Kalašnikov představil AK-12+ se silnějším stvolem a bez bajonetu. Má být přesnější, ale Rusové už řeší první problémy

Příběh AK-12+ nezačíná na výstavním stojanu, ale na frontě. Více než čtyři roky trvající válka na Ukrajině odhalila u základního AK-12 řadu provozních problémů, které si vynutily nejprve jednu krizovou korekci a teprve poté pokus o specializovanou, přesnější zbraň. Výsledek je ambiciózní, ale i v samotném Rusku se ozývají hlasy, že ambice mohou předběhnout fyziku.

Co přesně je AK-12+ a čím se liší od předchůdce

Označení AK-12+ neznamená jen kosmetickou úpravu. Podle oficiálního oznámení koncernu Kalašnikov jde o „automatný komplex zvýšené skupnosti“ v ráži 5,45×39 mm, který má z běžného služebního automatu vytěžit vyšší přesnost na střední vzdálenost. Konkrétní změny oproti standardnímu AK-12 jsou poměrně rozsáhlé:

• Silnější stěna hlavně – zesílený profil s geometricky vybranou hlavní má zlepšit mechanickou přesnost a držení nástřelu při delší střelbě.
• Upravená plynová komora – změněný obrys plynového uzlu.
• Prodloužené předpažbí – delší než u standardu, s lištami pro příslušenství.
• Závit na ústí hlavně – umožňuje nasazení výměnného štěrbinového tlumiče plamene, úsťové brzdy/kompenzátoru nebo prostředku tiché střelby (PMS).
• Změněná mířidla – návrat k tradičnímu U-zářezovému hledí místo dioptru.
• Odstranění armatury – zmizelo uchycení pro štyk-nůž, podvěsný granátomet i přední úchyt popruhu na hlavni.

Na prezentaci v pavilonu centra VOIN byl komplet osazen optikou, termovizí a šesti zásobníky. Politickým patronem projektu je Jurij Trutnev, zmocněnec prezidenta pro Dálný východ, který veřejně formuloval požadavek na zbraň, do níž voják nebude muset sám investovat vlastní peníze.

Proč zmizely bajonet a granátomet

Absence bajonetu není jen zajímavost pro sběratele. Spolu s ním zmizela i možnost připojení standardního podvěsného granátometu GP-25 nebo GP-34, což jsou zbraně, které dávají běžné pěchotní pušce taktickou univerzálnost. Tím se AK-12+ zásadně vzdaluje roli univerzálního automatu a posouvá se ke specializovanému přesnějšímu kompletu pro omezený okruh uživatelů.

Trutnev to na regionálním médiu GTRK Sacha v dubnu 2026 vysvětloval logikou přesnosti: základní AK-12 má podle něj rozptyl „téměř pět MOA“, zatímco AK-12+ se má dostat na zhruba 1,5 MOA, s kvalitnějším střelivem dokonce na 0,7–0,9 MOA. Cíl formuloval ambiciózně, a to zásah „hlavové“ siluety o průměru 30 cm na 500 metrů. Nezávislý armádní zkušební protokol k těmto číslům ale zveřejněn nebyl. Jde tedy o deklaraci iniciátora projektu, nikoli o ověřený výsledek.

Pro srovnání: exportní verze běžného AK-12 je podle letáku Rosoboronexportu uváděna s prázdnou hmotností kolem 3,5 kg a účinným dostřelem 800 metrů. Přesná hmotnost AK-12+ zveřejněna nebyla, ale silnější hlaveň a delší předpažbí logicky znamenají vyšší váhu. Západní ekvivalenty v kategorii „přesnější karabina s optikou“ (například německý HK416 A7 s hlavní 368 mm/14,5″ o hmotnosti cca 3,7 kg nebo americký SIG MCX Tactical Patrol 14,5″ o hmotnosti cca 2,95 kg) jsou v aliančních armádách zavedené roky. Český BREN 2 ve variantě 14″ váží přibližně 3,10 kg a v přesnější verzi BREN 2 BR v ráži 7,62×51 mm NATO pak 3,78 kg. Západní i český průmysl tedy už dávno nabízí odděleně lehkou útočnou pušku i těžší přesnější platformu, tedy něco, co se Rusko teprve pokouší slepit na bázi AK-12.

Dětské nemoci, které AK-12+ předcházely

Bez připomenutí problémů základního AK-12 nedává celý projekt smysl. Automat AK-12, který měl nahradit legendární AK-74M, vstoupil do výzbroje s řadou nedostatků, jež se naplno projevily až v bojovém nasazení na Ukrajině po únoru 2022.

Ruský odborný magazín Kalashnikov i další zdroje z ruského zbrojního prostředí dokumentovaly konkrétní výtky:

• Praskající předpažbí – staré polymerové předpažbí bylo označováno za málo pevné a „nedružné“ k rukám i výstroji, objevovaly se fotografie s viditelnými prasklinami.
• Oslabená ochrana mušky – konstrukce nedostatečně chránila mušku před poškozením.
• Neoblíbený dioptr – dioptický mířič, který byl jednou z klíčových novinek AK-12, si vojáci v praxi neoblíbili.
• Zrušená dvouranná dávka – režim střelby po dvou ranách, původně prezentovaný jako inovace, byl po zkušenostech z fronty odstraněn.

Verze AK-12 vzor 2023 většinu těchto problémů řešila, dostala nové ovládání, upravený dioptr, pevnější předpažbí. Odstraňování nedostatků přitom podle ruských zdrojů začalo prakticky ihned po zavedení do vojsk. AK-12+ tedy nevzniká na zelené louce, ale na podvozku, který už jednu krizovou korekci prodělal.

První problémy, které Rusové sami pojmenovali

Kalašnikov oficiálně uvádí, že AK-12+ „prochází osvojováním do sériové výroby“. Nejde tedy o masově zavedenou zbraň a zatím nelze mluvit o potvrzených bojových poruchách z fronty. Přesto už v ruské odborné debatě zaznívají tři konkrétní výhrady, které pojmenoval text v magazínu Kalashnikov, tedy v ruském, nikoli západním zdroji.

Příliš krátká mířidlová základna. Návrat k tradičnímu U-zářezovému hledí si sice přál zákazník, ale při současném umístění mušky na plynové komoře se vzdálenost mezi muškou a hledím zkrátila natolik, že autor textu ji označuje za nepříznivou pro přesnou střelbu i na pouhých 100 metrů. Bez optiky je tedy zbraň paradoxně méně přesná, než by mohla být.

Závitové uchycení tlumiče. Jednoduchý závit na ústí hlavně pro nasazení tlumiče plamene nebo PMS má tendenci se při střelbě povolovat. Ruský zbrojní autor to označuje za riziko, které u specializované přesné zbraně není přijatelné.

Balistický smysl celé koncepce. Ráže 5,45×39 mm na 500 metrech nese jen zlomek původní energie a výrazně trpí bočním větrem. Snaha dělat z ní téměř „odstřelovací“ platformu naráží na fyzikální limity náboje. Autor přímo porovnává koncept se specializovanou marksmanovou puškou typu SVČ a naznačuje, že ta dává na střední vzdálenost podstatně větší smysl.

Malá série, nebo průlom?

Reálnější je omezené doplnění arzenálu než plošná náhrada stávajících zbraní. Samotná koncepce AK-12+ obětuje univerzálnost standardní pušky, bez granátometu, bez bajonetu, s důrazem na optiku a přesnost. Ruský zbrojní autor odhaduje, že iniciátor projektu může skončit u malé objednávky pro vybrané útvary. Pravděpodobnější je tedy doplnění stávajícího mixu zbraní než čisté vytlačení AK-74M nebo běžného AK-12.

Trutnev přitom projekt rámuje jako odpověď na potřeby vojáků, kteří si dosud museli přesnost svých automatů vylepšovat sami, vlastní optikou, vlastním předpažbím, za vlastní peníze. To je legitimní cíl. Jenže cesta k němu vede přes zbraň, jejíž konstrukční kompromisy pojmenovávají sami Rusové dřív, než se vůbec dostane do rukou širšímu okruhu střelců.

AK-12+ tak není důkazem ruského zbrojního průlomu. Je spíš přiznáním, že základní AK-12 musel nejprve projít bolestivou polní korekcí, a teprve pak se z něj zkouší udělat něco, co západní armády mají v arzenálu už roky.