojitý agent?
Byl povolán k výslechu, ale ještě před tím se stačil jako poručík přidat k průzkumu za linií fronty a přeběhl k Němcům. Jeho velitel ho údajně dle protokolu postrádal až po osmi dnech! A za jeho přeběhnutí prý nebyl vůbec potrestán! Tavrin pak na německé straně prohlašoval, že nenávidí Stalina a ruský komunismus, a přihlásil se k tajným operacím ruských agentů cvičených v německém programu Zeppelin. Tento program vymyslela a řídila tajná služba SD. Zde vycvičení agenti byli postupně vysazováni s různými úkoly v ruském zápolí.
Většinou byli velmi rychle odhaleni, ale Němci s tímto programem tvrdošíjně pokračovali až do konce války. Tavrin se také připravoval na svoji úlohu německého agenta, a přitom se dokonce stačil oženit s Lidií Adamčíkovou s podobným osudem. A když SS a SD vybírali atentátníky, vybrali tuto dvojici. Zdá se dokonce, že se o tuto akci sám Tavrin přihlásil – jako člověk, který bytostně nenávidí Stalina. Němcům to stačilo.
To ale netušili, že Šilo/Tavrin byl ve skutečnosti podle shodného mínění mnoha odborníků na tuto dobu agent NKVD, jenž měl za úkol proniknout právě do výcvikových organizací pro přípravu agentů proti SSSR. Šilo/Tavrin byl patrně strategicky důležitým vyzvědačem, který se k případnému vysazení v nepřátelském týlu připravoval již před válkou. Životopis, podle něhož zpronevěřil peníze a třikrát uprchl z vězení, zní na tehdejší dobu značně nepravděpodobně a byla to podle všeho spíš krycí historka.
Akce, akce, akce!
V září 1944 konečně počasí vyhovovalo, přišla studená fronta, která slibovala, že celý let proběhne v mracích. Letadlo Arado Ar-232B (čtyřmotorové) s celou posádkou, agenty, vybavením a kontrolním a řídícím komandem z SD, RSHA a SS se přestěhovalo na letiště Baltikum blízko Rigy, které bylo cca 600 km daleko od vybrané plochy pro tajné přistání. V noci z 5. na 6. září 1944 letadlo i s agenty z letiště u Rigy odstartovalo.
Bylo to již podruhé, poprvé o několik dní dříve se letadlo i s agenty muselo pro velmi špatné počasí vrátit. Letadlo letělo za naprostého rádiového ticha a mělo se v případě úspěchu vrátit za přibližně 5–6 hodin. Letadlo se však nevrátilo. Místo toho zaregistrovala odposlechová služba RSHA radiové hlášení „majora“, že letadlo mělo při přistání nehodu, ale nikomu se nic nestalo, posádka se rozdělila a vrací se k frontě a on že se svojí motorkou a „ženou“ jedou do Moskvy splnit úkol.
Letci z KG 200 sice měli speciální výcvik na přežití v nepřátelském zápolí a byli patřičně vybaveni ruskými rubly, mapami atd., ale nikdo nepochyboval o tom, že oněch 600 km je příliš daleko. Zvláště, když nikdo z letců Arada Ar-232B neuměl rusky. Ale řídící štáb SD a RSHA se utěšoval aspoň tím, že agenti to „zvládli“ a jedou vstříc svému úkolu.
Skutečnost, o které v té době Němci nevěděli, byla zcela jiná
Německý plán na atentát měl ale zásadní chybu – pro jeho provedení vybrali dvojitého agenta, jehož domovskou agenturou byla od začátku NKVD. Poválečné různě odtajňované informace „pouštěné“ spřáteleným ruským novinářům a spisovatelům ze zdrojů NKVD a později KGB ovšem tvrdily, že „zlý agent major NKVD“ byl i se svojí „radistkou“ odhalen bdělým důstojníkem Rudé armády na jednom kontrolním stanovišti, když u něho byl zastaven se svým motocyklem.
Bdělému rudoarmějci se údajně nezdálo, že osádka motocyklu M-72 je úplně suchá, i když předtím celou noc okolo Smolenska lilo jako z konve. Podle poválečného vyprávění „svědků“ je hrdinsky zatkl a nechal prověřit jejich doklady v centrále, kde již zjistili, že jde o padělky. Podobně „hodnotný“ zdroj tvrdil, že teprve potom se oba ruskoněmečtí agenti ke všemu kajícně přiznali a začali s ruskou kontrarozvědkou spolupracovat a „tahat Němce za nos“. A po skončení války s nimi proběhl soud, podle kterého byli odsouzeni k smrti a v roce 1952 byli údajně popraveni.
Jenže ve skutečnosti se Rusům podařilo hrát zpravodajskou hru v tomto směru poněkud v jiném rozměru. Zaprvé se jim podařilo pozatýkat již první komando, které ověřovalo a hledalo plochu pro přistání. Ti sice nevěděli nic o termínu provedení akce, ale NKVD tak již aspoň věděla, kde je vybraná plocha, na níž německé letadlo přistane. Záměnnou plochu ale neznali.
Proto jen u první plochy hlídkovala zamaskovaná jednotka, která měla za úkol letadlo i s posádkou zajmout. A čekala. Ale náhody jsou kořením příběhů. Neinformovaná baterie sovětských PVO kanónů v blízkosti první plochy v okamžiku, kdy se německé Arado v noci chystalo přistát, začala po německém letounu střílet a zasáhla ho do křídla. Německý pilot proto okamžitě otočil a letěl k záměnné ploše.
Tam při přistávání nešlo vše podle plánu a osamělý strom u kraje lesa „trefil“ křídlo brzdícího Arada tak nešťastně, že vyvrátil jeden z motorů a křídlo silně poškodil. Posádka vyskákala ze znehybnělého letounu a opravdu se vydala na pochod směr fronta. Nikdo už o ní nikdy neslyšel. Průzkumný Ju-188 pouze za několik dní vyfotografoval vrak Arada Ar-232B na záložní ploše.
Finále proběhlo v klidu a přesně podle not NKVD
Let špiónského letadla Arado Ar-232B byl v noci na 6. září prostě velmi komplikovaný, navigátor ztratil brzy kurz, letadlo poškodila střelba sovětských protiletadlových baterií a to nakonec přistálo v Karmanovském okrese Smolenské oblasti na záložní ploše. Tavrin se ženou okamžitě vyjeli na motocyklu směrem k Rževu. Rusům v oblasti bylo jasné, že letadlo někde blízko přistálo, a proto NKVD všude postavila hlídky.
Hned u první, která dvojici „agentů“ zastavila, se oba záškodníci podle mnohem později zveřejněných údajů bez jakýchkoli rozpaků a s naprostým klidem přiznali ke svému úkolu a nechali se bez odporu zatknout. Potom je zřejmě odvezli do Moskvy, kde chvíli hráli s Němci rádiovou hru, než to Němcům došlo a skončili to. Podle všeho byl Šilo/Tavrin ve skutečnosti důležitým vyzvědačem NKVD vyslaným za války do německého týlu a měl na svědomí řadu jiných ruskoněmeckých agentů programu Zeppelin.
Ale protože osobní a pracovní dokumenty agentů z doby války jsou v Rusku dodnes přísně tajné, není možné si to v listinách stoprocentně ověřit. Podle známých praktik NKVD a později KGB byli oba „agenti – atentátníci“ zřejmě fingovaně „popraveni“ v roce 1952 a pod novou identitou dál pracovali pro ruskou tajnou službu někde jinde a jinak. Budoucnost to možná potvrdí, možná ne. V každém případě pohádka o možnosti provedení atentátu na Stalina v roce 1944 byla opravdu jen německou pohádkou.
Jak moc je podle vás příběh důvěryhodný?
Události
|
PŘEČTENÍ: 32472
Události
|
PŘEČTENÍ: 35200
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 33385
