Židé chtějí anektovat část Libanonu a osídlit ji. Mezinárodní právo je nezajímá, mají konkrétní plán

Byl večer Dne Jeruzaléma, ješiva Merkaz HaRav byla plná a Ben-Gvir u mikrofonu řekl větu, která obletěla svět: Izrael by měl zřídit židovské osady v Libanonu. Na stejném pódiu jeho koaliční partner Bezal’el Smotrich oznámil, že právě předložil kabinetu plán na „smazání“ administrativních linií na Západním břehu Jordánu. Dva ministři, jedna akce, dvě maximalistické územní ambice. Jenže mezi politickým projevem v ješivě a schváleným státním plánem leží propast. A právě v té propasti se odehrává to podstatné.

Co přesně Ben-Gvir řekl, a co ne

Ben-Gvir ve svém projevu zaznamenaném serverem Arutz Sheva mluvil o „židovském osídlení v Libanonu“ jako o ideologickém cíli. Neoznačil konkrétní území na mapě, nejmenoval obce, neuvedl harmonogram ani počet osadníků. Vyzval, aby se Izrael „neohýbal pod tlakem“ a „nebál se říkat pravdu“, a do jednoho balíku zabalil podporu emigrace z Gazy i osídlení libanonského jihu.

Zveřejněný vládní dokument, kabinetní usnesení nebo jakýkoli oficiální krokovník anexe a civilního osidlování libanonského území se k 18. května 2026 nepodařilo dohledat. To je zásadní rozlišení. Ben-Gvir jako ministr národní bezpečnosti formálně řídí policii, vězeňskou službu a hasiče, nikoli armádu, zahraniční politiku ani osadnickou agendu v cizí zemi. Rozhodnutí o anexi by muselo projít premiérem, bezpečnostním kabinetem a řadou dalších institucí.

Přesto jeho slova nezaznívají ve vzduchoprázdnu.

Vojenská realita, která dává rétorice váhu

Zatímco Ben-Gvir mluvil v ješivě, izraelská armáda reálně operovala na jihu Libanonu. IDF v březnu 2026 zahájila pozemní operace proti pozicím Hizballáhu a ministr obrany Israel Katz 24. března veřejně prohlásil, že Izrael vytvoří bezpečnostní pásmo sahající až k řece Litani, zhruba 30 kilometrů severně od hranice. V „teroristických“ oblastech podle něj nemohou zůstat domy ani obyvatelé.

Libanonský deník L’Orient Today popsal stovky čtverečních kilometrů nárazníkové zóny a zmínil extremistickou skupinu Uri Tzafon, několik rodin prosazujících trvalou izraelskou přítomnost v jižním Libanonu a posun hranice právě k Litani. Skupina je marginální, ale její požadavky se nápadně překrývají s tím, co izraelský stát už vojensky provádí.

Tady je jádro problému: Ben-Gvirova rétorika by před dvěma lety zněla jako okrajový exces. Dnes padá na půdu, kterou izraelská armáda doslova připravuje, ničí infrastrukturu, vysidluje obyvatele, drží území. Právě toto spojení ideologického tlaku s vojenskou realitou je podle nás tím, co z výroku dělá víc než pouhou provokaci.

Oficiální linie versus krajní pravice

Důležitý kontrast nabízí ministr zahraničí Gideon Sa’ar. Ten v květnu 2026 formuloval izraelské cíle v Libanonu jako čistě bezpečnostní: vytlačit Hizballáh, zničit jeho infrastrukturu a držet území jen do doby, než hrozba pomine. Žádné osady, žádná anexe. Podmíněný jazyk, podmíněná přítomnost.

Jenže izraelská politika má s podmíněností zkušenost. Stačí se podívat na precedenty:

• Golanské výšiny – vojensky obsazeny 1967, jednostranně anektovány 1981, mezinárodně široce neuznány, ale fakticky integrované do izraelského právního rámce dodnes.
• Západní břeh Jordánu – formální anexe neproběhla, ale v únoru 2026 izraelský kabinet schválil další kroky k registraci půdy, které Palestinci označili za de facto anexi. OSN mluví o nezákonné přítomnosti a povinnosti stažení.

V obou případech začala „dočasná bezpečnostní přítomnost“ a skončila trvalou realitou. Libanon je zatím o krok dřív: vojenská kontrola existuje, formální anexní akt nikoli. Ale trajektorie je čitelná.

Příměří trvá, diplomacie visí na vlásku

Ben-Gvirův projev zazněl ve chvíli mimořádně citlivé. Den poté, 15. května, oznámily Spojené státy, že Izrael a Libanon se dohodly na prodloužení příměří o 45 dní. Ve Washingtonu probíhalo další kolo zprostředkovaných jednání. Evropská unie opakovaně vyzvala Izrael k respektu k libanonské suverenitě a územní celistvosti, naposledy v závěrech Evropské rady z března 2026, které požadovaly zastavení pozemních i leteckých operací.

Velvyslankyně EU v Libanonu ještě 9. května, pět dní před Ben-Gvirovým projevem, na Dni Evropy mluvila o obnově státní autority a územní celistvosti Libanonu. Konkrétní sankční nebo jiná okamžitá reakce přímo na Ben-Gvirův výrok se ale v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Samostatné české vyjádření rovněž ne, dohledatelná je pouze obecná linie EU.

Dá se čekat, že pokud by rétorika o osídlení přerostla v jakýkoli formální krok, diplomatická reakce by byla tvrdší. Ale zatím platí vzorec, který známe z Golanských výšin i Západního břehu: mezinárodní společenství protestuje, realita na zemi se mezitím posouvá.

Co z toho plyne

Tři roviny existují vedle sebe a nesmí se zaměňovat: Ben-Gvirova ideologická výzva, oficiální izraelská bezpečnostní politika a faktická vojenská kontrola území. Žádný schválený plán osídlení Libanonu neexistuje. Existuje ale ministr, který o něm mluví nahlas, armáda, která drží terén, a historické precedenty, které ukazují, jak snadno se jedno může proměnit v druhé.