Ruské předstírání spolupráce se západem a hybridní operace měly své výsledky, ovšem plnohodnotná invaze na Ukrajinu mnohým otevřela oči.
Rusko se snažilo dlouhou dobu tvářit jako země, která má sice svá specifika, přičemž má zájem o spolupráci a obchodování se Západem, ačkoliv současně uplatňovalo taktiku skryté hybridní války, díky čemuž se mu dařilo ovlivňovat mínění veřejnosti i politiků. Většina z nich mu nakonec uvěřila a nepovažovala Rusy za nějakou hrozbu, což se projevovalo i v nákladech na zbrojení západních zemí. Redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že se jejich politika silně změnila až po ruské invazi na Ukrajinu, čehož může Rusko litovat.
Západ se nechal Kremlem ukolébat
Zdánlivě prozápadní politika Kremlu vedená Vladimirem Putinem znamenala, že hlavně evropské státy NATO ve 21. století příliš neinvestovaly do obrany. Aliance uvádí, že evropští členové například v roce 2015 vydávali na obranu v průměru jenom 1,44 % HDP, ačkoli byly závazky 2 %. Důvod byl prostý – ekonomická krize a pocit, že je Rusko přátelská země, a vlastně od něj nic nehrozí. Ovšem dnes nelze než konstatovat, že se západní politici velmi mýlili.
Výsledkem bylo značné zredukování ozbrojených sil, jejich vojenských zásob i pokles schopnosti masivní výroby evropského zbrojního průmyslu. Měnit se to začalo až po ruské invazi na Ukrajinu, výrazné navyšování výdajů na zbrojení je pozorované od roku 2023. Současný plán aliance dokonce mluví o postupném zavedení až do výše 5 % HDP, kdy 1,5 procentního bodu nepůjde na zbraně, ale na infrastrukturu. Sipri uvádí, že to sice není kvůli zadlužení evropských zemí a dalším problémům jednoduché, ale nic jiného nezbývá.
Produkce zbraní a munice v NATO roste
Vladimir Putin však s reakcí Západu nepočítal. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jeho plánem bylo rychle obsadit Ukrajinu a zavést tam proruský režim, ostatním něco nalhat a pokračovat ve hře, kdy se tváří jako přítel západních zemí, ale s tvrdými požadavky. Výsledkem je však nejen rozšíření NATO o Finsko a Švédsko, ale i prudký růst zbrojního průmyslu. Např. produkce velkorážové munice je dnes v zemích NATO větší než v Rusku, což bylo ještě před nedávnem téměř nepředstavitelné, a podobný trend lze očekávat i ve výrobě zbraní.
Je však nutné vnímat, že ačkoliv země Severoatlantické aliance (evropské i americké) v současné době značně navýšily výdaje na zbrojení a budou tak činit i v dalších letech, projeví se to až později. Vzhledem k jejich ekonomické síle lze předpokládat, že během několika let Rusko ve vojenských parametrech předběhnou ve všem, i když v případě Evropy kromě vlastnictví jaderných zbraní, jichž má Kreml více než 5 549, uvádí Wikipedia. Lze tedy řídi, že si Putin vojenskými akcemi stvořil nepřítele, kterého nemůže v budoucnu porazit.
RUSI vysvětluje provokace a hybridní válku ze strany Ruska jako proces „vaření žáby v hrnci“, kdy se dopouští vojenských reakcí, politického zasahování a vměšování se, kybernetických útoků, atentátů, nekonvenčních konfliktů apod. – za příklad dává tajnou invazi na Krym – ale vše provádí s opatrností, takže se „žába zahřívá dostatečně pomalu, aby nehrozilo, že vyskočí z hrnce“ – jinými slovy, že nebude NATO jakkoliv tvrdě reagovat.
Rusko sází na hybridní operace
Domnívat, že by Rusko nebylo nebezpečné – a nejenom z důvodu jeho jaderných zbraní a vojenských zkušeností, které armáda nasbírala na Ukrajině – by byla chyba. Už jenom proto, že dlouhodobě provádí akce takzvané hybridní války. Již v roce 2013 je formuloval náčelník generálního štábu ruských ozbrojených sil Valerij Gerasimov, uvádí Cepa. V podstatě spočívá v různých informačních, žhářských, destabilizačních a dalších operacích proti západním státům s cílem vyvolat v nich nedůvěru, chaos, případně zajistit dosazování proruských vlád.
Vzhledem k tomu že, ekonomické síly NATO nemůže Rusko nikdy dosáhnout – jeho hrubý domácí produkt je zhruba srovnatelný s Itálií – bude nejspíše v hybridních operacích pokračovat. Lze předpokládat, že bude na sociálních sítích i za pomoci spřátelených politiků šířit informace, aby se dostalo ke svým cílům, a vyloučené nejsou ani sabotážní akce – nejlepším příkladem pro Českou republiku může být výbuch muničního skladu ve Vrběticích, zatímco v sousedním Polsku došlo k přerušení železniční trati důležité pro dodávky na Ukrajinu.


