Egypt měl být Napoleonův klíč k ovládnutí světa. Místo toho mu armádu pohřbil v písku klan bývalých otroků

1. a 2. srpna 1798. Admirál Horatio Nelson zaútočil na francouzskou eskadru zakotvenou u pobřeží a během několika hodin proměnil třináct řadových lodí v hořící vraky. Napoleon Bonaparte stál na egyptské pevnině jako vítěz bitvy u pyramid, a zároveň jako vězeň vlastního tažení. Loďstvo, které mělo zajistit posily, zásobování a spojení s Paříží, přestalo existovat. Z ofenzivní expedice mířící přes Rudé moře k britské Indii se přes noc stala izolovaná armáda bez cesty domů.

Proč zrovna Egypt

Myšlenka nebyla jen Bonapartova. Direktoriát, Talleyrand i sám generál sdíleli přesvědčení, že Egypt je klíč k britskému impériu. Kdo ovládne nilskou deltu a přístup k Rudému moři, ten drží v rukou obchodní tepnu mezi Londýnem a Kalkatou. Instrukce Direktoriátu výslovně hovořily o „volné a výlučné držbě Rudého moře“ pro Francii a počítaly s kontaktem s Tipu Sultánem, indickým vládcem Mysúru, který vedl vlastní válku proti Britům.

Šlo tedy o víc než jednorázové tažení. Plán zahrnoval průzkum Suezské šíje, vybudování správní infrastruktury a dlouhodobou přítomnost, východní mocenskou základnu, z níž by Francie mohla systematicky tlačit na britské pozice. Jenže celá konstrukce stála na jednom předpokladu: že francouzské loďstvo udrží Středomoří pod kontrolou. A právě to byl předpoklad, který Bonaparte přijal jako hazard.

Hazard, který selhal u Abukiru

Jacques Jourquin ve své analýze vojenských rizik výpravy mluví o „vrhu kostkou“. Bonaparte věděl, že Royal Navy je silnější. Při plavbě ze Středomoří ho Nelson o vlásek minul, francouzský konvoj proplul kolem Kréty jen díky mlze a špatnému načasování britského průzkumu. Smůla to ale nebyla. Byla to strukturální slabina celé operace.

Po Abukiru se dominový efekt rozjel okamžitě:

• Druhý sled expedice z Toulonu nikdy nevyplul.
• Depeše mezi Egyptem a Paříží putovaly přes neutrální lodě se zpožděním dvou i více měsíců.
• Britové získali absolutní námořní převahu ve východním Středomoří.
• Osmanská říše, dosud váhající, vyhlásila Francii válku.

Armáda na pevnině sice držela Káhiru a nilskou deltu, ale bez posil a bez bezpečné evakuační trasy šlo jen o prodlužování přítomnosti, nikoli o plnění původního strategického cíle.

Akka, strop, o který se rozbily východní sny

Na jaře 1799 se Bonaparte pokusil o únik vpřed. Syrské tažení mělo otevřít cestu na sever, ohrozit Osmanskou říši přímo a teoreticky posunout expedici blíž k původní vizi. Klíčem byla pevnost Saint-Jean-d’Acre, dnešní Akko na izraelském pobřeží.

Obléhání trvalo dva měsíce. Francouzi přišli o část obléhacích děl ještě na moři, kde je zachytily britské lodě. Posádku Akky zásoboval z moře komodor Sidney Smith. V řadách obléhatelů řádil mor. Bonaparte nakonec 20. května 1799 nařídil ústup. Nebyla to jen jedna prohraná bitva, byl to konec jakékoli reálné šance rozšířit tažení za hranice Egypta.

Ani kdyby Akka padla, situace by se zásadně nezměnila. Bez námořního krytí, s armádou decimovanou nemocemi a bez spolehlivých posil by postup do Anatolie nebo k Indii zůstal fantazií. Akka jen brutálně zviditelnila to, co platilo od Abukiru: tažení nemá kam růst.

Útěk, který vypadal jako triumf

22. a 23. srpna 1799 Bonaparte tajně opustil Egypt. Svému nástupci Kléberovi nechal zapečetěný dopis. Vojákům neřekl nic. Důvody? Zprávy o porážkách francouzských armád v Evropě, rozpad druhé koalice a osobní přesvědčení, že v Paříži dokáže situaci využít lépe než v nilské deltě.

A měl pravdu, ale jen pro sebe. Navzdory tomu, že z Egypta přicházely neúplné a rozporuplné zprávy, byl Bonaparte po přistání ve Fréjusu přijat jako největší vojenský hrdina Francie. O tři měsíce později provedl státní převrat 18. brumairu a stal se prvním konzulem. Vojenské selhání v Orientu přetavil v politický kapitál doma.

Pro Francii ovšem výprava zůstala otevřenou ranou. Kléber byl v Káhiře zavražděn, jeho nástupce Menou kapituloval v roce 1801. Britové mezitím zachycenou korespondenci francouzské armády publikovali v Londýně jako propagandistickou zbraň, ranou informační válku, která podrývala pověst Direktoriátu i armády.

Co zbylo: vědci místo generálů

Paradox egyptské výpravy spočívá v tom, že její nejtrvalejší výsledky nemají s vojenstvím nic společného. Bonaparte s sebou vzal přes 150 vědců, matematiky, přírodovědce, inženýry, kreslíře. V Káhiře pro ně založil Institut d’Égypte se čtyřmi sekcemi a zadával mu praktické úkoly: od zlepšení pekáren pro armádu po průzkum starověkých kanálů.

Vojáci v červenci 1799 u města Rašíd našli černou granodioritovou desku s trojjazyčným nápisem. Dnes ji zná celý svět jako Rosettskou desku, klíč k rozluštění hieroglyfů, vystavený v londýnském British Museum. A monumentální Description de l’Égypte, vydávaná od roku 1809, položila základy moderní egyptologie a spustila v Evropě vlnu fascinace starověkým Egyptem, která přetrvává dodnes.

Bonaparte v Egyptě vojensky prohrál téměř všechno, flotilu, strategickou iniciativu, tisíce vojáků, důvěru spojenců. Ale z té prohry si odvezl korunu prvního konzula a Evropě zanechal vědecké dědictví, které přežilo jeho říši o dvě století.