Ukrajinci vyvinuli protitankovou střelu, která doslova rozlouskla ruský tank. Patří ostatně mezi nejsilnější na světě, poradit si dokáže dokonce s T-90M.
I s velkým rozmachem dronů stále často slouží k ničení tanků tzv. protitankové střely, které se vyznačují vysokou průbojností, díky čemuž dokáží často zničit i ty nejodolnější obrněnce. Sice není pravidlem, že co rána, to úspěch, ale v řadě případů to nastat může, což dle redakce Armádního Zpravodaje dobře dokládají záběry (níže), na nichž je vidět, jak ukrajinská Stugna-P útočí na ruský tank neznámého typu, který hned po zásahu mohutně exploduje.
Střela s průrazností přes 1 200 RHAe
Hlavní roli sehrává v tomto případě Stugna-P, jejíž protitankové střely jsou jednoznačně tím nejlepším, co domácí ukrajinská produkce nabízí. Vsadila přitom na sovětskou taktiku, a sice na velikou sílu, která má rozdrtit i ten nejlépe chráněný tank, ačkoliv by ho zasáhla do dobře chráněné části. Což se minimálně na záběrech podařilo více než úspěšně.
K incidentu došlo nejspíše v noci nebo za zhoršené viditelnosti, kdy má Stugna-P dosah 3 000 m, i když přes den to je až 5 000 m, potvrzuje Wikipedia. Využívá přitom dva typy střel – ráže 130 mm a ráže 152 mm, přičemž první váží 30 kg, a druhá 37 kg. Už z toho je patrné, že je těžší silnější, konkrétně prorazí přes 1 200 mm RHAe, a její hlavice je navržena tak, aby pronikala reaktivním pancéřováním, i když jsou známy případy, kdy si s ní dokázalo dobře poradit.
Za nevýhodu, ale současně i výhodu, lze označit navádění pomocí laseru, kdy musí operátor po celou dobu držet paprsek na cíli, aby ho střela s přesností zasáhla a nefungovala na ni řádně protiopatření, například rušení. Let Stugna-P sice trvá jenom několik vteřin, ale stejně to vojáky vystavuje riziku odvetné palby, potažmo odhalení, jelikož se nemohou hned schovat.
Jaký přesně tank byl ve videu zasažen, není jasné, ruská armáda jich používá celou řadu. Hodně se spoléhá na T-72 v různých modernizacích, ačkoliv nasazuje i staré T-62, vedle nichž využívá stále častěji své nejlepší, tedy T-90M, a také T-80, opět s různým stupněm modernizace.