Smekl i samotný Napoleon. Zlomová bitva, která přepsala dějiny: 642 Prusů bránilo Tczew proti 12 500 Polákům

Ráno 23. února 1807 stál generál Jan Henryk Dąbrowski před hradbami Tczewa a díval se na město, které mu nemělo dát nic zadarmo. Za středověkými zdmi čekaly zatarasené brány, čerstvě vysekané střílny a pruský major von Both s posádkou odhodlanou vydržet do příchodu posil od Gdaňsku. Dąbrowski měl na papíře drtivou převahu, kolem dvanácti a půl tisíce mužů proti stovkám obránců. Jenže většina jeho vojáků nikdy nestřílela naostro. A právě proto se z toho, co se stalo v následujících hodinách, zrodila legenda.

Město, které se odmítlo vzdát

Tczew, německy Dirschau, ležel na klíčové cestě ke Gdaňsku. Kdo ho držel, kontroloval přístup k jednomu z nejdůležitějších baltských přístavů. Major von Both, třiatřicetiletý veterán pruské služby, dostal jasný rozkaz: vydržet zhruba čtyřiadvacet hodin, než dorazí pomoc. Čas využil dobře. Nechal zatarasit městské brány, před ně postavit „španělské jezdce“, na rynku rozmístil zálohy a ozbrojil i německé měšťany.

Titulkové číslo 642 pruských pěšáků je přitom jen část příběhu. Místní historická syntéza Městské knihovny v Tczewě uvádí v samotném městě kolem 680 regulérních vojáků, k nimž je třeba připočíst 31 husarů, dvě děla a ozbrojené měšťany, celkem až kolem patnácti set obránců. I tak šlo o asymetrii víc než osm ku jedné. Jenže hradby a odhodlání dokážou čísla překreslit.

Sedm hodin pod palbou

Dąbrowski město nejprve obklíčil a vyslal parlamentáře s výzvou ke kapitulaci. Podle tradovaného podání Both odpověděl urážkou, Poláky prý označil za „pastýře“, s nimiž se pruský důstojník nebude bavit, a uzná jen Francouze jako důstojného protivníka. Přesné znění dialogu je rekonstrukcí z pozdějších relací, ale jeho smysl je jasný: delegitimizovat útočníky a získat čas.

První útok Prusové odrazili. Polští rekruti naráželi na palbu ze střílen, na barikády, na protivníka, který znal každou uličku. Zlom přišel až po přitažení polského dělostřelectva. Kolem druhé hodiny odpoledne začal rozhodující útok na dvě brány současně. Voltižérská rota mladého Dezydereho Chłapowského, pro něj to byl bojový křest, pronikla přes Vodní bránu mezi prvními. Generál Niemojewski později napsal, že stál „sedm hodin“ pod nepřetržitou palbou.

Both se stáhl na hřbitov, pak do farního kostela. Tam kapituloval. Na pruské straně padlo podle jeho vlastního hlášení devět důstojníků, polské zdroje mluví o více než sto padesáti mrtvých a asi šesti stech zajatcích. Na polské straně zahynul nejméně jeden důstojník a třicet vojáků, raněných bylo výrazně víc, včetně samotného Dąbrowského a jeho syna Jana Michała, kterému po bitvě amputovali ruku.

Cena, která z vítězství udělala i trauma

Co následovalo po kapitulaci, patří k nejtemnějším stránkám dne. Vítězové dostali časově omezené právo rabovat, zdroje se rozcházejí, zda šlo o jednu, nebo dvě hodiny. Důvod byl odvetný: němečtí měšťané během boje aktivně pomáhali obráncům, udávali polské pozice a stříleli z oken. Rabování zasáhlo obchody i byty, zahynulo čtrnáct civilistů, zvlášť tvrdě dopadlo na kupce Hildebranda. Tczew po 23. únoru nebyl jen osvobozeným městem. Byl i městem potrestaným.

Pro Dąbrowského divizi to byl paradox: vojenský triumf, který současně zanechal jizvu v místní paměti. Sláva bitvy a hrůza rabování existovaly vedle sebe od první hodiny.

Proč Napoleon potřeboval právě tento příběh

Tczew přišel jen tři týdny po bitvě u Pruské Eylau, jedné z nejkrvavějších a nejnerozhodnějších bitev celých napoleonských válek. Napoleon zoufale potřeboval čitelný úspěch. A dostal ho v podobě, která se skvěle vyprávěla: nově zformovaní Poláci pod vlastním generálem dobyli opevněné město na území někdejší Rzeczpospolité.

Podle dobových a pozdějších polských historických zpracování Napoleon střet označil za „první polskou bitvu“ a udělil divizi rekordních čtrnáct křížů Čestné legie. Nebyla to jen odměna za statečnost. Byl to politický signál: Poláci nejsou doplněk francouzské armády, jsou národ s vlastním vojskem. Předchozí Polské legie bojovaly v Itálii, Německu i na San Domingu, ale vždy jako součást cizího rámce. Tczew se odehrál na domácí půdě, s domácím politickým cílem a pod polským velením.

Operativně bitva otevřela cestu k obléhání Gdaňsku, který kapituloval až v květnu 1807. Symbolicky ale Tczew vážil víc než kterýkoli další krok kampaně. Právě tady se z napoleonské naděje Poláků stal poprvé hmatatelný vojenský fakt.

Paměť, která žije v ulicích

Slavkov bývá v českém prostředí vnímán jako „naše“ napoleonské bojiště, ale paralela s Tczewem je jen povrchní. Slavkov je pamětí místa, kde se střetly cizí armády. Tczew je pamětí národního zrodu. A ta paměť v malém pomořanském městě žije dodnes. Ve Fabryce Sztuk stojí stálá expozice „Wielka wojna w małym mieście“, každý únor se v ulicích koná inscenace bitvy a v listopadu 2024 přibyl na ulici Wąské 48 nový mural s motivem roku 1807.

Chłapowski, který tu vedl svou voltižérskou rotu přes Vodní bránu, se později stal pobočníkem Napoleona, bojoval v dalších taženích a po roce 1815 se proměnil v jednu z klíčových postav velkopolské „práce organické“. Jeho kariéra začala tady, v kouři a chaosu před tczewskými hradbami.

Tczew nebyl bitva, která by sama překreslila mapu Evropy. Byl ale okamžikem, kdy se polská armáda narodila, a kdy se ukázalo, že zrození národního vojska má vždycky dvě tváře: slávu vítězů a popel těch, kdo stáli v cestě.