Pýcha ruského námořnictva, Admiral Kuzněcov, byla chybou, která přesto Američany znepokojila

Admiral Kuzněcov vstoupil do flotily 20. ledna 1991, jen měsíce před rozpadem Sovětského svazu. Vlajková loď Severní flotily, největší válečná loď ruského námořnictva, jediný nosič schopný vypouštět a přijímat letouny s horizontálním startem a přistáním. Pro Moskvu šlo o hmatatelný důkaz, že země stále patří do exkluzivního klubu států provozujících palubní letectvo. Jenže problém nebyl jen v tom, co se s lodí dělo po spuštění na vodu. Problém byl v tom, co se rozhodlo ještě na rýsovacím prkně.

Kompromis, který nikdy neměl vzniknout

Sovětský projekt 11435 se od začátku pokoušel sloučit dvě věci, které spolu nesedí: letadlovou loď a raketový křižník. Místo katapultů, které americkým nosičům umožňují startovat plně naložená letadla, dostal Kuzněcov ski-jump, zakřivenou rampu na přídi. Ta omezuje vzletovou hmotnost, a tím i bojový rádius a výzbroj palubních strojů. Současně projektanti vtěsnali do trupu dvanáct těžkých protilodních střel P-700 Granit. Objem a hmotnost, které spolkly raketové šachty, chyběly tam, kde by je čistě letecká platforma potřebovala – v hangárech, zásobách paliva a munice pro letadla.

Výsledek? Loď, která nebyla dost dobrá jako nosič letadel ani jako raketový křižník. Ruské námořnictvo ji proto oficiálně klasifikovalo jako „těžký letadlový křižník“, označení, které samo o sobě prozrazuje konstrukční rozpaky. K tomu se přidaly chronické potíže s kotelně-turbínovým pohonem, které TASS zmiňuje jako dlouhodobý provozní handicap.

Jedna mise za čtvrt století

Mezi zařazením do služby a prvním bojovým nasazením uplynulo téměř 26 let. Teprve v listopadu 2016 vyplul Kuzněcov ke břehům Sýrie. Bilance mise vypadala na papíře slušně: 420 vzletů palubních letounů, z toho 117 v noci. Šlo o historicky první bojové nasazení ruského palubního letectva z paluby nosiče. Jenže právě tato mise odhalila limity naplno. Dvě palubní letadla, víceúčelový letoun MiG-29K a stíhačka Su-33, se ztratila kvůli technickým problémům při přistávání. Kouřový sloup z poruchových kotlů, který loď táhla Středomořím, se stal symbolem stavu celého plavidla.

A přesto: i tato jediná, problematická mise donutila NATO reagovat. Britské královské námořnictvo a další alianční síly skupinu sledovaly, monitorovaly a počítaly s ní v operačním plánování. Právě tady se ukazuje paradox, který dělá příběh Kuzněcova zajímavějším než pouhý výčet havárií.

Strašák, který fungoval i rozbitý

Kuzněcov nikdy nebyl ekvivalentem amerického supernosiče. USS Nimitz za svou kariéru zaznamenala jen z jednoho katapultu 100 000 startů a během nasazení zvládala zhruba 30 startů denně, rutina, o které se ruská loď mohla jen zdát. Americké nosiče stojí na systému CATOBAR se čtyřmi parními katapulty a desítkami let institucionalizované údržby. Kuzněcov měl ski-jump a kotle, které pravidelně odcházely.

Přesto nutil USA a NATO počítat s další vrstvou hrozeb. Regionální protivzdušný deštník nad skupinou lodí, vlastní těžké protilodní střely, stíhací a vrtulníkové křídlo – to vše komplikovalo plánování v severním Atlantiku i Středomoří. Analýza Marshall Center popisuje ruskou středomořskou strategii jako kombinaci odstrašení, statusové projekce a zvyšování ceny případné akce NATO. Kuzněcov do této rovnice zapadal i tehdy, když jeho reálná bojová účinnost byla sporná. Stačilo, že existoval a že mohl vyplout.

Právě v tom spočívá jádro příběhu: loď nemusela být spolehlivá, aby byla nepříjemná. V krizové chvíli dokázala rozšířit paletu hrozeb, vynutit sledování a nést velký signální efekt. Chyba a znepokojení nejsou protiklady, jsou to dvě strany téhož kompromisu.

Léto 2025: konec, který musel přijít

11. července 2025 ruská Izvestija oznámila, že opravy a modernizace Kuzněcova byly pozastaveny. Bývalý velitel Tichooceánské flotily Sergej Avakjanc v témže textu argumentoval, že „klasické“ letadlové lodě jsou drahé a neefektivní. O dva týdny později, 25. července, šéf rady Sjednocené loďařské korporace (USC) Andrej Kostin řekl Kommersantu větu, která příběh fakticky uzavřela: loď je přes čtyřicet let stará a další oprava nedává smysl. Následující den Vesti s odkazem na Izvestija popsaly scénář konzervace, při němž mají být z lodi sňaty použitelné mechanismy a elektronika pro jiná plavidla a hlídací osádka klesne hluboko pod běžný stav.

Muzejní scénář se v dostupných zdrojích neobjevuje. Pravděpodobnější je postupná demontáž a likvidace.

Co zůstává po Kuzněcovovi

Zajímavé je, co se stalo s příbuznými projekty jinde. Čína koupila nedostavěný sesterský trup Varjag a přestavěla ho na nosič Liaoning. Následně postavila vlastní Shandong, podle CSIS s větší palubou, lepším radarem a větším leteckým křídlem. Indie provozuje INS Vikramaditya, přestavěnou z jiného sovětského trupu, kterou loděnice Sevmash popisuje jako fakticky novou loď s novými kotli, avionikou i navigací. Obě země dokázaly ze sovětského základu vytěžit víc než samotné Rusko.

A právě to odhaluje systémový problém. Marshall Center výslovně jmenuje limity rozpočtu, zaostalou loděnicovou infrastrukturu a konec spolupráce s ukrajinskými a západními dodavateli po roce 2014 jako strukturální brzdy ruského námořnictva. Sovětská kapacita pro stavbu velkých nosičů, Černomořská loděnice v Nikolajevu, zůstala po rozpadu SSSR na území Ukrajiny. Rusko ji nikdy plně nahradilo.

Znamená to konec ruské námořní hrozby? Ne. Znamená to přesun těžiště. Ponorky, střely s plochou dráhou letu typu Kalibr, menší raketové lodě – to je budoucnost ruského námořního odstrašení, ne prestižní superplatforma. Pro NATO, a tedy i pro Českou republiku v rámci Aliance, se tím mění málo: hlavní hrozba na moři nikdy nestála na Kuzněcovovi, ale na tom, co pluje pod hladinou a co letí nízko nad ní.

Kuzněcov odchází jako loď, která byla současně technickým omylem a geopolitickým strašákem. Čtyřicet let u mola, jedna bojová mise, kouřový sloup nad Středomořím. A přesto, pokaždé když vyplul, někdo v Norfolku musel otevřít další složku.