Američané vyvinuli stíhačku s vysokou rychlostí dříve než Sověti, kteří však představili mnohem úspěšnější (a také sériově vyráběný) stíhací letoun Mig-25.
Když v 50. a 60. letech vrcholila studená válka, snažily se Spojené státy i Sovětský svaz získat nad svým soupeřem v převahu ve všech možných oblastech. Američané se přitom soustředili na oblast letectva, a to jak průzkumného, tak stíhacího. Již před půl stoletím se pokoušeli vytvořit průzkumný stealth letoun s velmi vysokou rychlostí. Takový požadavek se ovšem ukázal ve své době jako nemožný, a tak začali pracovat na rychlém průzkumném stroji, z něhož nakonec vznikl projekt superrychlé stíhačky Lockheed YF-12.
Stíhací letoun Lockheed YF-12 vycházel z průzkumného
Na konci 50. let hledalo americké letectvo náhradu za letoun Convair F-106 Delta Dart; zásadním požadavkem přitom bylo, aby byla opravdu rychlá. Původní myšlenka plánovala postavit letadlo North American XF-108 Rapier, ale program byl nakonec zrušen. Do popředí se pak dostala vize Kellyho Jonsona, legendárního konstruktéra společnosti Lockheed, a sice využít ke konstrukci projekt průzkumného letounu Lockheed A-12 stavěného pro CIA. Ten měl létat ve velkých výškách a rychlostí značně nad Mach 3.
To byl dobrý základ, ale důvodů, proč s Ústřední zpravodajskou službou spolupracovat, bylo více. Její dosavadní pokroky totiž ušetřily značné množství času i peněz na výzkum, neboť se mnohé prvky z A-12, ale i XF-108, daly použít u stíhacího letounu YF-12. Američané navíc chtěli projekt průzkumného stroje před Sověty co nejvíce utajit; a kdo jiný se o to mohl zasadit lépe než CIA? Jelikož si byla letadla velmi podobná, mohly být průzkumné stroje vydávány za stíhačky, a i proto tehdejší prezident USA Lyndon B. Johnson v roce 1964 o projektu informoval veřejnost.
Jenomže přestavba letounu zdaleka nebyla tak jednoduchá, jak se původně zdálo, neboť na rozdíl od průzkumného stroje musí nést stíhačka řadu vybavení, potažmo zbraňových systémů. Na Lockheed YF-12 bylo nutné zcela přepracovat příď, aby se do ní vešel radar Hughes AN/ASG-18, a dále se musel dovnitř vtěsnat operátor, který by měl na starosti zbraně. Například trojici střel vzduch-vzduch Hughes AIM-47A umístěnou v trupu letounu.
Vysoká rychlost i dostup stíhačky YF-12
Letadlo dlouhé 30,97 metru s rozpětím křídel 16,95 metru se poprvé vzneslo ze země 7. srpna 1963. A nutno uvést, že mnohé požadované parametry stroj opravdu splňoval. Dokázal letět rychlostí Mach 3,35 a dosáhnout nadmořské výšky přes 27 kilometrů. Když se ukázalo, že je schopen odpalovat i střely, poslalo letectvo objednávku na 96 strojů; tím to ale skončilo, ministerstvo na ně totiž nikdy neuvolnilo peníze. Důvod byl prostý, finančně náročný konflikt ve Vietnamu, a navíc letoun vyžadoval mnohahodinovou přípravu k letu., což byl značný problém.
Nakonec byly tedy vyrobeny pouze tři stroje, které později skončily u vesmírné agentury NASA, kde sloužily k různým testům. Jeden stroj byl nenávratně poškozen při havárii v roce 1966, druhý pak začal v roce 1971 hořet během letu; piloti se z něj museli katapultovat. Poslední letoun byl v roce 1979 převeden do sbírek Národního muzea letectva Spojených států amerických na letecké základně Wright-Patterson poblíž Daytonu ve státě Ohio. Mnohem větší úspěch měl ale později stealth bombardér B-2 Spirit.