Evropa zvažuje, zda znovu jednat s Putinem. Problém je, že se nikdy nechtěl domluvit, ale zcela zničit Ukrajinu

Sir Laurie Bristow, bývalý britský velvyslanec v Moskvě, to v únoru 2026 napsal bez diplomatických kudrlinek: Vladimir Putin neusiluje o kompromisní konec války. Jeho cíle jsou tři: eliminace Ukrajiny jako suverénního státu, přetvoření evropské bezpečnostní architektury podle ruských představ a potvrzení Ruska jako velmoci na úrovni USA a Číny. Evropa přesto debatuje o tom, zda s Kremlem otevřít omezený dialog. Ne z naivity, ale ze strachu, že se o její bezpečnosti začne rozhodovat bez ní.

Proč právě teď

Impuls nepřišel z Bruselu. Přišel z Abú Zabí. 4. února 2026 tam Steve Witkoff a Jared Kushner zprostředkovali jednání mezi ruskými a ukrajinskými vyslanci, první americky řízený kanál tohoto druhu. Klíčovým neoficiálním kanálem mezi Kremlem a Trumpovým okruhem se přitom stal Kirill Dmitrijev, šéf Ruského fondu přímých investic, byznysový emisar, ne diplomat. Moskva si volí formát, který obchází standardní multilaterální stoly.

Evropské vlády zareagovaly rychle. Už 6. ledna 2026 se v Paříži sešla koalice ochotných, Starmer, Macron, Merz a desítky dalších lídrů, a rozpracovala konkrétní bezpečnostní záruky pro Ukrajinu po věrohodném zastavení bojů, včetně možné mnohonárodní síly. G7 o měsíc později podpořila Trumpovy mírové snahy, ale výslovně dodala: Evropa má v procesu hrát vedoucí roli.

Skutečná otázka tedy nezní „mluvit, či nemluvit“. Zní: jak nebýt přihlížejícím u stolu, kde se překreslují hranice.

Pořadí kroků rozhoduje o všem

Bristow v analýze pro RUSI formuluje princip, který zní jednoduše, ale v praxi ho Evropa opakovaně porušila: nejprve vytvořit podmínky pro úspěšné vyjednávání, teprve pak vyjednávat. Omezený dialog má dva legitimní účely: vysílat jasné signály a číst protivníkovy záměry. Naivita začíná ve chvíli, kdy dialog předbíhá tlak.

Varování z minulosti je konkrétní. Minsk II z února 2015 byl rámec bez sdíleného výkladu suverenity, bez funkčního pořadí kroků a bez vynutitelnosti. Chatham House upozorňuje, že „zvláštní status“ a politické ústupky bez kontroly hranice by vestavěly ruský vliv přímo dovnitř ukrajinského systému. Nová dohoda by byla stejně neúčinná, pokud by nejprve neřešila příměří, odstrašení a schopnost Ukrajiny se bránit.

Evropská rada 19. března 2026 proto stanovila jasnou linii: plné, bezpodmínečné a okamžité příměří; neodměnění agresora; zachování ukrajinské státnosti; věrohodné bezpečnostní záruky. A klíčová věta: EU bude rozhodovat o věcech týkajících se její bezpečnosti.

Evropa má páky, otázka je, zda je použije včas

Argument, že Evropa nemá u stolu co nabídnout, neobstojí číselně. Evropská komise v lednu 2026 uvedla, že EU a členské státy poskytly Ukrajině celkem 193,3 miliardy eur podpory, více než kdokoli jiný. V dubnu 2026 Rada EU finalizovala další úvěr 90 miliard eur na roky 2026–2027. V evropských jurisdikcích leží imobilizovaná aktiva ruské centrální banky přesahující 200 miliard eur.

Ruská ekonomika přitom není v kolapsu, ale zpomaluje. Bank of Russia 24. dubna snížila klíčovou sazbu na 14,5 %, přiznala inflaci 5,7 % a odhadla růst HDP na pouhých 0,5–1,5 %. MMF čeká pro Rusko 1,1 % v letech 2026 i 2027. Guvernérka Nabiullinová sama potvrdila, že ekonomická aktivita v prvním čtvrtletí zpomalila.

Samotné ekonomické potíže Putina ke kompromisu nejspíš nedonutí. Ale zvyšují cenu pokračování války a dělají sankční tlak významnějším, pokud ho Evropa dokáže udržet a zpřísnit dřív, než usedne ke stolu.

Česko: u stolu, ale s výhradami

Premiér Babiš se pařížského jednání 6. ledna 2026 zúčastnil a potvrdil, že v místnosti byli i Witkoff s Kushnerem. Zároveň ale řekl, že má k části deklarace výhrady a Česko nepočítá s vysláním vojáků na Ukrajinu. Oficiální česká linie zůstává: pokračovat v podpoře Kyjeva, držet sankce, účastnit se koalice ochotných.

Ministr Lipavský opakovaně zdůrazňuje, že Rusko odmítá příměří a že je třeba stát při Ukrajině, ne při Moskvě. Pro Česko by dohoda uzavřená bez evropské účasti znamenala riziko slabých garancí pro Ukrajinu, větší tlak na východní křídlo NATO a situaci, kdy Praha ponese bezpečnostní i finanční důsledky rozhodnutí, která sama nevytvářela.

Co hrozí, když diplomacie předběhne odstrašení

Keir Starmer to po pařížské schůzce řekl přímo: Putin neukazuje připravenost na mír v dobré víře. Macron v březnu 2026 doplnil, že Rusko metodicky odmítá příměří. Chatham House mluví o evropské snaze bránit Ukrajinu před „mírem za každou cenu“.

Rizika špatně načasovaného dialogu jsou konkrétní:

• Příměří bez odstrašení dá Rusku čas na přezbrojení, přesně jako po Minsku.
• Tlak na územní ústupky Kyjeva bez bezpečnostních garancí vytvoří zmrzlý konflikt s vestavěnou ruskou pákou.
• Eroze sankční fronty oslabí jedinou oblast, kde Evropa má převahu.
• Evropa zaplatí velkou část poválečné obnovy, aniž by nastavila pravidla.

Průsečík všech seriózních evropských dokumentů je podle nás jasný: dialog ano, ale až po změně ruské kalkulace. Nejprve tlak, pak stůl. Opačné pořadí není diplomacie, je to operační pauza pro Moskvu.

Bristow to shrnul jednou větou, která by měla viset nad každým jednacím stolem: některé války končí kapitulací jedné strany, a právě to Putin od jednání očekává. Evropa si musí vybrat, zda bude tou stranou, nebo tou silou, která mu to znemožní.