Chloubou a elitou sovětské, potažmo ruské armády, byly vždy výsadkáři. Od jejich vzniku ve 30. letech 20. století bylo vždy dbáno, aby měly tu nejlepší a nejvýkonnější výzbroj, která by zároveň byla snadno transportovatelná letadlem. Opravdový splněný sen se k výsadkářům dostal v roce 1981 – samohybné vozidlo palebné podpory 2S9 Nona-S, které je opravdu univerzální ultimativní bojovník v malém těle. Právem se stalo ceněné i obávané.

Kombinace zbraní v pouhých 500 kg

Už od 40. let 20. století hledalo sovětské velení pro své výsadkáře vozidlo přímé palebné podpory. V 50. letech pak vznikla vozidla ASU-57 a ASU-85, a později je doplnily obrněné transportéry BMD-1, BMD-2 a BMD-3. Všechna vozidla přispěla do bojeschopnosti výsadkářů jak palebnou silou, tak zvýšením mobilitou, tedy přesně tím, co potřebovali. Všechna však měla své chyby – vozidla typu ASU postrádala otočnou věž a BRD zase výkonnou zbraň.

Čína představila nový radar, proti němuž je stealth F-22 i F-35 k ničemu. Objevit je dokáže až na 500 km, F-22 už zachytil

V polovině 70. let se proto rozjel v Ústředí výzkumného ústavo přesného strojírenství v Podolsku zcela unikátní výzkumný program. Ten měl dát vzniknout zbrani kombinující vlastnosti klasického kanónu (velká přesnost), minometu (vysoká kadence, účinnost proti živé síle a kompaktní rozměry) a houfnice (dostřel a velká ničivá síla). V roce 1979 mohli inženýři představit své dílo – 120milimetrový hybrid 2A51 (s vývojovým označením D-64).

iZdroj fotografie: Public Domain

Ten opravdu splňoval vše výše jmenované. Na rozdíl od minometu má drážkovanou hlaveň, ale je schopen působit jako minomet pro nepřímou palbu, a stejně tak jako dělo pro palbu přímou. Nabíjení je přitom poloautomatické a vycvičená osádka zvládne až 10 výstřelů v minuté. Délka hlavně je 3 000 milimetrů a celý systém váží pouhých 500 kilogramů.

Nona-S, dračí zuby ruských výsadkářů

Účinný dostřel se pohybuje od 40 do úctyhodných 8 800 metr, ale maximální je dokonce 12 800 metrů. Nevýhodou je, že pro zbraň musela být podnikem Bazalt v Moskvě vyvinuta nová munice. Vedle klasické existuje i tříštivá, zápalná, kazetová, kouřová a osvětlovací, ale opravdovou perlou je řízená střela KM-8 „Gran“ (Ostří), kterou lze z 2A51 také vystřelit.

Postrach Němců byl zprvu postrachem ruských posádek. Samochodka „suka“ SU-76M projela do týlu Němců a zničila jim jakýkoliv tank

Podvozek Nony je upravený trup výsadkářského transportéru BRT-D, jehož délka je 6,02 metrů, šířka 2,63 metru a výška 2,3 metru. Velkým omezením bylo pro konstruktéry udržení hmotnosti, která nakonec dosáhla 8 tun. To bylo zaplaceno poměrně subtilním pancířem z lehké hliníkové slitiny s maximální silou 18 mm na čele. Díky tomu však vozidla mohou přistávat na padáku; jejich nejčastějšími nosiči se staly letouny Antonov An-22 nebo Ukjušin Il-76.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nona-S je vybavena šestiválcovým motorem 5D20 o výkonu 176 kW, který jí dokáže hnát až rychlostí 60 km/h. Má také vodní trysky, s nimiž zvládne na vodě rychlost až 9 km/h, a dojezd na plnou nádrž je 500 km. Posádku potom tvoří 4 muži, kdy velitel a řidič sedí v korbě, zatímco nabíječ a střelec ve věži. Osádka je vybavena nočním viděním a ochranou proti zbraním hromadného ničení, na svou dobu tedy poměrně pokrokovými systémy.

Překvapení pro Američany bylo nemalé

Nona-S se začala k jednotkám dostávat v roce 1981, a hned ji v řadách výsadkářů čekalo opravdu těžké tažení v Afghánistánu, kterým prošla se ctí. Vojáci milovali její velikou palebnou sílu, průchodnost terénem a spolehlivost, ale ukázaly se i nějaké nešvary. Především jim vadila nízká zásoba munice – pouhých 25 kusů, vysoké opotřebení podvozku v těžkém terénu, a též špatně těsnící výfuk, takže exhalace unikaly do prostoru osádky.

Chengdu J-10 už se nikdo nesměje. Kdysi nevyspělá stíhačka pokořila pýchu Francie a stojí jenom 1/4 toho, co Rafale

Modernizovaní verze to však napravila a nově nesla 40 nábojů. Po rozpadu SSSR se pak Nona-S ocitla ve všech nástupnických armádách – Rusko si hodnotu malého vozítka uvědomovalo, a tak roku 2006 výrobu obnovilo. Následně se zúčastnilo všech konfliktů na Kavkaze, a roku 2011 bylo dodáno do Venezuely, ale sloužilo také v Iráku a Indii. Celkem bylo vyrobeno 1 434 vozidel, a asi nepříliš překvapivě jsou ve výzbroji dodnes. 

iZdroj fotografie: Public Domain

Během mírové mise v Bosně a Hercegovině v roce 1996 došlo ke společnému cvičení ruské a americké armády, a nutno přiznat, že byli Američané schopnostmi malého vozítka doslova uhranuti. Během války na Ukrajině potom nasadily Nonu-S obě strany, a Ukrajinci dokonce vyrobili vlastní verzi, která využívá podvozku BVP-1. Kolik však zůstalo bojeschopných kusů na jedné i druhé straně, lze jenom těžko odhadnout.