Rusko je tak zoufalá rádoby-supervelmoc, že kopíruje, co může, od Ukrajiny. Zkouší stejnou mateřskou loď pro bezpilotní letouny

5. února 2026 odvysílala francouzská TF1 reportáž, ve které ukrajinský turbovrtulový An-28 kroužil nad noční krajinou a posádka z rotačního kulometu M134 Minigun srážela íránské Šáhedy. Stroj měl na kontě téměř 150 sestřelů. O necelé tři měsíce později, 23. dubna, se na sociálních sítích objevilo video, jak ze stejného typu letadla startují ve vzduchu interceptory P1-SUN, malé drony navržené výhradně k ničení jiných dronů. Ukrajina posunula koncept z „létajícího střelce“ na skutečnou vzdušnou mateřskou loď. A přesně o den později, 24. dubna, proruský telegramový kanál Voennaja chronika navrhl udělat totéž s legendárním „kukuřičníkem“ An-2 a dalšími lehkými letouny. 3. května to Defense Express rámoval jednoznačně: Rusko kopíruje.

Proč vůbec létající nosič interceptorů?

Odpověď je ekonomická, ne romantická. Proti dronu za zhruba 30 tisíc eur nedává smysl pálit raketu za milion. Klasická protivzdušná obrana je na levné, pomalé cíle typu Šáhed nákladově absurdní, a Ukrajina to pochopila dřív. Její An-28 funguje jako předsunutá hlídka: dopraví interceptory blíž k cíli, vypustí je ve vzduchu, čímž jim ušetří energii i čas stoupání, a paralelně může střílet palubní výzbrojí. Podle dubnových tvrzení posádky měl stroj na kontě už 222 sestřelů. Jde o veřejně prezentovaný údaj, ne nezávisle ověřené číslo, ale i jako propaganda ukazuje, že systém operuje v reálném boji, ne na papíře.

Platforma přitom není žádný hi-tech zázrak. An-28, konstrukčně navržený Antonovem a sériově vyráběný v polském závodě PZL Mielec od roku 1984, je dvoumotorový turbovrtulový transporták pro 18 cestujících s nosností 2 300 kg. Pomalý, stabilní, schopný dlouhého hlídkového letu. Přesně to, co lov dronů vyžaduje.

Kukuřičník proti dronům budoucnosti

Ruská odpověď? Sáhnout po An-2. Dvouplošníku, jehož konstrukce pochází z roku 1947, s jedním pístovým motorem a cestovní rychlostí kolem 200 km/h. Podle citace Lenty kanál Voennaja chronika navrhuje vedle An-2 i české L-410, proudový Jak-40 a regionální Il-114. Jenže právě An-2 je jádrem úvahy, protože jich Rusko má.

A tady se příběh mění z kuriozity na symptom. Kommersant v dubnu 2026 popsal plán obnovit letovou způsobilost až 700 odstavených An-2 za 14,5 až 21 miliard rublů. Důvod? Nástupce LMS-901 Bajkal, který měl An-2 nahradit, stále není v sérii. Vicepremér Trutněv pro TASS řekl, že výroba Bajkalu se neočekává; ministerstvo průmyslu přes server 1.ru upřesnilo, že stroj je teprve ve fázi pozemních frekvenčních zkoušek s cílem dokončit testovací cyklus do konce roku 2026. Jinými slovy: Rusko nemá hotový nástupce sedmdesát let starého letounu a zároveň zvažuje, že z toho sedmdesát let starého letounu udělá nosič bojových dronů.

Srovnání kandidátů mluví samo:

An-2 je nejlevnější a nejpomalejší varianta. L-410 z Kunovic je technicky vyváženější kandidát, ale je to český letoun, což v kontextu sankcí a vztahů komplikuje zásobování. Il-114 je kapacitně jinde, spíš regionální airliner než hlídkový lovec. A Jak-40 jako proudový stroj je pro pomalé kroužení nad krajinou s hledáním dronů letících 180 km/h přirozeně nevhodný.

Není to poprvé

Rusko nekopíruje ukrajinský koncept vzdušného lovu dronů poprvé. Už v říjnu 2025 Defense Express popsal, jak Rusové nasadili lehké letouny Cessna a Jak-52 v roli lovců dronů, šlo o kopii ukrajinské praxe. Posun od „letoun s pilotem a puškou“ k „letoun jako nosič autonomních interceptorů“ je kvalitativní skok, ale vzorec zůstává stejný: Ukrajina vymyslí, otestuje v boji, Rusko zareaguje s měsíčním zpožděním.

Veřejná časová osa je nemilosrdná. Únor 2026: ukrajinský An-28 s minigunem v reportáži TF1. Duben 2026: tentýž typ vypouští interceptory P1-SUN. Tentýž duben: ruské mediální návrhy. Květen 2026: stále žádný ruský prototyp, žádný oficiální program.

Co Rusko vlastně honí

Tlak, který Rusko nutí improvizovat, má konkrétní parametry. Ukrajinský dron FP-1 nese 105kilogramovou bojovou část na vzdálenost 1 000 kilometrů a jeho výrobce v březnu 2026 deklaroval produkci kolem 200 kusů denně. Liutyi, zavedený do výzbroje už v roce 2024, dolétne až 2 000 kilometrů s hlavicí 50 až 75 kg. Tohle jsou cíle, které pronikají hluboko na ruské území, a právě proti nim ruské texty výslovně hledají levnou obrannou vrstvu.

Klíčové slovo je „levnou“. Nejde o to, že by Rusko neumělo sestřelit dron. Umí. Ale každý S-300 nebo Pancir vypálený na cíl za zlomek ceny střely je ekonomická prohra. Ukrajina tohle pochopila a vybudovala systém, kde turbovrtulový letoun za pár milionů dolarů nese půl tuctu interceptorů, které stojí řádově tisíce. Rusko teď chce totéž, jenže s letadlem navrženým v éře, kdy Stalin ještě žil.

K 15. května 2026 není veřejně doložen ani ruský prototyp, ani oficiální akvizice. Pokud Rusko půjde cestou improvizovaných úprav existujících An-2, může mít něco funkčního v řádu měsíců. Sériový, škálovatelný systém je jiná liga, a Bajkal, který měl být základem modernizace lehkého letectva, zůstává ve zkušebně. Armáda, která se prohlašuje za supervelmoc, tak řeší obranu vlastního nebe receptem opsaným od protivníka, nalepeným na drak starý sedm dekád.