M18 Hellcat byl nejrychlejší pásové vozidlo druhé světové války. Jenže rychlost místo pancíře se krutě nevyplatila

Když kapitán Thomas J. Evans z 704. praporu stíhačů tanků poprvé pálil na Tiger I ze vzdálenosti kolem 900 metrů (tisíce yardů), přirovnal účinek zásahů k házení sněhových koulí. Granáty z 76mm kanonu se odrážely od čelního pancíře, zatímco německá 88mm děla mohla Hellcat prorazit prakticky odkudkoli. Evans a jeho muži přesto bojovali dál, flankováním, z mlhy, z terénních prohlubní, ve dvojicích. Přesně tak, jak to doktrína naučila. Problém byl, že bojiště se doktríně přizpůsobovalo jen zřídka.

Stroj postavený kolem jediné myšlenky

Americká armáda v letech 1941–1942 věřila, že hlavní hrozbou budou masované německé tankové průlomy. Odpovědí měla být mobilní protitanková záloha: jednotka, která rychle dorazí na ohrožené místo, zaujme výhodné postavení a nepřátelské tanky zničí přepadem dřív, než se stihnou rozvinout. Generál Lesley McNair tuto filozofii prosadil i přes sporné výsledky manévrů v roce 1941, které sám spoluurčoval.

M18 Hellcat byl jejím nejčistším ztělesněním. Buick dostal zadání, kde rychlost nebyla bonus, ale samotný základ koncepce. Výsledek: lehký podvozek, minimální pancéřování, otevřená věž bez stropu a hvězdicový motor Continental, který osmnáctitunový stroj dokázal rozjet na silnici přes 80 km/h, podle některých údajů až k 90 km/h. Armádní historická nadace ho označuje za nejrychlejší pásové bojové vozidlo, jaké kterákoli strana ve válce nasadila. Žádný Sherman, žádný T-34, žádný Panther se mu v čisté rychlosti nepřiblížil.

Jenže dobový polní manuál FM 18-5 z července 1944 už sám varoval: lehký pancíř činí tyto jednotky zranitelnými. Tank destroyer měl přepadnout, ne pronásledovat. Měl střílet z boku, ne čelně. I doktrína se tedy za války korigovala, ale praxe ji předběhla.

Když bojiště nerespektuje doktrínu

V pohyblivé válce Hellcat zářil. U Arracourtu v září 1944 dokázaly americké stíhače tanků v součinnosti s pěchotou a letectvem zastavit německý protiútok a zničit desítky nepřátelských vozidel. Mobilita M18 tam fungovala přesně podle učebnice: rychlý přesun, flankové palby, okamžité stažení.

Problém nastal všude jinde. V bocage Normandie, v ulicích alsaských měst, v ardenských lesích plných sněhu se z Hellcatu stávalo něco, čím nikdy být neměl, náhražka tanku v blízké podpoře pěchoty. A tam jeho konstrukční kompromisy posádky tvrdě doháněly:

• Otevřená věž nechávala osádku shora bez ochrany. Dělostřelecké střepiny, které by na Shermanu sklouzly po střeše, padaly přímo dovnitř. Evans a jeho spolubojovníci z 704. praporu to shrnuli jedním slovem: dělostřelectvo bylo pro M18 „smrtící“.
• 76mm kanon M1 nestačil čelně na Tigery a Panthery za hranicí zhruba 270 metrů (300 yardů). Německá těžká děla přitom Hellcat ničila bez problémů na mnohem větší vzdálenost.
• Čelní pancíř kolem 25 mm zastavil kulometnou palbu, ale ne přímý zásah prakticky jakéhokoli protitankového prostředku.

Před invazí do Normandie si toho byl vědom i generál Omar Bradley. Jeho štáb brzdil přezbrojení praporů 1. armády na M18 právě kvůli pochybnostem o ochraně osádek a účinnosti zbraně proti novějším německým tankům. Hellcat přesto šel do boje, protože nic rychlejšího armáda neměla.

Zima, sníh a život bez střechy

Bitva v Ardenách přidala k bojovým rizikům ještě fyzické utrpení. Bojové deníky 704. praporu popisují krutý mráz, sníh na zemi, střídání hlídek na promrzlých stanovištích a spaní venku. Pro osádky uzavřených Shermanů byla zima těžká. Pro muže v otevřené věži Hellcatu byla nesnesitelná.

Improvizace byly hlavně taktické: nasazení nejméně ve dvojicích, pěší průzkum palebných postavení, využití terénních prohlubní, maskování, stažení z pozice při dělostřelbě a návrat po jejím opadnutí. Žádný přídavný pancíř, žádná provizorní střecha, jen disciplína a zkušenost, které rozhodovaly o tom, kdo přežije.

Konkrétní příběhy z 704. praporu ukazují cenu v lidech. Člen osádky přezdívaný „Blondie“ zemřel po zásahu dvěma Panthery. Jiné posádky pokračovaly v boji i v hořícím vozidle. To je přesně ten typ ceny, kterou souhrnná statistika zničených nepřátelských tanků sama neukáže.

Co veteráni požadovali změnit

Nejcennější dokument k Hellcatu nejsou bojové zprávy, ale poválečné poznatky 704. praporu. Muži, kteří v M18 bojovali od Francie po Německo, chválili jeho mobilitu jako nejlepší v celé armádě. A zároveň sepsali tři jasné požadavky: strop věže jako nezbytnost, přezbrojení na 90mm kanon a lepší kulometnou výzbroj proti pěchotě.

Všimněte si, co tam chybí. Nežádali zásadně silnější čelní pancíř. Nežádali pomalejší, těžší stroj. Chtěli odstranit tři konkrétní slabiny, které je stály spolubojovníky, otevřenou věž, nedostatečný kanon a neschopnost bránit se pěchotě zblízka. Hellcat nepotřeboval být jiný stroj. Potřeboval být dokončený stroj.

Americká armáda nakonec celou koncepci samostatných stíhačů tanků opustila. Oficiální armádní historie konstatuje, že doktrína stíhačů tanků byla v praxi zřídka použita tak, jak byla napsána, a nikdy nebyla skutečně ověřena. Tank destroyery většinou plnily úlohy podobné tankům a útočným dělům, tedy přesně to, na co nebyly stavěné.

M18 Hellcat nebyl špatný stroj. Byl nebezpečně úzce specializovaný stroj, který armáda příliš často posílala do situací, pro něž nebyl navržen. A za ten rozdíl mezi doktrínou a realitou platili muži v otevřené věži.