Sovětský střední tank T-34 patřil v polovině 2. světové války mezi technickou a bojovou špičku – díky konstrukční jednoduchosti, skvělým jízdním parametrům a výkonným zbraním se dokázal vyrovnat i na papíře modernější a výkonnější konkurenci. V roce 1943 však začínalo být jasno, že původnímu T-34 dochází pára. Přezbrojená T-34/85 sice ještě dokázala situaci zvrátit, ale konstruktérům i armádě došlo, že nazrál čas nástupce. 

Nechat to nejlepší a zbavit se problémů

Na podzim roku 1943 se naplno rozběhly práce na nástupníkovi v továrně č. 183 Stalinových tankových závodů v Nižním Taglilu pod vedením Alexandra Alexandroviče Morozova. V první řadě se řešily nejožehavější problémy starého tanku. T-44 proto dostala nový dieselový motor V-44 s novou 5stupňovou převodovkou, díky čemuž byl jeho chod plynulejší a méně poruchový, a navíc získal i vyšší maximální rychlost, což bylo rovněž žádoucí.

Tajemství tanku T-34: Noční můra nacistů vládnoucí bojišti východní fronty

První viditelnou změnou na podvozku byl potom mezi druhým a třetím kolem „zub“, což mělo spolu se zvětšením gumové vrstvy o 15 mm zvýšit jejich výdrž. Neviditelnou součástí podvozku bylo pak vylepšení systému odpružení torzními tyčemi. Tou nejviditelnější změnou však byla absence kulometu ovládaného radistou v čelním pancíři. Z této zbraně totiž byla palba vedena jenom naslepo, a zároveň narušovala sílu čelního pancíře, uvádí MilitaryFactory.

Větší ráže byly spíše na škodu

Nejintenzivnější diskuse a bádání byla kolem nové výzbroje tanku. Konstruktéři počítali s tím, že ještě na bojišti za 2. světové války dojde k potřebě větších ráží, takže byla základní verze T-44A vyzbrojena dělem D-5T 85 mm, tedy zbraní z T-34/85, uvádí Wikipedia. Už další prototypy však dostaly 100mm D-10T a monstrózní 122mm D-25-44-T. Testy větších ráží ale dopadly katastrofálně – do menších věží se nehodila a došlo i k několika vážným poraněním posádky.

iZdroj fotografie: Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY

Později začala výroba tanku v obnovené továrně číslo 75 v Charkově; T-44 měl přitom na délku 6,07 m (7,65 m s hlavní) a 3,25 m na šířku, zatímco jeho výška byla 2,45 m. Jeho hmotnost dosahovala 32 tun. Výzbroj tanku tvořil kanón D-5 T s 58 náboji a těžký kulomet DŠK, případně dva kulomety DTM. Maximální síla pancéře dosahovala až 120 mm a maximální rychlost 58 km/h, maximální dojezd na silnici s plnou 500litrovou nádrží byl pak až 300 km.

T-44 nakonec žádnou revolucí nebyl

Dle původních předpokladů mělo z Charkova vyjíždět měsíčně 300 tanků, ale zničená továrna jich vyprodukovala maximálně 25. I přes nárůst výkonu stroje se navíc nadšení nekonalo – T-44 totiž neměl oproti staršímu T-34/85 vyšší bojovou hodnotu, přičemž v době bitvy o Berlín a Pražského povstání byly připraveny celkem 3 gardové brigády s T-44, ale ty se již do boje nedostaly, takže ani pořádně nedošlo k jejich „křtu“. Výroba poté skončila roku 1947 po dokončení 1 823 kusů, načež je nahradil T-54, který byl vyráběn až do roku 1981.

Éra Stalinových tanků končí a nastává „věk T-90M“; tedy pokud jim osádky 60letých T-55 odsouzené k smrti získají čas

Ještě v roce 1960 dostalo mnoho tanků modernizaci na verzi T-44M, která spočívala v namontování stabilizátoru kanonu a noktovize. Sověti je využívali především k výcviku, neboť měli nadbytek 85mm munice, a část jich přestavěli na ženijní. Poslední měly být vyřazeny až v 90. letech 20. století a jediným ostrým nasazením si T-44 prošly v roce 1956 v Budapešti. T-44 měl však ještě filmovou kariéru, kdy byl „převlečen“ za Tiger nebo Panther v legendárních filmech Jurije Ozereva, československém Sokolovu nebo v Pádu Třetí říše.