Na konci 19. století všechny armády mohutně zbrojily a modernizovaly, a nejinak tomu bylo v Rakousko-Uhersku. Symbolem pokroku byla opakovací puška Mannlicher M1895, která dosahovala až zázračných parametrů, a konkurence mohla jenom závidět. Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že až na bojišti se ukázala její krutá realita.

„Vpřed císařští orli“

S novou koncepcí opakovací pušky přišel vynálezce Ferdinand Mannlicher (1848 až 1904) roku 1885. Jednalo se o převratný tažný opakovací mechanismus pušky, přičemž závěr byl přímotažný s otočným závorníkem s ozubem. Při přimočarém pohybu se ozub zachytí za výčnělky na těle závěru a pootočí otočný závorník o 90 stupňů, zatímco při pohybu zpět se uvolní ozuby, a zároveň se dopraví náboj do komory.

Video: „Extrémně působivý zásah.“ Ukrajinec si zachoval chladnou hlavu a brokovnicí poslal k zemi ruský dron, který ho mohl zabít

U původních pušek M1885 se nicméně brzy projevilo velké opotřebení jediného ozubu, a tak na modelu M1895 přibyl ještě druhý. K vyjmutí mechanismu bylo pak nutné posunout jazýček spouště vpřed. Pojistka byla jednoduchá zasunovací závora, která zbraň zcela znehybnila, kdežto hledí pušky bylo rámečkové a šel k ní připojit bajonet pro boj nablízko. 

iZdroj fotografie: Uživatel Andrew Bossi / Creative Commons / CC BY

Speciální kapitolu potom tvořilo nabíjení. Mannlicherův systém totiž používal náboj 8 × 50 mm R Mannlicher, který mohl být do pušky ládován jenom z vrchu, a to v rámečcích po pěti, ale jednotlivě nikoliv. U pušky M1895 byl poté rámeček vyhozen otvorem na spodku pušky. Ve své době se jednalo o mimořádně výkonný a smrtící náboj.

Krátká císařská radost

Vedle řadové pušky vstoupila do výroby i karabina (data pro ni v závorce). Délka pušky byla 1,272 metru (0,99 metru), délka hlavně pak 0,765 m (0,5 m), a hmotnost M1895 vycházela na 3,65 kg (3,4 kg), zatímco maximální dostřel na 1 950 m (1 800 m). Později vznikla ještě krátká puška pro pěchotu, kterou používaly v bojích v zákopech speciální úderné jednotky Sturmtruppen, a pak velmi vzácné odstřelovačky s dalekohledem a delší hlavní.

Nejhorších Hitlerových řezníků se štítili i esesáci. Sami za strašné zločiny velitele ruských kolaborantů jednotky RONA tajně popravili

Výroba pušek se rozjela v obou částech monarchie. Od roku 1896 chrlila M1895 zbrojovka ve Steyeru, a roku 1899 se přidala zbrojovka FÉG v Budapešti. Do roku 1918 dohromady vyrobily 3,5 milionu „mannlicherek“, a to i přes to, že se nejednalo právě o ideální zbraň, kterou by vojáci milovali. Měla však řadu předností, a tak to vrchnost přehlížela.

iZdroj fotografie: Public Domain

Hlavní výhodou M1895 byla jednoduchá obsluha. Stačily dva pohyby a byla přebita, a voják ji při střelbě nemusel dát z líce. Vycvičení branci dosáhli s M1895 kadence až 30 ran v minutě, což bylo na svou dobu neuvěřitelné. Jenomže jakmile se zbraň dostala do pole, radost skončila a nastávala celá řada chmur, kvůli níž ji vojáci právem nenáděli.

Československý prvorepublikový bolehlav

Mechanismus se rychle opotřebovával a někdy zůstávaly vojákům při palbě v ruce natahovací páky. Nabíjení bylo nepraktické, zbraň nešlo bezpečně vybít, a zespodu konstrukce zůstával prakticky celý mechanismus otevřený prachu a klimatickým vlivům. Často se tak zasekávala a vojáci někdy museli na páku dupat, aby si M1985 dala říct. Po válce zůstalo mnoho pušek ve výzbroji nástupnických států jako Polsko, Rakousko, Jugoslávie a Československo.

Kde je Jantarová komnata ruského cara Petra I. Velikého? Poklad, který zmizel beze stopy, zavedl hledače i do Krušných hor

Vzhledem k nedostatku zbraní je v letech 1918 až 1920 v naší Zbrojovce Brno kompletovali z náhradních dílů. Vz. 95 však u armády brzy skončil a zůstal ve skladech nebo u četníků a pohraniční stráže. V roce 1938 měla ČSR celkem 296 000 kusů, a při mobilizaci se dokonce uvažovalo o obnově výroby nábojů 8 mm, kterých byl nedostatek. Je potřeba poznamenat, že po celou svou existenci se ČSR snažila vz. 95 zbavit, ale zájem o ně byl nulový.

iZdroj fotografie: Public Domain

Došlo i k pokusu o jejich přestavbu na náboj Mauser, a roku 1939 bylo nakonec 5 355 z nich vyzbrojeno protektorátní Vládní vojsko. Němečtí okupanti dobře věděli, co dělají. Byly speciálně vybrány zbraně opotřebené a ve špatném stavu, a byl udržován nedostatek munice a se zbraněmi nikdo necvičil. To aby při případném povstání „vladaři“ nemohli Němcům škodit. Přesto v květnu 1945 i tyto staré zbraně okupantům často přinesly perné chvilky.