Za to, co provedl lidstvu, se Robert Oppenheimer nenáviděl. Geniální fyzik byl přesto národní hrdina a nenapravitelný bohém

I přesto, že je mnohým géniům talentem a schopností více než požehnáno, štěstí jim to nepřináší. Takový byl i osud Julia Roberta Oppenheimera, který je znám jako otec atomové bomby a průkopník v moderní jaderné fyzice. Jeho život však opravdu nebyl lehký. Potýkal se zdravotními potížemi, nebyl právě nejvěrnější manžel, a trpěl kvůli předsudkům. Jeho původ také nakonec vedl k nespravedlivému očernění, kterého se zbavil až krátce před smrtí.

Oppenheimer pocházel z dobré rodiny

Robert Oppenheimer se narodil 29. dubna 1904 v New Yorku do rodiny bohatého obchodníka Julia Seligmanna. Maminka Ethel byla nadaná malířka a svého sny i s jeho mladším bratrem Frankem vedla k umění. To je ostatně i obklopovalo. V rodinných sbírkách byla díla Picassa nebo van Gogha, a dlouho se předpokládalo, že půjdou oba dva cestou humanitních věd, neboť navštěvovali Fieldstonovu soukromou školu na Manhattanu právě s tímto zaměřením. Oba nadaní chlapci si však zvolili jinou cestu – jejich osudem se stala fyzika.  

Obrovskou bolestí Oppenheimera, která ho trápila od dětství a strašila po celý život, byl jeho původ. Přestože byl rodilý Američan, nikdy se nezbavil nálepky německého žida. Na toto téma byl Robert velmi háklivý a jen nevinné zmínky jej velmi zraňovaly. Roku 1921 ukončil studium na Fieldstonu a vydal se na cestu po Evropě. Při návštěvě mladinkého Československa však v Jáchymově onemocněl zákeřným chronickým onemocněním střev – ulcerózní kolitidou.

Z nemoci se pak léčil v Novém Mexiku, kde si zamiloval americký středozápad a jízdu na koni. To ještě netušil, že se sem o 20 let později vrátí. I přestože se Robert plně nezotavil, již roku 1922 se nechal zapsat ke studiu na slavném Harvardu. Původně tam studoval chemii, ale brzy ho to začalo táhnout k experimentální fyzice, kterou také začal studovat. Vedle toho se zajímal o matematiku, historii, literaturu a filozofii. V roce 1925 absolvoval s vyznamenáním.

Studium miloval, ale byl vážně nemocný

Absolvováním Harvardu však jeho studia nekončila. Následovala cesta do Evropy a studium na anglické univerzitě v Cambridge – v doporučení z Harvardu měl přitom Robert poznámku, že je vynikající teoretický fyzik, ale při práci v laboratoři velmi nepraktický a nemotorný. K jeho nelibosti však univerzita trvala na laboratorní praxi. Oppenheimer se tak hodně trápil a brzy se u něj projevila další zdravotní svízel, chronická deprese. Mezi ním a Patrickem Blackettem, jeho vyučujícím, navíc vznikl nesmírně nepřátelský vztah.

Podle svých slov se dokonce Robert pokusil svého učitele otrávit jablkem napuštěným chemikáliemi, ale lze pochybovat, že to byla pravda. V té době byl jeho psychický stav tak špatný, že musel být hospitalizován a své přání mohl považovat za realitu. Z Cambridge nakonec Oppenheimer roku 1926 odešel, aby dokončil svá studia pod vedením Maxe Bohra na univerzitě v Göttingenu. Po návratu do USA začal učit na Kalifornském technologickém institutu, kde se projevil jako záletník, když se pokusil svést ženu svého kolegy Paulinga.

iZdroj fotografie: Public Domain

I přes tyto vrtochy ale dokazoval, že je veskrze geniální. Jeho sláva rapidně rostla a roku 1930 teoreticky prokázal existenci pozitronů. Zajímal se také o astrofyziku, především o bílé trpaslíky. V té době už učil na Berkeley a začaly se u něj silně projevovat levicové názory, v čemž ho ovlivnil vztah s mladou komunistkou a zdravotnicí Jean Tatlockovou. I mnoho jeho přátel bylo členy komunistické strany, a on sám, ač se nikdy členem nestal, se zapojoval do jejích aktivit. Vedle toho se zajímal také o východní filosofii, především o hinduismus. 

Na atomovém vrcholu plném výčitek

Oppenheimerova sláva díky jeho fyzikálním objevům stoupala. Krátce před americkým vstupem do 2. světové války spustil prezident Franklin Delano Roosevelt projekt atomové bomby, a byl to právě Robert, kdo byl požádán o propočty rychlých neutrin. K překvapení všech se pak stal „muž s rudou historií“ šéfem celého projektu. Byl to on, kdo centralizoval bádání pod jedno vedení, získal ty největší fyzikální mozky své doby, a vybral jako centrum výzkumu Los Alamos. Tam se také Oppenheimer během války oženil a narodily se mu dvě děti.

Oppenheimer byl přitom šéfem v terénu. Stál při všech klíčových událostech a určoval směr, až díky němu také nakonec vznikly dva typy pum: první nazvaná Little Boy na bázi uranu-235, která byla později shozena na Hirošimu, a druhá Fat Boy s plutoniem-239 svržená na Nagasaki. Klíčová chvíle nastala 16. července 1945, kdy byl proveden test Trinity, tedy první atomový výbuch, a vyšel na jedničku. Mnohé vědce však přepadly morální pochyby. Oppenheimerovi bylo z počátku jen líto, že šel vývoj pomalu a zbraň nemohla být použita proti nacistům.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Když byly nakonec atomové bomby odpáleny nad Hirošimou a Nagasaki a tvůrce se dozvěděli o jejich následcích, padla na něj tíseň a hlodaly ho výčitky svědomí. Dne 17. srpna 1945 byl přijat prezidentem Harry S. Trumanem v Bílém domě, kde ho prosil, aby se zasadil o mezinárodní zákaz atomových zbraní. Tvrdil, že má na rukou krev. Ten byl ale silně pobouřen a odmítl Oppenheimera s tím, že o použití zbraně rozhodl on. Po jeho odchodu prohlásil, že „toho zm*da už nikdy nechce vidět“. V roce 1946 jej však musel ocenit Medailí za zásluhy.  

Oppenheimerův pád na samé dno

Jako správný politik změnil prezident své mínění poté, co se stal z Oppenheimera po zveřejnění projektu Manhattan hrdina. V roce 1946 byl jmenován předsedou Komise pro atomovou energii (AEC) a v roce 1947 dokonce ředitelem Institutu pokročilých technologií na univerzitě v Princetonu. Jeho teoretická práce však výrazně upadala, a po roce 1945 zveřejnil až do své smrti pouze 5 vědeckých článků. V osobním životě přitom prožíval mnoho milostných aférek. Manželka Katherine přezdívaná „Kitty“ mu to oplácela stejnou mincí.  

Oppenheimer se snažil svět varovat před silou nukleárních zbraní a byl proti vývoji vodíkové pumy, což se mu také stalo osudným, a Američané nakonec otestovali první vodíkovou bombu roku 1952. Jednalo se přitom o monstrum o velikosti třípatrového domu. Již o rok později pak provedl test své bomby i SSSR. Američané tak ztratili náskok a obětním beránkem se stal právě Oppenheimer. V prosinci 1953 mu byla pozastavena bezpečnostní prověrka a v dubnu až červnu 1954 s ním bylo vedeno bezpečnostní slyšení.

V něm jeho odpůrci v čele s Lewisem Straussem, novým předsedou AEC, vylili na bývalého hrdinu mnoho špíny a chtěli ho dehonestovat doslova před celým světem. Byly mu vyčteny styky s komunisty (bratr Frank a manželka Kitty byli členy strany), pacifismus i pletky s ženami. A i když bylo vyvráceno, že by byl agentem SSSR, prověrka mu vrácena nebyla.

Z AEC tak musel odejít a pro mnohé se stal personou non grata. Jeho pověst nakonec částečně napravil až prezident John Fitzgerald Kennedy, který se jej zastal, a v roce 1963 se zasadil o to, aby získal prestižní cenu Enrica Fermiho. Ten si však obnovenou slávu dlouho neužíval, jakožto celoživotnímu silnému kuřákovi byla Oppenheimerovi roku 1966 diagnostikována rakovina hrtanu, a 18. dubna 1967 zemřel v klidu a míru ve spánku.