Konec jednotného Západu. Trump vyhrožuje Španělsku, že ho vykopne z NATO, a pifku má i na jiné. Důvod je naprosto zoufalý

Čtvrtek 24. dubna 2026, pozdní odpoledne. Reuters zveřejňuje exkluzivní zprávu citující anonymního amerického činitele: v interním e-mailu Pentagonu se mezi variantami trestu pro „obtížné“ spojence objevuje formulace „pozastavit členství Španělska v alianci“. Není to formální návrh Washingtonu, není to usnesení NATO, není to ani veřejné prohlášení prezidenta. Je to memo, které někdo v budově amerického ministerstva obrany napsal, někdo další přečetl a někdo třetí vynesl. A přesto tato jediná věta otřásla důvěrou, na které stojí sedmdesát sedm let kolektivní obrany Západu.

Co přesně uniklo z Pentagonu

Podle zprávy Reuters e-mail neobsahuje jen jednu variantu. Jde o seznam možných kroků proti spojencům, kteří odmítli podpořit americké operace proti Íránu, od odebrání prestižních velitelských pozic v aliančních strukturách až po zmíněnou suspendaci. Mluvčí Pentagonu dokument přímo nepotvrdil ani nepopřel, ale řekl, že ministerstvo „připravuje prezidentovi věrohodné varianty“. To je důležitý detail: nejde o improvizaci, ale o systematickou interní úvahu.

Španělsko se na seznam dostalo ze dvou důvodů. Ten starší sahá do léta 2025, kdy Donald Trump na tiskové konferenci po haagském summitu NATO veřejně označil Madrid za „jedinou zemi, která odmítá platit“, a pohrozil obchodní odvetou. Ten novější a ostřejší přišel letos v březnu: premiér Pedro Sánchez odmítl poskytnout USA volný přístup ke španělským základnám a vzdušnému prostoru pro válku s Íránem. Konflikt rámoval jako rozpor s mezinárodním právem a řekl jednoduše: „Žádná válka.“

Proč je „vykopnutí“ právně nemožné – a přesto nebezpečné

Washingtonská smlouva z roku 1949 je překvapivě stručný dokument. Článek 10 řeší přijetí nových členů jednomyslnou pozvánkou. Článek 13 umožňuje dobrovolný odchod po roční výpovědní lhůtě. O pozastavení nebo vyloučení člena – ani slovo. NATO samo to po úniku e-mailu potvrdilo: taková procedura neexistuje.

Ani americký prezident nemá v rukou tolik, kolik by se mohlo zdát. Analytici Congressional Research Service připomínají paragraf 1250A amerického zákona, který prezidentovi zakazuje jednostranně pozastavit, ukončit nebo vypovědět Severoatlantickou smlouvu bez souhlasu Senátu nebo aktu Kongresu. Právní kolize by sice nebyla zcela bez otazníků, ale cesta k jakémukoli vyloučení spojence je v praxi neprůchodná.

Jenže právní neprůchodnost neznamená, že hrozba je neškodná. Odstrašení v NATO nestojí na textu smlouvy, stojí na důvěře, že se členové v krizi zachovají předvídatelně. Jakmile Washington začne veřejně i interně testovat, zda lze členství používat jako páku, tato důvěra eroduje. A eroduje pro všech 32 spojenců, nejen pro Španělsko.

Sánchez reaguje klidně, Evropa nervózně

Španělský premiér na summitu v Nikósii reagoval s demonstrativním klidem. „Nepracujeme s e-maily, ale s oficiálními dokumenty,“ řekl novinářům. Zopakoval, že Španělsko je „loajální partner“ a plní své závazky. Data NATO mu dávají částečně za pravdu: zatímco v roce 2024 Madrid vydával na obranu 1,43 % HDP, pro rok 2025 aliance eviduje už 2,00 %. Spor tedy není o starém dvouprocentním cíli, Španělsko ho právě dosáhlo. Je o Trumpově požadavku na 5 % HDP, který Madrid odmítá, a především o poslušnosti vůči americké politice v Perském zálivu.

Reakce zbytku Evropy byla méně klidná. Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová podle AP reagovala zmateně, generální tajemník NATO Mark Rutte připomněl potřebu respektovat dlouhodobé dohody o přeletech a základnách. Mezi řádky se rýsuje otázka, kterou si evropští lídři kladou stále hlasitěji: co když americký bezpečnostní deštník jednoho dne prostě zmizí? Podle AP už některé hlavy států diskutují o praktickém využití článku 42.7 smluv EU, klauzule o vzájemné obraně, která by mohla sloužit jako záloha.

Proč si Kreml může mnout ruce

Přímou reakci Vladimira Putina nebo mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova na španělskou epizodu se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Ale to ani není potřeba. Ruská státní média TASS i RIA Novosti příběh převzala během hodin jako důkaz západního rozkladu.

Pro Moskvu je to ideální materiál. NATO ve své výroční zprávě za rok 2025 označuje Rusko za „nejvýznamnější a nejpřímější hrozbu“ a Rutte ještě v březnu 2026 ujišťoval, že všech 32 spojenců je „plně odhodláno zajistit kolektivní obranu“. Když pak tentýž Washington, který má být garantem článku 5, interně zvažuje postih spojence za to, že odmítl podpořit válku mimo alianční území, je to pro ruskou propagandu dárek, který si ani nemusela objednat.

Co to znamená pro Česko

Pro českou bezpečnost se formálně nemění nic. Článek 5 platí, členství v alianci je nedotčené a Česko s odhadovanými 2,00 % HDP na obranu v roce 2025 stojí na jiné startovní čáře než Španělsko před dvěma lety. Jenže precedens, který Pentagon vytvořil, mění pravidla hry pro všechny. Rizikovým faktorem už nejsou jen nízké výdaje, je jím i odmítnutí podpořit konkrétní americkou operaci. A to je proměnná, kterou žádný spojenec nemůže dopředu plně kontrolovat.

Srovnatelný precedens v historii NATO neexistuje. Nejbližší analogií je Francie, která v roce 1966 vystoupila z integrované vojenské struktury aliance, ale učinila tak sama, dobrovolně, a z NATO jako takového nikdy neodešla. Že by Washington interně pracoval s myšlenkou vyřadit spojence, je podle dostupných zdrojů poprvé.

Papír Washingtonské smlouvy zůstává. Politická vůle, která mu dává váhu, se ale právě stala předmětem vyjednávání.